ECLI:CZ:US:2019:3.US.1143.19.2
sp. zn. III. ÚS 1143/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. U., zastoupeného JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb a 2) nezletilé J. U., zastoupené Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2018 č. j. 12 Co 218/2018-1047 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. dubna 2018 č. j. 19 P 237/2009-961, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a J. U. a P. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se mimo jiné podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2018 č. j. 19 P 237/2009-961 bylo vedlejšímu účastníkovi jako otci stěžovatelů (dále jen "otec"), zvýšeno výživné pro dříve nezletilého stěžovatele na částku 8 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2013 a pro nezletilou stěžovatelku na částku 6 500 Kč od téže doby. S účinností od 1. 9. 2016 pak okresní soud zvýšil výživné pro již zletilého stěžovatele na částku 10 000 Kč měsíčně a pro nezletilou stěžovatelku na částku 8 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok I.). Tím soud změnil rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2011 č. j. 19 P 237/2009-264 (výrok II.) a vyčíslil nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2013 do 30. 4. 2018 pro již zletilého stěžovatele v částce 156 000 Kč, který byl splatný k jeho rukám do tří měsíců od právní moci rozsudku a pro nezletilou stěžovatelku ve výši 84 000 Kč, který byl splatný rovněž do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám vedlejší účastnice jako matky [dále jen "matka"] (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Proti rozsudku okresního soudu podali matka a otec odvolání.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2018 č. j. 12 Co 218/2018-1047 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že výživné se od 1. 9. 2013 zvyšuje pro stěžovatele na částku 8 500 Kč měsíčně a pro nezletilou stěžovatelku na částku 6 500 Kč měsíčně. Pro dobu od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2018 se výživné pro stěžovatele zvyšuje na částku 12 000 Kč měsíčně. S účinností od 1. 9. 2016 se výživné pro nezletilou stěžovatelku zvyšuje na částku 10 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2011 č. j. 19 P 237/2009-264 ve výroku o výživném (výrok I.). Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného pro stěžovatele za období od 1. 9. 2013 do 30. 9. 2018 v částce 306 000 Kč byl otec povinen zaplatit ve lhůtě do 28. 2. 2019. Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného pro nezletilou stěžovatelku za období od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2018 v částce 189 000 Kč byl otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě do 28. 2. 2019 (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání matky a zletilého stěžovatele bylo podáno zčásti důvodně, a proto změnil výživné v I. výroku v části, která se týkala zvýšení výživného za pozdější období od 1. 9. 2016. Odvolání otce shledal krajský soud nedůvodným. Krajský soud při rozhodování o výživném pro obě děti přihlédl k majetkovým poměrům otce i matky i k potřebám obou dětí a dospěl k závěru, že je třeba zvýšit výživné za období od 1. 9. 2016, když okresní soud správně dospěl k závěru, že poté, co tehdy nezletilý nastoupil do třetího ročníku střední školy a nezletilá do deváté třídy základní školy, potřeby obou dětí se opět podstatně zvýšily oproti předchozímu období.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud ve svém rozhodnutí nepřihlédl k podstatným skutečnostem obsaženým v odvolání matky a k důkazům, které byly zajištěny v souběžně probíhajícím trestním řízení o zanedbání vyživovací povinnosti, konkrétně k majetkovým poměrům otce (účtům u peněžních ústavů), které odhalily, že otec v roce 2012 zrušil všechny své osobní účty, kde měl uloženy finanční prostředky ve výši cca 8 miliónů Kč. Stěžovatelé poukazují na to, že sám otec v trestním řízení uvedl, že od svého otce před smrtí obdržel 800 000 Kč a dále poukazují na dědické řízení po jeho otci. Stěžovatelé namítají, že soudy nepostupovaly v souladu s §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého je nutné při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Stěžovatelé poukazují na to, že v letech 2012 a 2013 začal otec z důvodu probíhajícího řízení o výživném na děti a manželku a trestního řízení o zanedbání vyživovací povinnosti a pro vedení exekučního řízení "odklánět" svůj majetek, aby tak snížil jeho rozsah. Otec daroval část společností svým synům z prvního manželství, část převedl úplatně na novou společnost, kterou má vlastnit jeden z jeho synů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v roce 2014 byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomie, ze kterého vyplynulo, že otec přenáší své osobní náklady na společnosti. V jedné ze společností zůstal dluh vůči otci ve výši 36 583 000 Kč. Otec se však této pohledávky za zcela nejasných okolností vzdal. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy při hodnocení poměrů otce tuto podstatnou skutečnost, že otci má být vyplacena pohledávka ve výši 36 583 000 Kč, nehodnotily a nijak se touto otázkou nezabývaly. Okresní soud stanovil příjem matky na základě potenciality ve výši 21 000 Kč, ačkoli matka doložila důkazy, že byla v rozhodném období vedena jako uchazečka o zaměstnání. V případě otce však soud jeho příjmy na základě potenciality nehodnotil, přestože otec sám uvedl, že pracuje jako ředitel a manažer hotelu a působí jako jednatel v dalších dvou společnostech. Stěžovatelé dovozují, že otec se vzdal majetku značného rozsahu. Stěžovatelé poukazují na §915 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Výživné, které v tomto případě soudy stanovily, neodpovídá vysoké životní úrovni otce. Stěžovatelé dovozují, že právní závěry napadených rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nepřihlédly k významným skutečnostem, zásadní důkazy vůbec nehodnotily či úplně opomněly. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Ústavní soud dále poukazuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4213/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s výší výživného, které má otec dle rozhodnutí soudů v předmětné věci stěžovatelům platit.
11. Ústavní soud předesílá, že v současné době neexistují v právním řádu pro soudy žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet této částky. Ústavní soud obecně k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 a §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom soud přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úrovně [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav [§120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1235/19, usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4213/18].
12. Současně však Ústavní soud zastává názor, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance. Je to dáno tím, že Ústavní soud nepřezkoumává věcnou správnost daného rozhodnutí (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15, ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1900/17, ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 2339/17, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 971/18). Ke kasaci rozhodnutí soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
13. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Obecným soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
14. Krajský soud správně dovodil, že i přesto, že dnes otec argumentuje pouze svým důchodem, je nutné vycházet z jeho celkové životní úrovně, když v řízení bylo prokázáno, že může nadále využívat benefitů, jako např. užívání dražšího automobilu. Krajský soud dále dovodil, že na straně otce nelze pro účely stanovení výživného přihlížet k tomu, že v průběhu doby převedl majetkové hodnoty na své starší syny. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud připomíná, že do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
15. Namítají-li stěžovatelé nedostatky v procesu dokazování před okresním soudem i krajským soudem, které měly spočívat v nesprávném hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, kdyby obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1235/19]. Taková pochybení v procesu dokazování však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
16. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, na který odkazovali rovněž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno v čl. 32 odst. 4 Listiny. Odkaz stěžovatelů na uvedený nález Ústavního soudu na podporu jejich argumentace tedy není přiléhavý.
17. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu