ECLI:CZ:US:2019:3.US.1331.18.1
sp. zn. III. ÚS 1331/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LARUE a. s., sídlem Pod Vilami 802/7, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou, sídlem Národní 340/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018 č. j. 68 Co 35/2018-271 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. ledna 2018 č. j. 11 C 104/2016-250, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodů 3. a 5. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Karla Makala, a 2) Ing. Rudolfa Makala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení čl. V bodů 3. a 5. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. l. 2018 č. j. 11 C 104/2016-250 bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastaveno odvolací řízení (o zaplacení 260 904 Kč s příslušenstvím), neboť stěžovatelka jako žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 11 C 104/2016-242, které jí bylo doručeno dne 14. 12. 2017 (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodnutí obvodního soudu neobsahovalo odůvodnění s odkazem na §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 2. 2018 č. j. 68 Co 35/2018-271 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že stěžovatelka napadla včasným odvoláním, podaným dne 8. 12. 2017, v řízení vydaný rozsudek obvodního soudu (ze dne 24. 10. 2017 č. j. 11 C 104/2016-219), přičemž k výzvě obvodního soudu (usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 11 C 104/2016-242, doručené právnímu zástupci stěžovatelky dne 14. 12. 2017), v níž byla správně poučena o následcích nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě (tj. o zastavení řízení), ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení usnesení (když poslední den lhůty připadl na pátek 29. 12. 2017) vyměřený soudní poplatek z odvolání nezaplatila. Městský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, obvodní soud nepochybil, když odvolací řízení zastavil. Městský soud poukázal na to, že správnost postupu obvodního soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelka již soudní poplatek zaplatila, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty již nelze přihlížet (§9 odst. 1 poslední věta zákona o soudních poplatcích).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích odmítl přihlédnout k dodatečnému zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou (tedy po uplynutí stanovené lhůty) a odmítl i projednat žádost stěžovatelky o prominutí lhůty pro úhradu soudního poplatku, kterou stěžovatelka podala; k zaplacení soudního poplatku však soud fakticky přihlédl, když ve spojení s §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích část soudního poplatku stěžovatelce vrátil.
6. Stěžovatelka uvádí, že dne 16. 1. 2018 podala k městskému soudu odvolání "s dovětkem", že nebude-li odvolání vyhověno, žádá o prominutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka v odvolání uvedla, že k neuhrazení poplatku ve stanovené lhůtě došlo na základě souhry více nešťastných okolností a událostí, kdy právní zástupce stěžovatelky byl nucen v průběhu vánočních svátků vyhledat akutní pomoc lékaře a několik dní strávil v nemocnici. Kromě výše uvedeného pak v době uplynutí lhůty pro úhradu soudního poplatku byla od 29. 12. 2017 do 2. l. 2018 výluka provozu datových schránek a právní zástupce stěžovatelky se tak s výzvou k úhradě soudního poplatku seznámil až po uplynutí stanovené lhůty pro úhradu. Městský soud odvolání stěžovatelky odmítl. Své rozhodnutí městský soud řádně neodůvodnil, když je na základě vlastního chybného výkladu zákona odmítl projednat. Stěžovatelka namítá, že ani jeden ze soudů se nezabýval prominutím zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku, ačkoliv podle stěžovatelky byly naplněny zákonné požadavky pro prominutí lhůty a stěžovatelka o prominutí zmeškání lhůty požádala.
7. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení čl. V bodů 3. a 5. zákona č. 296/2017 Sb. Stěžovatelka poukazuje na to, že tímto zákonem provedenou novelizací §9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích došlo k zásadní změně v oblasti úhrady soudních poplatků, když "byla znemožněna úhrada soudního poplatku až do konce lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku". Stěžovatelka má za to, že v případě postoupení věci druhé instanci na základě odvolání se účastník řízení může dostat do situace, kdy (stejně jako stěžovatelka) po vydání prvoinstančního rozsudku nebude mít možnost se proti tomuto rozsudku bránit, neboť po nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě soud řízení o odvolání zastaví a věc bude pravomocně rozhodnuta bez možnosti použití opravného prostředku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení (do kterých se řadí i soudní poplatek) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k náhradě nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
12. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. Ústavní soud se v posuzované věci ztotožnil se závěrem městského soudu, že za dané procesní situace, kdy stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ze svého odvolání ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy (usnesení) obvodního soudu, obvodní soud nepochybil, když odvolací řízení dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč v předmětné věci postupoval podle zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Městský soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že správnost postupu obvodního soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelka již soudní poplatek z odvolání zaplatila, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty již nelze přihlížet (srov. §9 odst. 1 poslední věta zákona o soudních poplatcích). Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obvodního soudu i městského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení čl. V bodů 3. a 5. zákona č. 296/2017 Sb. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti.
16. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho použití bylo v neprospěch stěžovatele, aniž by v daném případě zasáhlo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení čl. V bodů 3. a 5. zákona č. 296/2017 Sb. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu