ECLI:CZ:US:2019:1.US.3315.19.1
sp. zn. I. ÚS 3315/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti X, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Jaroměř, Náměstí Československé armády 51, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2019 č. j. 12 To 137/2019-12492 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 4. 2019 č. j. 1 T 129/2017-12374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Okresního soudu v Náchodě, kterým byla podle §79f odst. 2 trestního řádu zamítnuta její žádost o zrušení zajištění nehmotné věci (vlastnického práva k hmotné věci) a hmotné věci (motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz CLA 45 AMG 4MATIC 245 G), které bylo provedeno na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Náchodě.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka je v současné době v postavení obžalované stíhána pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Namítá, že v jejím případě došlo postupem policejního orgánu k porušení základních zásad trestního řízení, což představuje vady přípravného řízení, které mají dopad na rozhodování o důvodnosti provedeného zajištění. Dále poukazuje na řadu jednotlivých konkrétních vad, k nimž podle jejího názoru mělo dojít v rámci doposud prováděného dokazování. Zejména zpochybňuje tvrzení obsažené ve vzneseném obvinění, podle něhož si měl L. chybně vykazovat výkony v neprospěch zdravotních pojišťoven, a v návaznosti na to i způsobení škody zdravotním pojišťovnám. Okresní soud v Náchodě podle jejího názoru pouze přejímá chyby policejního orgánu. Upozorňuje rovněž na chyby, které podle ní byly způsobeny vadou počítačového systému. Namítá nezákonný postup při provádění domovní prohlídky, jakož i nezákonné nahlížení policejního orgánu do zdravotnické dokumentace a pořizování kopií z této dokumentace. Výhrady stěžovatelky směřují rovněž proti neprovedeným, ale zaprotokolovaným výslechům, popř. neprovedeným v zaprotokolovaném rozsahu. Vyčíslení škody bylo podle ní provedeno nezákonným způsobem, nesouhlasí rovněž s tím, že obžaloba posuzuje skutek spoluobžalovaného L. jako trestný čin šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 trestního zákoníku.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že podle zák. č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, je vyloučeno mj. zajištění věcí, které jsou nezbytné k uspokojování životních potřeb obviněného a jeho rodiny nebo k plnění jeho pracovních úkolů, jakož i jiné věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy. Z toho dovozuje, že mu mělo být ponecháno alespoň jedno vozidlo, které slouží k plnění pracovních úkolů. Brojí též proti zajištění účtů lékařské společnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Výše popsaná argumentace stěžovatelky se zcela míjí s uvedenými kritérii přezkumu rozhodnutí o zajištění majetku. Neuvádí totiž žádné konkrétní námitky zpochybňující naplnění zákonných důvodů pro zajištění jejích věcí a jeho dalšího trvání, nýbrž poukazuje na údajné vady trestního řízení a prováděného dokazování. Tato její argumentace tedy směřuje vůči samotné důvodnosti trestního stíhání, nikoli specificky vůči důvodům, pro něž došlo k zajištění jejího majetku.
Úkolem Ústavního soudu v této věci však není přezkum důvodnosti trestního stíhání. Výše popsané námitky tedy stěžovatelka musí uplatnit přímo v probíhajícím trestním řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud na tomto místě toliko poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž trestní soudy opakovaně uvedly, že podle podané obžaloby měla být stíhanými skutky způsobena škoda 2 861 196,25 Kč, a v současné době probíhá v předmětné věci hlavní líčení a dokazování, které je velmi rozsáhlé, neboť projednávané skutky se týkají více než 1 600 osob, přičemž v současné době byla vyslechnuta již více než polovina svědků. Bude třeba vyslechnout další svědky, jejich výpovědi porovnat s dalšími provedenými důkazy, a teprve až poté bude možno rozhodnout ve věci samé, což bude zahrnovat i určení výše způsobené škody (srov. č. l. 2 napadeného usnesení Okresního soudu v Náchodě a č. l. 3-4 napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové).
Ústavní soud pouze pro úplnost podotýká, že za zcela irelevantní je třeba považovat námitky stěžovatelky týkající se údajné nezákonnosti postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky a při zajišťování důkazů a námitky týkající se nesprávné kvalifikace skutku, pro nějž je stíhán spoluobžalovaný L. Tyto námitky totiž nemají žádnou přímou spojitost s napadenými rozhodnutími, přičemž druhá z nich se navíc týká stíhání, jež je vedeno proti jinému subjektu.
Z obdobných důvodů je třeba odmítnout námitky stěžovatelky zahrnuté do odůvodnění její ústavní stížnosti. Stěžovatelka je totiž právnickou osobou, takže v jejím případě jistě není možné hovořit o uspokojování jejích životních potřeb či o plnění pracovních úkolů ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Její námitky týkající se zajištění účtů lékařské společnosti jsou pak rovněž zcela irelevantní, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím týkajícím se zajištění motorového vozidla.
Ústavní soud uzavírá, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu