ECLI:CZ:US:2019:2.US.4222.18.1
sp. zn. II. ÚS 4222/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ELMO-PLAST a. s., se sídlem Alojzov 171, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 9 To 371/2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 9. 8. 2018 č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Usnesením policejního orgánu ze dne 9. 8. 2016 č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080 (dále jen "usnesení o zajištění") bylo policejním orgánem v rámci prověřování před zahájením trestního stíhání rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky až do výše 56.352.813 Kč, jako náhradní hodnoty. Stěžovatelka podala dne 20. 6. 2018 k dozorovému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce") žádost o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu (dále jen "žádost o omezení zajištění"), ve které žádala o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu v částce 17.164.813 Kč, neboť zajištění v tomto rozsahu není třeba. O žádosti o omezení zajištění bylo po předchozím souhlasu státního zástupce ze dne 24. 7. 2018 č. j. 2 KZV 26/2017-462 rozhodnuto policejním orgánem podle ustanovení §79f odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 9. 8. 2018 č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080 tak, že policejní orgán rozhodl o omezení zajištění na účtu v částce 1.008.353,69 Kč, přičemž částku ve výši 55.344.459,31 Kč ponechal na účtu nadále zajištěnou. S ohledem na skutečnost, že žádosti o omezení zajištění nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení vyhověno, resp. bylo vyhověno pouze částečně v rozsahu 1.008.353,69 Kč, podal stěžovatel dne 16. 8. 2018 proti citovanému rozhodnutí policejního orgánu stížnost. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 9 To 371/2018 stížnost podle ustanovení §148 odst. l písm. c) trestního řádu zamítl. Bližší obsah napadených usnesení je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.
II. Argumentace stěžovatele
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle argumentuje proti samotné podstatě trestného stíhání s tím, že rozporuje, že by se snad měla dopustit trestného činu, z nějž je obviněna. K tomu uvádí, že dle policejního orgánu měla být všechna čtyři předmětná zdanitelná plnění mezi ní a tuzemskými dodavateli fiktivní, přičemž si měl předmětné stroje pořídit sám v zahraničí. Policejní orgán má v této souvislosti za to, že stěžovatelka vykázala nároky na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění od tuzemských dodavatelů neoprávněně a škodou má být právě částka odpovídající vykázaným nárokům na odpočet daně. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie označuje jako podvod na dani z přidané hodnoty situace, v nichž jeden z účastníků obchodních vztahů neodvede vybranou daň z přidané hodnoty a další si odečte. Policejní orgán své tvrzení o tom, že daň byla uhrazena v nižší výši, než uhrazena být měla, podle stěžovatele neodůvodnil a pominul podklady k dani svědčící o tom, že daň z přidané hodnoty byla v celé výši přiznána.
4. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud v zásadě pouze zopakoval podstatu trestního stíhání, dostatečně se však nevypořádal s důkazy a tvrzeními, které stěžovatelka ve stížnosti uplatnila vůči podezření z páchání trestné činnosti a opětovně vysvětlila, proč se domnívá, že je jeho trestní stíhání nedůvodné a nelogické. Dále tvrdí, že České republice nevznikla v souvislosti s nákupem předmětných strojů škoda na dani z přidané hodnoty ve výši 16.156.459,31 Kč, resp. dostupné podklady k dani podle ní prokazují, že daň v tomto rozsahu byla přiznána a škoda nevznikla.
5. Stěžovatelka se domnívá, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a proto je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Další porušení pak spatřuje v tom, že se soud dostatečně nezabýval jejími tvrzeními a uplatněnými důkazy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
12. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že i tímto přísnějším pohledem provedené zajištění obstojí.
13. K námitce stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí se sice kuse, ale přesto dostatečně vypořádává s namítanými argumenty. Vysvětluje, v čem spočívá podstata trestního obvinění stěžovatelky a dalších spoluobviněných, a zabývá se též úvahou o délce provedeného zajištění.
14. Ohledně postupu dalších orgánů činných v trestním řízení lze poukázat i na to, že v případě, že stěžovatelka namítala nesoulad ve výši škody dle usnesení o zajištění a usnesení o zahájení trestního stíhání, policejní orgán tento rozpor uznal a zajištění peněžních prostředků na účtu o částku ve výši 1.008.353,69 Kč omezil.
15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu