ECLI:CZ:US:2019:2.US.916.19.1
sp. zn. II. ÚS 916/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. prosince 2018 č. j. 35 Co 114/2018-447, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a M. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2019, navrhovala dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve věci rodičovské péče o nezletilého M. B. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva garantovaná čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání M. B. (dále jen "otec") změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresním soudem") ze dne 16. 3. 2018 č. j. 11 Nc 50028/2016-393 a nezletilého svěřil do střídavé péče rodičů a upravil předání a převzetí rodiči nezletilého. Měsíční výživné bylo otci stanoveno ve výši 6 000 Kč za období od 1. 4. 2018 do právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství ve výši 4 000 Kč. Matce bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč rovněž s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Krajský soud rodičům uložil nahradit náklady řízení placené státem před okresním soudem, otci 5 150 Kč a stěžovatelce 5 150 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala podstatné vady řízení, především to, že krajský soud nerespektoval nejlepší zájem nezletilého a vydal rozsudek v rozporu se zákonem, přehlédl zásadní důkazy a závěry uvedené ve znaleckém posudku soudního znalce Doc. PhDr. Oldřicha Matouška i stanovisko kolizního opatrovníka. Bylo porušeno právo na rovný přístup k oběma stranám, kdy stěžovatelka neměla možnost se seznámit s aktuálními finančními poměry otce (předložil až na jednání soudu), ale stěžovatelka sama musela na výzvu soudu doložit doklady předem. Krajský soud bezdůvodně a nekriticky uvěřil tvrzením otce o jeho příjmech, aniž by měl k dispozici jakékoli věrohodné podklady pro své rozhodnutí a uvedl, že okresní soud užil předčasně zákonnou domněnku výše příjmu otce.
4. Krajský soud se vůbec nezabýval rozhodnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou, že nezletilý byl převážnou dobu v její péči a má k ní vytvořen úzký citový vztah. Nezletilému trvalo poměrně dlouhou dobu, aby si přivykl na přechody péče mezi rodiči (9 dnů v péči matky, 5 dnů v péči otce) a byl vystavován psychickým problémům a stresu. Dosavadní úprava styku, kdy byl praktikován rozšířený styk nezletilého s otcem, se osvědčila a dostatečně naplňovala postulát rovné rodičovské péče. Poukázala na neúnosnost dopadů střídavé péče na psychiku nezletilého M. i s ohledem na zahájení školní docházky. Stěžovatelka tvrdila, že krajský soud svým postupem porušil její ústavně garantovaná práva i práva nezletilého dítěte, v důsledku toho vydal rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění, nevzal v úvahu nejlepší zájem dítěte a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 1286/18, sp. zn. II. ÚS 169/16). Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva rodiče i dítěte a práva na spravedlivý proces, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku krajského soudu.
6. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž krajský soud shledal předpoklady pro změnu stanovené výlučné péče matky na střídavou péči, když odvolání otce shledal důvodným.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06 nebo usnesení ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1486/10). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
12. Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)].
13. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
14. O výchově nezletilého M. bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu, který dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádná překážka, která by bránila nastavení střídavé péče o nezletilého. Konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, o syna projevují setrvale zájem a mají také vytvořeno vhodné zázemí pro zabezpečení péče o dítě tohoto věku. Překážkou ve střídavé péči nemůže být dle přesvědčení krajského soudu ani předškolní věk dítěte a skutečnost, že o nezletilého převážně pečovala stěžovatelka. Doba devíti měsíců před nástupem do první třídy nezletilému umožní adaptaci na tento režim, přičemž je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti. Rodiče navíc bydlí v jedné obci a ani vzdálenost (cca 2,5 km) míst jejich bydliště tak není překážkou pro realizaci střídavé péče. Pokud mezi rodiči v současné době panují určité komunikační problémy, jedná se dle názoru krajského soudu o důsledek konfliktu po rozpadu manželství a tyto problémy budou rodiče jistě schopni v zájmu dítěte překonat a postupem času odezní. I z tohoto pohledu se krajskému soudu jevily výchovné předpoklady rodičů jako vyrovnané, když byli schopni se dohodnout na volbě školy. Pokud by o nezletilého převážně pečovala třetí osoba, resp. vychovávala jej, což nebylo dosud zjištěno (tvrzení stěžovatelky), střídavá výchova by ztrácela svůj smysl a mohl by být naplněn důvod pro změnu stávajícího rozhodnutí dle §163 odst. 2 občanského soudního řádu.
15. Ústavní soud neshledal námitku stěžovatelky, že soud střídavou péči nařídil bez ohledu na závěr znaleckého posudku a doporučení kolizního opatrovníka, za důvodnou. Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 nebo usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Tato námitka stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu není důvodná. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že za ideální formu péče je taková, na které se rodiče dohodnou (č. l. 173). V době zpracování znaleckého posudku se rodiče dohodli na střídavé péči, stěžovatelka s ní souhlasila, ale dohodu nerealizovali (č. l. 183 vyjádření stěžovatelky). V důsledku neuzavření dohody o vypořádání majetku stěžovatelka nesouhlasila se svěřením nezletilého do střídavé péče. Krajský soud z obsahu znaleckého posudku dovodil závěr, že střídavá péče není z odborného hlediska vyloučena.
16. Ústavní soud neshledal pochybení v postupu krajského soudu, podstatná část argumentace obsažená v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že soud střídavou péči nařídil u dítěte předškolního věku, což je dle přesvědčení stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. V této rovině se však jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím krajského soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
17. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Výše výživného rodičů byla stanovena s ohledem na to, že oba mají nezletilého vždy po dobu poloviny měsíce v osobní péči. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (str. 8 - 9). Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry krajského soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal, přestože stěžovatelka má pochybnosti o věrohodnosti majetkových poměrů otce.
18. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.
19. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
20. K stěžovatelčině žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tento návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313), usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15, usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18, usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 75/19 a jiné]. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu