ECLI:CZ:US:2019:1.US.3534.17.1
sp. zn. I. ÚS 3534/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Štupartská 4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 265/2014-628 ze dne 13. 12. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 157/2017-749 ze dne 23. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnost, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 0 P 265/2014-628 ze dne 13. 12. 2016 Okresní soud v Olomouci (dále též "okresní soud") svěřil nezletilého syna stěžovatele pro dobu do rozvodu i po rozvodu rodičů do péče matky (výroky I. a V.). Dále soud stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 3. 2014 částkou 30 000 Kč měsíčně s tím, že částka 8 000 Kč měla být hrazena k rukám matky a částka 22 000 Kč na účet nezletilého v rozsudku blíže specifikovaný. Od data 1. 1. 2016 byl stěžovatel zavázán přispívat výživným ve výši 35 000 Kč, z toho 10 000 Kč k rukám matky a 25 000Kč na účet nezletilého, a s účinností od 1. 10. 2016 (včetně doby od právní moci rozsudku o rozvodu manželství) pak částkou 40 000 Kč, z toho 15 000 Kč k rukám matky a 25 000 Kč na účet nezletilého. Soud zároveň určil, že do dovršení 18-ti let nezletilého lze s prostředky na tomto účtu nakládat pouze s písemným souhlasem obou rodičů nebo po předchozím schválení opatrovnickým soudem (výroky II. a VI.). Výrokem III. okresní soud uložil stěžovateli uhradit dluh na výživném za dobu od 1. 3. 2014 do 31. 12. 2016 v celkové výši 880 000 Kč, a to tak, že částka 96 000 Kč měla být složena k rukám matky a částka 784 000 Kč na účet nezletilého. Ve zbývajících výrocích soud určil způsob a lhůtu pro úhradu výživného splatného v měsíci, v němž bude stěžovateli doručen rozsudek soudu o úpravě poměrů, resp. nabude právní moci rozsudek o rozvodu manželství (výroky IV. a VII.), zavázal banku k omezení dispozic s účtem nezletilého (výrok VIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IX. a X.).
K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho napadených výrocích II. - IV. a VI. - X. potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") č. j. 70 Co 157/2017-749 ze dne 23. 8. 2017.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. Obecné soudy dle jeho názoru nerespektovaly smysl relevantních zákonných ustanovení a stanovily výživné pro nezletilého v nepřiměřené výši, čímž neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že při rozhodování o určení výše výživného nelze vycházet výlučně z životní úrovně rodičů, jak to nesprávně učinily obecné soudy, nýbrž je nutno zohlednit i další skutečnosti, na které v průběhu řízení poukazoval. Jednalo se především o fakt, že stěžovatel daroval nezletilému pozemek v hodnotě 6 600 000 Kč, dále o příspěvky stěžovatele k péči o nezletilého nad rámec výživného a rovněž o skutečnost, že stěžovatel má vyživovací povinnost k dalším dvěma zletilým synům, kteří studují vysokou školu, a na jejichž výživu přispívá částkou 8 000 Kč měsíčně, vůči čemuž je výše výživného stanovená napadenými rozhodnutími zcela neproporcionální. Stěžovatel v tomto ohledu upozornil, že je absurdní, aby bylo pro dítě materiálně výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, a dále namítl, že z jím poskytovaného výživného hradí fakticky své životní náklady i matka nezletilého a že obecné soudy měly důsledněji zkoumat její skutečné příjmy. Další pochybení obecných soudů pak stěžovatel spatřoval v tom, že v rozporu s ustanovením §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pominuly závěry jím předložených znaleckých posudků a že mylně vyhodnotily podmínky pro nařízení tvorby úspor dle §917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezletilý byl jednak dostatečně zajištěn darovaným pozemkem, a kromě toho dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 musí být výživné stanoveno v takové výši, aby byla rodičům zachována možnost výchovného působení na nezletilého, což nebylo v nyní projednávané věci nijak zohledněno. Závěrem stěžovatel stran určeného výživného uvedl, že o jeho nepřiměřenosti svědčí i fakt, že toto překračuje maximální výši výživného traktovanou v judikatuře soudů Rakouské republiky.
Přípisem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 1. 11. 2018, stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost o znalecký posudek společnosti Znalecká a revizní, s. r. o., který byl vypracován na popud Okresního soudu v Olomouci pro účely řízení ve věci výživného nerozvedených manželů, tj. stěžovatele a matky nezletilého. Tímto znaleckým posudkem stěžovatel dokládal výši svých měsíčních příjmů v letech 2015 až 2017 a současně i správnost znaleckého posudku Ing. Bohunovského, k jehož závěrům obecné soudy v řízení o úpravě poměrů k nezletilému odmítly přihlédnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž shledal, že podaný stížnostní návrh není opodstatněný.
Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na zhodnocení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance. Je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 1900/17 ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 2339/17 ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
V nyní projednávané věci má však Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly plně v souladu se shora uvedenými zásadami a nebylo jim tedy možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy pečlivě zkoumaly nejen příjmy, ale i celkové majetkové poměry obou rodičů, a že přihlédly rovněž k dalším relevantním skutečnostem, včetně vyživovacích povinností stěžovatele ke dvěma zletilým synům a jeho příspěvku k výživě nezletilého nad rámec placeného výživného. Obecné soudy logicky a srozumitelně popsaly, proč po zhodnocení zmiňovaných skutečností stanovily výživné v příslušné výši a rovněž řádně vyložily, z jakých důvodů nepřisvědčily argumentům stěžovatele o nepřiměřenosti takové částky. Krajský soud neopomněl v této souvislosti ani závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 a adresně na tento nález reagoval. Jelikož, jak již bylo konstatováno, Ústavní soud žádné pochybení v ústavní rovině nezjistil, bylo nutno závěr obecných soudů o výši výživného považovat za výraz jejich nezávislého uvážení, do nějž Ústavnímu soudu nepříslušelo jakkoliv zasahovat. Poukazoval-li stěžovatel v rámci své argumentace na pozemek, který nezletilému daroval, dlužno podotknout, že tento pozemek tvořil dle zjištění obecných soudů zázemí rodinného domu užívaného stěžovatelem. Obecné soudy z toho vyvodily, že jeho oddělení a následné samostatné využívání by bylo problematické a mohlo by vést ke znehodnocení obou nemovitostí. Nepovažovaly proto za pravděpodobné, že by nezletilému z tohoto pozemku mohly reálně plynout nějaké příjmy ve smyslu §912 občanského zákoníku. Ústavní soud ani v tomto ohledu neshledal úvahu obecných soudů nijak nepřiměřenou. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv založit nemůže.
Na podkladě výše řečeného Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu