ECLI:CZ:US:2019:1.US.3395.18.1
sp. zn. I. ÚS 3395/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Strahovské nádvoří 1/132, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2018 č. j. 15 Co 189/2018-207 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 12 C 521/2013-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů, na jejichž základě jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku ústavně nekonformního výkladu příslušných ustanovení advokátního tarifu při rozhodování o výši náhrady nákladů ze strany soudů, který představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, je v rozporu s ústavně chráněným principem legitimního očekávání a trpí přepjatým formalismem. Tvrdí, že právo na určení vlastnického práva státu k pozemkům, které byly absolutně neplatným právním jednáním z důvodu rozporu s kogentním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, převedeny ze státu na třetí osobu, ale bezprostředně nemá vliv na majetkovou sféru žalobce, není penězi ocenitelným předmětem řízení. V takovém případě měly soudy přiznat náhradu nákladů řízení podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, domáhala určení vlastnického práva státu k majetku, který byl převeden z vlastnictví státu na třetí osobu. V průběhu řízení vzala stěžovatelka svou žalobu zpět vůči vedlejší účastnici, neboť již v té době nebyla knihovním vlastníkem předmětných pozemků. Okresní soud v Chebu napadeným usnesením podle §96 odst. 2 věta první o. s. ř. zastavil řízení ve vztahu k vedlejší účastnici (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 38 526,40 Kč (výrok II). Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle procesního zavinění na zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. Stanovil tarifní hodnotu předmětu řízení pro určení výše nákladů řízení podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 6 advokátního tarifu na základě kupních smluv na prodej pozemků, k jejichž částem se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku II (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí okresního soudu. Ohledně rozhodování soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně. I když se může rozhodnutí citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat taková rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí navíc přiléhavě odkázal i na relevantní judikaturu zdejšího soudu, která se vztahuje k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 538/10 a IV. ÚS 2688/15). Ústavní soud dále připomíná svoji dřívější judikaturu, z níž vyplývá, že ve sporech o určení právního vztahu k nemovitému majetku je nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu a výši mimosmluvní odměny stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti v době započetí právní služby. Teprve v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či tato je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, se spor o určení vlastnictví k nemovitosti stává sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000, I. ÚS 712/01, IV. ÚS 1332/07).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu