ECLI:CZ:US:2019:2.US.1495.19.1
sp. zn. II. ÚS 1495/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 3. 2016, č. j. 2 T 6/2010-2393, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 13 To 193/2016-2467, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 7 Tdo 1593/2017-146, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), došlo jimi k porušení principu právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, k porušení zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a k porušení zásady zákazu retroaktivity. Dále prý došlo k porušení práva na presumpci neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a zásady stanovené čl. 39 Listiny, podle které jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Rovněž došlo k porušení práva na rovnost podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, č. j. 2 T 6/2010-1778, rozhodl, že se stěžovatel spolu s dalšími obviněnými zprošťují obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem. Stíhaného jednání se stěžovatel s dalšími obviněnými měl dopustit tím (zkráceně), že po předchozí domluvě v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem "Severní krajina" autorky Marie Čermínové tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu, za což obvinění nabízeli částku 2 000 000 Kč, později 1 800 000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v hrubém nepoměru, a v případě, že poškození nebudou nabídku akceptovat, odmítli jim sdělit, kde se obraz nachází. Odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2016, č. j. 13 To 24/2013-1851, zamítnuto. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných následně již nyní ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 byla předchozí zprošťující rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušena a věc jim byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí. Okresní soud po vrácení věci dovolacím soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem nově uznal stěžovatele i další obžalované vinnými ze spáchání pokusu trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti podle §8 odst. 1 k §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném do 30. 8. 2008 (dále jen "trestní zákon"), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání stěžovatele proti tomuto odsuzujícímu rozsudku zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele nyní napadeným usnesením odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Stěžovatelovy námitky směřují převážně do prvého rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2014, po kterém následovala všechna další napadená rozhodnutí. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2014 v prvé řadě údajně došlo k porušení zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, neboť Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i přesto, že spoluobžalovaný Š. trval na veřejném projednání. Tímto postupem došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Jako alarmující pochybení stěžovatel vnímá to, že Nejvyšší soud v kasačním usnesení z roku 2014 konstatoval vinu stěžovatele před tím, než byla vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a to zcela mimo rámec pravidel pro řízení o dovolání, čímž došlo k porušení presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Nejvyšší soud naprosto nelogicky dovodil, že se stíhaného pokusu trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti lze dopustit i na vlastní věci, což je naprosto nepředvídatelný právní závěr. Na podkladě těchto závěrů Nejvyššího soudu pak obecné soudy (po předchozím zproštění obžaloby) vázány právním názorem Nejvyššího soudu, stěžovatele odsoudily. V této souvislosti stěžovatel rozsáhle argumentuje a uvádí, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, přičemž tuto svoji obhajobu podporuje závěry Ústavního soudu (viz nález ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18.
5. Argumentuje, že jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno (prvním) usnesením krajského soudu se závěrem, že žalovaný skutek není trestným činem. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch všech obviněných proti shora uvedenému zprošťujícímu rozhodnutí se nezakládalo na žádných nových skutkových okolnostech, přesto Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci, a to primárně na základě nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Vlastní skutkové závěry Nejvyššího soudu (usnesení z roku 2014) oporu v provedeném dokazování nenalezly. Přitom původní zprošťující rozhodnutí obecných soudů se závěry, že žalovaného trestného činu se lze dopustit toliko na věci cizí, odpovídaly konstantní judikatuře. Závěr Nejvyššího soudu v usnesení z roku 2014 o irelevantnosti vlastnického práva je naopak v judikatuře ojedinělý. Pokud však Nejvyšší soud na těchto závěrech trval, bylo nezbytné postoupit věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Jelikož tento postup Nejvyšší soud nezvolil, porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce.
6. Dále stěžovatel namítá, že v dovolání státního zástupce, které vyústilo v kasační zásah Nejvyššího soudu v roce 2014, státní zástupce de facto brojí proti extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Ani podle judikatury Ústavního soudu však tato námitka státnímu zástupci, který podává dovolání v neprospěch stěžovatele, nesvědčí.
7. V usnesení z roku 2014 se pak objevují nové spekulativní závěry, nenacházející oporu v provedeném dokazování, které Nejvyšší soud dovedly k závěrům o vině stěžovatele bez toho, aniž by se Nejvyšší soud naopak zabýval všemi důkazy, které před ním nižší soudy dovedly k opačným závěrům a stěžovatele obžaloby zprostily. Nelze souhlasit s tím, že důvodem odlišných závěrů Nejvyššího soudu na skutkový stav věci nebyly nové či nově zjištěné skutečnosti, ale jeho vlastní hodnocení důkazů provedených před nalézacím a odvolacím soudem, aniž by byly tyto důkazy v dovolacím řízení znovu provedeny. Tyto své vlastní nepodložené názory navíc Nejvyšší soud formuloval jako "závazný právní názor", čímž jednoznačně překročil své pravomoci.
8. Zásadním právním závěrem Nejvyššího soudu je irelevantnost otázky vydržení vlastnického práva k obrazu z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Nejvyšší soud v této otázce zaujal stanovisko, že byť určitá osoba získá kdysi odcizený obraz v dobré víře a nabyde k němu vydržením vlastnické právo, obraz i přes toto vydržení vlastnického práva neztrácí charakter "věci získané trestným činem" a v okamžiku, kdy se vydržitel dozví o historii obrazu, dopouští se dalším nakládáním s ním trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Tento závěr je však s ohledem na občanskoprávní úpravu vydržení neudržitelný. V posuzovaném případě by k závěru o tom, že nabyvatel je vlastníkem obrazu, postačovalo, pokud nebylo prokázáno, že v okamžiku koupě nebyl nabyvatel v dobré víře. Nyní je přitom nesporné, že nový nabyvatel získal vědomost o odcizení obrazu až v roce 2007, tj. více jak 10 let poté, co obraz zakoupil. Výkon oprávnění vlastníka, který věc získal vydržením, není z hlediska občanského práva nijak protiprávní. Tím spíše nemůže zakládat nabyvatelovu trestněprávní odpovědnost. Při akceptaci závěrů Nejvyššího soudu by totiž musela nastat absurdní situace, kdy kterákoliv věc, která se kdykoliv v minulosti dostala do dispozice neoprávněné osoby v důsledku trestného činu, by byla z hlediska trestního práva ve své podstatě navždy vyloučena z běžného právního styku. Aplikace těchto závěrů by přitom zcela určitě vedla k rozvratu právních vztahů a ke zpochybnění právní jistoty značného počtu vlastníků.
9. Svojí úvahou tak Nejvyšší soud údajně porušil zásadu nullum crimen sine lege, neboť individuálním objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek. V nyní projednávané věci sporný obraz nikdy nebyl prezentován jako odcizený, nanejvýš jako kdysi odcizený a znovu objevený. Nekalým původem obrazu je ve smyslu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nutno rozumět právě původní odcizení obrazu, nikoliv to, jak se obraz dostal do dispozice obviněného. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud extenzivním a nepředvídatelným způsobem vyložil skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, a to tak, že jednání stěžovatele, které by dle ustáleného soudního výkladu nebylo jinak možné považovat za trestné (spáchání činu na věci vlastní), označil za trestný čin. Nejvyšší soud tak retroaktivně změnil aplikační praxi v neprospěch stěžovatele, rovněž při výkladu ustanovení §19 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") o právním omylu zvolil pro stěžovatele nejméně příznivý výklad, když uzavřel, že ustanovení §19 tr. zákoníku nelze aplikovat v případě omylu o výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu.
10. Změna výkladu skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, k níž přistoupil Nejvyšší soud v usnesení z roku 2014, je změnou svévolnou, kdy tento "nový" právní názor byl aplikován výlučně v případě stěžovatele, zatímco v dalších věcech rozhodovaných po vydání tohoto sporného rozhodnutí Nejvyšší soud i nadále vychází z dosavadního výkladu právní normy, podle kterého je objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti cizí majetek.
11. Pro shrnutí argumentace stěžovatel uzavírá, že napadená usnesení Nejvyššího soudu jsou v rozporu s jeho ustálenou judikaturou v otázkách hmotného práva: co je objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, kdy pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je nezbytný úmysl pachatele, zda je výkon vlastnického práva za skutkových okolností projednávané věci okolností vylučující protiprávnost, zda může být omluvitelným právním omylem podle §19 tr. zákoníku i neznalost obsahu trestního zákoníku, zda je pro stanovení výše prospěchu pachatele rozhodující tzv. čistý prospěch, zda je rozhodujícím kritériem pro retroaktivní aplikaci zákona to, je-li celkový výsledek pro pachatele příznivější z hlediska trestnosti, a zda lze právní institut narovnání použít i k narovnání věcněprávních vztahů. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl řadu procesněprávních otázek, kupř. zda tíží obviněného důkazní břemeno, zda lze za závazný právní názor považovat i vlastní hodnocení důkazů, zda je soud vyšší instance ve svém kasačním rozhodnutí oprávněn explicitně konstatovat vinu obžalovaného, o které není dosud pravomocně rozhodnuto a zda mohou být jako důkaz použity záznamy telekomunikačního provozu, nebyly-li dány materiální podmínky k nařízení odposlechu.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Ústavní soud nejprve odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.
14. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a kterého se stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Uplatnění presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
16. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů (zejména Nejvyšším soudem) tvrdí stěžovatel.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení z roku 2014 k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných zrušil předchozí zprošťující rozhodnutí obecných soudů a nalézacímu soudu přikázal, aby byla věc znovu projednána a rozhodnuta. Možnost tohoto postupu je Nejvyššímu soudu přiznána přímo ze zákona (srov. §265i a násl. trestního řádu). Na základě tohoto zásahu Nejvyššího soudu pak následně okresní soud ve věci meritorně rozhodl tak, že stěžovatele spolu se spoluobviněnými při zopakování celého dokazování uznal vinným. Odvolání stěžovatele a spoluobviněných bylo krajským soudem zamítnuto, další dovolání ve věci - tentokrát podané přímo stěžovatelem a spoluobviněnými - bylo odmítnuto. Stěžovatel v podstatě namítá, že zrušovací usnesení Nejvyššího soudu z roku 2014 založilo jeho pozdější pravomocné odsouzení, když Nejvyšší soud bez provedení jakýchkoliv důkazů dospěl k závěru o vině všech obviněných. Tímto názorem byly následně obecné soudy již vázány a byly nuceny se odchýlit od svých předchozích závěrů, které vedly ke zproštění stěžovatele a dalších obviněných, a to přestože v projednávané věci nebyly provedeny žádné nové důkazy hovořící v neprospěch stěžovatele, již jednou provedené důkazy byly pouze provedeny znovu a byly tentokrát po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu hodnoceny opačně.
18. K řadě námitek směřujících do napadeného usnesení Nejvyššího soudu z roku 2014 se nicméně Ústavní soud již jednou vyjádřil (viz zejm. str. 10 - 11 usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17). Ústavní soud zde sice kriticky hodnotil některé aspekty usnesení Nejvyššího soudu z roku 2014 a dal tak stěžovateli částečně za pravdu, současně však již tehdy Ústavní soud uzavřel, že tvrzení Nejvyššího soudu, která nevyplývala z dosavadních poznatků soudů nižších stupňů, nepředstavovala komplexní posouzení otázky viny obviněných, nýbrž jen hodnocení jedné z mnoha indicií nasvědčujících spáchání trestného činu. K tomu Ústavní soud konkrétně uvedl: "... Ústavní soud nepřehlédl některá dílčí procesní pochybení dovolacího soudu.... Jednak jde o dílčí tvrzení dovolacího soudu ohledně některých skutečností, např. o tom, že obraz byl prý tajně restaurován, která se z dosavadních poznatků soudů nižších stupňů nepodávala. Taková tvrzení dovolacího soudu je třeba odmítnout, na druhou stranu je však třeba doplnit, že nepředstavovala komplexní posouzení otázky viny spoluobviněných.... Ústavní soud dané pochybení dovolacího soudu zaznamenal, avšak....neshledal je za natolik závažné, aby opravňovala kasaci napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.". Stejně kriticky se Ústavní soud v tomto rozhodnutí vyjádřil k formulaci užité Nejvyšším soudem v usnesení z roku 2014, podle níž je zřejmé, že všichni obvinění jsou trestně odpovědni ze spáchání žalovaného skutku, když k tomu uvedl, "...že tato formulace není zcela korektní a může vzbuzovat pochybnosti o její souladnosti s principem presumpce neviny....Na druhou stranu je však třeba říci, že i s ohledem na celkový kontext kasačního usnesení dovolacího soudu jde o spíše nevhodnou než nesprávnou formulaci dovolacího soudu, neboť po celou dobu je v usnesení řešena otázka hmotněprávního posouzení skutku, již následně dovolací soud vyřešil v neprospěch spoluobviněných. Přitom naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu v případě trestně odpovědného pachatele vede právě k založení jeho trestní odpovědnosti." Ústavní soud v tomto rozhodnutí tedy dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v kasačním a nyní ústavní stížností opětovně napadeném usnesení z roku 2014 nevykročil ze své zákonem vymezené pravomoci a při své přezkumné činnosti nepřekročil hranici mezi posuzováním otázek právních a skutkových. Tento závěr nehodlá Ústavní soud nyní jakkoliv měnit či relativizovat.
19. Stejně tak se Ústavní soud již v nyní projednávané věci vyjadřoval i k související námitce stěžovatele, podle níž měl Nejvyšší soud, pokud se rozhodl odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, postoupit věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Podle závěrů téhož usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17, platí, že "dovolací soud ve svém rozhodnutí stran výkladu znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona totiž nic nového, ve smyslu nové argumentace, odchylující se od dosavadní zmiňovaných soudů judikatury, neuvádí".
20. Jak je tedy patrné, většina námitek nyní stěžovatelem vznesených již byla Ústavním soudem vypořádána, byť pouze ve formě procesního usnesení. Stěžovatel se tak prostřednictvím dalších "nových" uplatněných námitek snaží pouze zvrátit pro něj nepříznivý stav, avšak tato argumentace postrádá ústavněprávní rozměr, když vznesené námitky směřují do důkazního řízení.
21. K námitce stěžovatele stran porušení zásad ústnosti a přímosti, když Nejvyšší soud poprvé ve věci (v roce 2014) rozhodl v neveřejném zasedání, přestože spoluobviněný Š. údajně žádal veřejné projednání věci, lze uvést, že vznesení této námitky stěžovateli nenáleží, neboť to nebyl on, kdo žádal Nejvyšší soud o veřejné projednání věci. Do stěžovatelových práv tak postupem Nejvyššího soudu, který rozhodl v neveřejném zasedání, rozhodně být zasaženo nemohlo a nebylo, jelikož ústavní stížnost není actio popularis.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítá, že byl neprávem podruhé trestně stíhán pro čin, za který byl již jednou pravomocně zproštěn obžaloby. Tím odkazuje na fakt, že poprvé stěžovatele nalézací i odvolací soud zprostily obžaloby a až prvním kasačním zásahem Nejvyššího soudu došlo ke stěžovatelovu pozdějšímu odsouzení. Svoji argumentaci stěžovatel podpírá odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18. K tomu je ovšem případné uvést, že stěžovatelem citovaný nález se vztahuje k naprosto odlišné situaci, kterou je obnova řízení. Naopak v nyní projednávané věci došlo ze strany Nejvyššího soudu pouze ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, na základě které byla věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Toto je postup zcela standardní, ve složitých (ať již skutkově či právně) případech poměrně častý a souladný s procesními předpisy.
23. Na základě výše uvedeného a po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu