ECLI:CZ:US:2019:2.US.1508.19.1
sp. zn. II. ÚS 1508/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MTC - invest s. r. o., se sídlem Černomořská 419/10, Praha 10, zastoupené Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, kterou se domáhá zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného Městským soudem v Brně dne 15. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt 1270/2019, a vyslovení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelky a příkazu obnovit stav před porušením práv tím, že vydá věci zajištěné u stěžovatelky při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 7. 3. 2019, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Dále též požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen "policejní orgán") porušovat základní práva stěžovatelky a přikázal policejnímu orgánu obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zajištěné při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 7. 3. 2019 specifikované v protokolu o prohlídce.
2. Důvodnost nařízení inkriminované prohlídky jiných prostor a pozemků Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatelka sídlí v domě, v němž se měly nacházet dokumenty důležité pro trestní řízení prokazující manipulaci s jednotlivými veřejnými zakázkami realizovaných městskou částí Brno-střed. Stěžovatelka však v této trestní kauze nikdy nevystupovala v pozici osoby podezřelé či později obviněné.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na zachování tajemství písemností a záznamů podle čl. 13 Listiny a právo na respektování korespondence podle čl. 8 Úmluvy a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků není řádně odůvodněn, ve věci nebyla dostatečně posouzena přiměřenost aplikace trestněprávního institutu domovní prohlídky, kdy kritérium proporcionality v něm není vůbec hodnoceno. Podobně obecné a nicneříkající formulace obsahuje i odůvodnění ve vztahu k tomu, že jde o úkon neodkladný a neopakovatelný, přičemž absence zdůvodnění, proč se jedná o neopakovatelný či neodkladný úkon, je zcela v rozporu se závažností opatření, jež bylo napadeným příkazem umožněno a provedeno.
4. Pro rekapitulaci je vhodné uvést následující. Dne 14. 2. 2019 podal státní zástupce návrh na nařízení prohlídky jiných prostor užívaných stěžovatelkou. O tomto návrhu následujícího dne rozhodl soudce městského soudu tak, že prohlídku napadeným příkazem nařídil. Prohlídka jiných prostor užívaných stěžovatelkou byla na základě napadeného příkazu provedena dne 7. 3. 2019. Před započetím prohlídky byl proveden výslech účetní stěžovatelky, která byla vyzvána k vydání věcí důležitých pro trestní řízení. Účetní konstatovala, že žádné dokumenty ohledně veřejných zakázek realizovaných městskou částí Brno-střed se v účetnictví společnosti nenachází, po tomto prohlášení bylo ze strany policejního orgánu přistoupeno k provedení prohlídky. Policejním orgánem označené věci byly stěžovatelkou vydány a nebyly dosud vráceny. Stěžovatelka tvrdí, že po celou dobu provádění prohlídky byla paralyzována její podnikatelská činnost a negativní zásah do jejích ústavně chráněných práv trvá v podobě zajištění věcí, které byly při prohlídce vydány a které jsou i nadále policejním orgánem zadržovány.
5. Ústřední námitkou stěžovatelky je nedostatečné odůvodnění příkazu, kdy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2024/15 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), argumentuje, že účelem odůvodnění příkazu je v prvé řadě poskytnutí dostatečných informací osobě, která bude muset strpět, že orgán státní moci vstoupí a prohledá její výsostné soukromé teritorium. Odůvodnění příkazu má proto sloužit předně adresátovi, a proto je dostatečnost tohoto odůvodnění třeba posuzovat bezvýhradně jeho optikou. Za dostatečné odůvodnění nelze považovat takové, které pouze odkazuje na návrh státního zástupce a spisový materiál. To podle judikatury Ústavního soudu platí pro osobu podezřelou, a tím tedy spíše i pro třetí osobu, u které je prohlídka prováděna, která přístup do trestního spisu mít ani nebude a je jí upřena možnost seznámit se s důvody zásahu do jejích základních práv. Z toho stěžovatelka dovozuje, že na příkazy k prohlídkám prováděným u třetích osob, které nejsou v postavení osoby podezřelé či obvinění, musejí být kladeny vyšší nároky co do jejich odůvodnění. Závěrem namítá, že při prohlídce byly zajištěny i věci zcela bez souvislosti s prověřovaným případem a mimo časové vymezení příkazu k prohlídce.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, protokolem o provedení prohlídky a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).
9. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59), poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
10. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán v souladu se zákonem, byl též řádně odůvodněn, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Městský soud totiž s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti, a zároveň shledal důvodné podezření, že se předmětné věci nachází v inkriminované nemovitosti a na přilehlých pozemcích v sídle stěžovatelky. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
11. Jádro námitek stěžovatelky tkví v tom, že příkaz k prohlídce je nedostatečně odůvodněný, kdy v podstatě jen rekapituluje návrh státního zástupce bez dalšího vlastního soudního zkoumání naplnění podmínek pro vydání příkazu. K těmto námitkám však postačí pouze stručně říci, že se stěžovatelka v tomto ohledu mýlí, jelikož napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je dostatečně odůvodněn, když je z něj patrné, proč je prohlídka nutná, jaká podezření policejní orgán v této fázi trestního řízení potřebuje ověřit a jaké dokumenty mají být při prohlídce zajištěny a za jakým účelem. Není přitom rozhodné, že stěžovatelka v této fázi trestního řízení ani později nebyla v celé trestní věci osobou podezřelou či obviněnou. Z napadeného soudního příkazu je totiž patrné, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází.
12. Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje i fakt, že se obecný soud dostatečně nevypořádal s otázkou, že má být prohlídka jiných prostor a pozemků provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, musí Ústavní soud konstatovat, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
13. Ústavní soud tak dle své setrvalé judikatury za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění stran neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu pouze reprodukuje zákonná ustanovení nebo absentuje úplně, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zcela zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3655/14). Takováto situace nastala právě v nyní posuzovaném případě, neboť napadený příkaz v odůvodnění, proč má být prohlídka nebytových prostor provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, sice pouze odkazuje na zákonná ustanovení bez bližšího vysvětlení, tyto důvody jsou však z obsahu tohoto příkazu jasně seznatelné (především důvodné podezření, podepřené konkrétními zjištěními, že v prostorách užívaných stěžovatelkou, ke kterým se příkaz k prohlídce vztahuje, se mohou nacházet dokumenty a další věci nutné pro další objasnění věci). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak lze dovodit, z jakého důvodu považuje tyto úkony městský soud za neodkladné, a to poukazem na důležitost eventuálních důkazů, tak i možnost jejich eventuálního zničení či ukrytí osobami podezřelými. Stejně tak je v napadeném rozhodnutí popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedených trestných činů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy zásadně naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše vyřčené obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
14. Všechny další námitky stěžovatelky pak de facto směřují proti samotné podstatě institutu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, který však, jak je výše uvedeno, je za splnění dalších zákonných podmínek přípustný a připouští průlom do ochrany ústavních práv, kterých se stěžovatelka v nyní projednávané stížnosti dovolává.
15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu soudu při vydání příkazu k dotčené prohlídce jiných prostor a pozemků žádné excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu