ECLI:CZ:US:2019:2.US.1400.19.1
sp. zn. II. ÚS 1400/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Michaelou Kindlovou, advokátkou se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 8 Nc 5339/2018-167, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2019 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 2. 6. 2019 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem námitku podjatosti směřující proti soudkyni Okresního soudu v Mostě JUDr. Radce Heresové. Tuto námitku podjatosti vznesl stěžovatel dne 18. 11. 2018 s tím, že tato byla doručena soudu dne 22. 11. 2018. Důvod podjatosti měl spočívat v tom, že řečená soudkyně odmítla podat orgánům činným v trestním řízení oznámení o skutečnostech, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, které vyšly najevo při výslechu svědka, ačkoliv ji k tomu stěžovatel vyzval.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem odůvodnil své napadené rozhodnutí v zásadě tak, že stěžovatel byl o údajném důvodu podjatosti vyrozuměn přípisem doručeným mu dne 3. 10. 2018. Stěžovatel tak dle Krajského soudu v Ústí nad Labem námitku podjatosti vznesl ve smyslu §15a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), opožděně.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že jde o záležitost, kterou je třeba řešit v řízení před obecnými soudy a že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. S ohledem na závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1424/14 ze dne 12. 8. 2014 a nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521) má za to, že jsou dány skutečnosti, které jeho případ posouvají do ústavně právní roviny.
5. Tyto skutečnosti stěžovatel spatřuje v tom, že mu napadené usnesení nebylo doručeno řádně, neboť je Okresní soud v Chomutově zaslal na nesprávnou adresu, o níž stěžovatel v řízení před tímto soudem výslovně uvedl, že se na ní nezdržuje, a navíc byl zastoupen advokátem, jemuž předmětný přípis doručen nebyl vůbec, a to v rozporu s §50b občanského soudního řádu, podle kterého musí být právnímu zástupci zastupujícímu účastníka řízení na základě procesní plné moci doručováno vždy, a to i tehdy, je-li doručováno i účastníkovi řízení.
6. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
8. Dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
9. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
10. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
11. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
12. Tak tomu je i ve stěžovatelově věci, neboť řízení před obecnými soudy stále probíhá. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o námitce podjatosti v občanském soudním řízení je zpravidla nepřípustná, neboť nejde o rozhodnutí, proti němuž se již účastník řízení nemá jak účinně bránit procesními prostředky, které mu za tím účelem zákon přiznává. K tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 475/19 ze dne 4. 3. 2019 a další judikaturu citovanou v jeho bodě 6., usnesení sp. zn. IV. ÚS 3930/18 ze dne 25. 1. 2019 a další judikaturu uvedenou v jeho bodě 5., usnesení sp. zn. IV. ÚS 3817/18 ze dne 6. 3. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 950/18 ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další.
13. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti netvrdil nic, co by odůvodňovalo mimořádný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, upravujícího případy, v nichž Ústavní soud nepřípustnou ústavní stížnost neodmítne, a Ústavní soud nic takového po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil ani sua sponte. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu uvedenou výše sub 4. za důvod pro postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu považovat nelze.
14. Usnesení sp. zn. II. ÚS 1424/14 ze dne 12. 8. 2014 se vůbec věcně netýkalo omylu soudu při posuzování včasnosti podání, jak uvádí stěžovatel, ale byla jím pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost, jejím předmětem bylo určení výše nájemného, respektive slevy z něj, kdy tamní stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutími obecných soudů, která jí dala za pravdu jen částečně.
15. Částečně zamítavý, částečně odmítavý nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521) se pak týkal věcně situace, kdy soud, rozhodující o návrhu k určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl dříve, než uplynula lhůta, kterou v akceptačním dopise tamnímu stěžovateli určil k případnému podání námitky podjatosti. Šlo tedy o typově naprosto odlišnou situaci než tu, v níž se nachází stěžovatel.
16. Stěžovatel žádné jiné důvody pro mimořádný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu netvrdil ani neprokazoval a ani Ústavní soud nezjistil, že by v jeho věci byly dány.
17. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu