ECLI:CZ:US:2019:2.US.1725.19.1
sp. zn. II. ÚS 1725/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Notesco Financial Services Limited, se sídlem Kyperská republika, 2 Iapetou Street, Limassol, zastoupené Mgr. Ing. Jurajem Dulíkem, advokátem se sídlem Národní 28, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 1 To 22/2019, a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství police Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 22. 2. 2019, č. j. KRPZ-16583-166/TČ-2019-150081-MAŇ, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství police Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že v záhlaví označeným usnesením zajistil policejní orgán podle ustanovení §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") finanční prostředky na blíže specifikovaných bankovních účtech vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s, neboť nebylo možné zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla rovněž nyní napadeným usnesením vrchního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že policejní orgán ani vrchní soud nijak nezohlednily zjevnou nepřiměřenost zásahu do její majetkové sféry, a to i s ohledem na procesní postavení stěžovatelky v trestním řízení, když v souvislosti s podezřením spáchání trestného činu podvodu jsou prověřovány dosud konkrétně neustanovené osoby za stěžovatelku vystupující, a to na základě několika trestních oznámení. V tomto postavení nemá stěžovatelka možnost nahlížet do spisů, ani se vyjádřit k jednotlivým důkazům. Tvrdí přitom, že žádné její jednání nezakládá důvod, proč by měly být prostředky na jejích účtech zajištěny, když pouze objasnila, že svým klientům prostřednictvím webové aplikace poskytuje možnost online obchodování s devizami, smlouvami o rozdílu, komoditami a spotovými kovy. Po přihlášení na svůj účet klienti již obchodují sami, jejich rozhodování nemůže stěžovatelka nijak ovlivnit a klienti si jsou vědomi, že provádějí spekulativní a velice rizikové obchody. Současně tito klienti při vytváření účtu dávají souhlas s obchodními podmínkami, ze kterých plyne, za jakých okolností může stěžovatelka část peněžních prostředků svých klientů nevyplatit. Pokud tedy klienti podali trestní oznámení, jedná se jen o účelový prostředek, jak se neprávem domoci náhrady ztrát při provádějí obchodů na kapitálovém trhu.
4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je obchodníkem s cennými papíry s oprávněním poskytovat finanční a investiční služby na území České republiky. Napadenými usneseními byly zablokovány veškeré prostředky, které souvisejí s povoleným podnikáním stěžovatelky na území České republiky i dalších států. V okamžiku, kdy byla veškerá dispozice stěžovatelky s prostředky na účtech zablokována, bylo stěžovatelce fakticky znemožněno vyvíjet podnikatelskou činnost, včetně plnění příkazů jejích klientů k výplatám finančních prostředků. Tato nemožnost vede v dané oblasti podnikání k úplné ztrátě důvěry klientů a v podstatě k ukončení činnosti na trhu s investičními nástroji. Vrchní soud přitom nezohlednil ani námitku, že postupem policejního orgánu byla zajištěna mnohonásobně vyšší hodnota, než jakou představuje údajná škoda způsobená tvrzeným trestným činem.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana prostřednictvím čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, ještě nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
9. Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odkazovaná odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry, přičemž - jak se podává ze shora uvedeného - teprve takovéto extrémní rozpory by mohly založit kognici zdejšího soudu.
10. Závěrem tedy postačuje uvést, že s totožnými námitkami stran zásahu do práva vlastnit majetek a práva podnikat vznesenými v nyní projednávané ústavní stížnosti se dostatečně vypořádal již vrchní soud (viz odst. 15-17 napadeného usnesení) a Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl z hlediska své role ochrany ústavnosti tuto jeho argumentaci jakkoliv zpochybňovat.
11. I s ohledem na krátké trvání zajištění v nyní posuzovaném případě lze proto konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Jak ostatně správně upozornil vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, tento zajišťovací institut lze zrušit či omezit, jestliže zajištění pro trestní řízení již není nutné nebo ve stanoveném rozsahu; o to může požádat rovněž majitel účtu.
12. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu