infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2019, sp. zn. III. ÚS 1844/19 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.1844.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz - (poprvé klikněte dvakrát)

ECLI:CZ:US:2019:3.US.1844.19.1

sp. zn. III. ÚS 1844/19

Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hronka, zastoupeného JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2019 č. j. 26 Cdo 76/2019-1139, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. září 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085, spojené s návrhem na zrušení §45 až 50l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a JUDr. Hany Wedellové, MUDr. Hany Wedellové, MUDr. Lukáše Wedella, Martina Wedella, Kristiny Hejlkové a Henriety Ctiborové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil §45 až 50l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") domáhal vyslovení neúčinnosti dvou usnesení, a to usnesení okresního soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 14 C 179/2001-692, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a usnesení okresního soudu ze dne 23. 7. 2013 č. j. 14 C 179/2001-740, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve věci žaloby o zaplacení 81 013 Kč s příslušenstvím. Okresní soud usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085, jež je napadeno ústavní stížností, zamítl stěžovatelův návrh na vyslovení neúčinnosti doručení (I. výrok), pro opožděnost odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 23. 7. 2013 č. j. 14 C 179/2001-740 (II. výrok), rozhodl o nákladech řízení (III. výrok) a vrátil stěžovateli zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 4 050 Kč (IV. výrok). Návrh na vyslovení neúčinnosti zamítl ze dvou důvodů: jednak shledal, že návrh byl podán opožděně, a objasnil, kdy se stěžovatel s rozhodnutími mohl seznámit, a jednak shledal, že omluvitelným důvodem, pro který by bylo možno rozhodnout o neúčinnosti doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Okresní soud dále podrobně odůvodnil zbylé výroky svého rozhodnutí.

3. Ke stěžovatelově odvolání zmíněné usnesení okresního soudu potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097, které je rovněž napadeno ústavní stížností. Ztotožnil se se závěry okresního soudu, na které odkázal. I krajský soud vyhodnotil, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení byl podán opožděně, a rozebral, kdy se mohl stěžovatel s rozhodnutími seznámit. Vedle toho uvedl, že omluvitelným důvodem, pro který se nemohl adresát s písemností seznámit, nemůže být skutečnost, že se trvale nezdržoval na adrese pro doručování. I z tohoto důvodu byl návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nedůvodný. Krajský soud dále objasnil, proč nepovažoval další odvolací námitky za důvodné.

4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2019 č. j. 26 Cdo 76/2019-1139. K dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, uvedl, že zamítnutí návrhu záviselo na dvou otázkách, přičemž každá z nich samostatně by jeho zamítnutí plně odůvodnila. Dovolání v takové situaci není přípustné, nezpochybnilo-li hodnocení obou těchto otázek nebo nesplňuje-li některá z těchto otázek předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Dovolací soud je vázán důvody dovolání a z jiných než uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí o odvolání přezkoumat. Nezpochybnil-li stěžovatel oba samostatné důvody, je zřejmé, že jeho dovolání nemohlo mít vliv na výsledek sporu. Stěžovatel dovoláním nenapadl první z důvodů zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení (opožděnost jeho podání), ale pouze druhý, proto Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání v této části jako nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání dále nebylo dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné v části, v níž napadalo výrok potvrzující odmítnutí odvolání pro opožděnost, neboť směřovalo proti usnesení, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost. Dovolání nebylo přípustné též v části, v níž směřovalo proti potvrzení nákladového výroku okresního soudu a proti nákladovému výroku krajského soudu, neboť dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání nepřípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V části, v níž dovolání napadalo potvrzení výroku okresního soudu o vrácení soudního poplatku, bylo dovolání nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť šlo o peněžité plnění nedosahující částky 50 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že otázky podle §237 o. s. ř. byly dovoláním předestřeny. Dále namítl, že Nejvyšší soud nadužívá institut stručného odůvodnění dle §243f odst. 3 o. s. ř., který v jeho věci vedl k tomu, že se dovolací soud nevypořádal s věcnou ústavněprávní argumentací v dovolání. Tuto argumentaci proto předestřel znovu Ústavnímu soudu.

6. Stěžovatel namítl přepjatý formalismus. Připustil, že v řízení před okresním soudem udával svou doručovací adresu P. Zdůraznil však, že se soud opakovaně dotazoval na jeho doručovací adresu, jelikož mu z doručovací relace bylo zřejmé, že se stěžovatel z dané adresy odstěhoval. Obecné soudy dle jeho názoru pochybily, když ho nepoučily o možnosti doručovat vyvěšením na úřední desce s důsledkem fikce doručení. Okresní soud si byl vědom, že stěžovatel chtěl být aktivní, k čemuž stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), dle něhož prioritou v soudním řízení musí zůstat ochrana práv účastníků řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Dále poukázal na nález ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 451/03 (N 131/34 SbNU 325), který se vyjadřoval k již neúčinné úpravě doručení v §46 odst. 4 o. s. ř. (účinné do 31. 12. 2004), o níž se však stěžovatel na rozdíl od obecných soudů domnívá, že nebyla překonána novou právní úpravou. Dále namítl, že si obecné soudy neučinily představu o jeho majetkových poměrech a nepoučily ho o možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

7. Dle stěžovatele nelze v jednom rozhodnutí zamítnout návrh na vyslovení neúčinnosti a současně, aniž by tento výrok ještě nabyl právní moci, odmítnout odvolání pro opožděnost. Porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatel spatřuje především v tom, že nebyl poučen o možnosti žádat Českou advokátní komoru o ustanovení advokáta, a v tom, že okresní soud nevyčerpal všechny možnosti doručování (např. do zaměstnání).

III.

Posouzení procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem a při jejich splnění i opodstatněnosti ústavní stížnosti je vhodné rozdělit podle ústavní stížností napadených rozhodnutí.

III. A. Usnesení Nejvyššího soudu

9. Proti usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo dané usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti tomuto usnesení přípustná i z hlediska §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť proti němu zákon neposkytuje stěžovateli další procesní prostředek ochrany práva.

10. Ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nejvyšší soud dovolání odmítl, důvody pro jeho odmítnutí se však lišily podle jednotlivých částí napadeného rozhodnutí krajského soudu. Pro účely přezkumu Ústavním soudem je možno rozdělit důvody pro odmítnutí dovolání do dvou skupin. Do první skupiny patří odmítnutí dovolání z důvodů vymezených v §238 o. s. ř., tedy z důvodů zákonem výslovně stanovené nepřípustnosti dovolání. Do druhé skupiny patří odmítnutí dovolání z důvodu, že odvoláním stěžovatel nenapadl oba samostatné důvody, na nichž bylo založeno zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení.

11. Co se týče první skupiny důvodů pro odmítnutí dovolání (tj. výluky z přípustnosti dovolání dle §238 o. ř. s.), neshledal Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Odkázat lze na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který rozebral, proč bylo proti částem rozhodnutí odvolacího soudu dovolání nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (v části, v níž dovolání napadalo výrok odvolacího soudu potvrzující odmítnutí odvolání pro opožděnost; dovolání zde směřovalo proti usnesení, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř.), dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v části, v níž dovolání směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení) a dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v části, v níž se týkalo vrácení soudního poplatku nepřevyšujícího 50 000 Kč).

12. Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře rozchází v hodnocení, jakou povahu má výrok soudu o vrácení soudního poplatku účastníkovi řízení, jenž jej zaplatil. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku Nejvyšší správní soud považuje za rozhodnutí o nákladech řízení (§104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "s. ř. s."), neboť soudní poplatek je v §57 odst. 1 s. ř. s. zmíněn jako součást nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007 č. j. 8 As 25/2006-144; ze dne 15. 4. 2009 č. j. 1 As 11/2009-83, ze dne 19. 11. 2009 č. j. 9 As 63/2009-59 či ze dne 15. 5. 2014 č. j. 9 As 134/2014-12; rozhodnutí Nejvyšší správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Nejvyšší soud naproti tomu výrok, kterým soud vrací účastníkovi soudní poplatek, považuje za výrok, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nikoli za výrok o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §137 odst. 1 o. s. ř., dle něhož soudní poplatek tvoří součást nákladů řízení] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 3921/2018-313 či ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nemělo význam se zabývat tím, zda lze či nelze odůvodnit odlišné hodnocení Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu tím, že každý z těchto soudů používá jiný předpis. Ať by Nejvyšší soud řadil výrok o vrácení soudního poplatku pod §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo pod §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vždy by šlo ve věci stěžovatele o nepřípustné dovolání. Ústavní soud se proto povaze výroku o vrácení soudního poplatku v posuzované věci blíže nevěnoval.

13. Ústavní relevanci nemá stěžovatelovo tvrzení v dovolání, jímž dovozoval jeho přípustnost v části, v níž směřovalo proti výroku krajského soudu potvrzujícího odmítnutí odvolání pro opožděnost. Stěžovatel zde tvrdil, že nepřípustností dovolání dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. do tohoto výroku by mohla nastat situace, kdy by sice byla vyslovena neúčinnost doručení (v části, v níž se dovolání týkalo neúčinnosti doručení, není totiž dovolání nepřípustné dle §238 o. s. ř.), ale odvolání by již zůstalo pravomocně odmítnuté, neboť v části, v níž se týká odmítnutí odvolání pro opožděnost, je dovolání nepřípustné dle 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že tato stěžovatelova argumentace pomíjí existenci úpravy v §243e odst. 2 větě třetí o. s. ř., dle níž dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá. V minulosti např. Nejvyšší soud vyslovil, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, je závislé na rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání; jako závislé rozhodnutí tehdy Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015). Obdobně pak lze dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost je závislé na rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí, proti němuž takové pro opožděnost odmítnuté odvolání směřovalo.

14. Ani u druhé skupiny důvodů pro odmítnutí dovolání Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv či svobod. Nejvyšší soud totiž objasnil, že již s ohledem na svou formulaci nemohlo dovolání zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. Okresní soud a krajský soud rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení založily na dvou samostatných důvodech (prvním důvodem bylo opožděné podání tohoto návrhu; druhým důvodem bylo hodnocení, že omluvitelným důvodem, pro který se nemohl adresát s písemností seznámit, nemůže být skutečnost, že se trvale nezdržoval na adrese pro doručování). Zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení by přitom byl schopen odůvodnit každý z těchto důvodů samostatně. Ústavní soud si vyžádal dovolání, jež stěžovatel podal, a ověřil si z něj, že stěžovatel v dovolání nenapadl první z důvodů pro zamítnutí jeho návrhu. První z těchto důvodů tak nemohl Nejvyšší soud přezkoumat, jelikož je dle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán důvody dovolání. Již s ohledem na formulaci dovolání tak bylo patrno, že dovolání relevantně nezpochybnilo výsledné rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. Tuto skutečnost Nejvyšší soud stěžovateli podrobně vysvětlil, tudíž stěžovatelovy výhrady o nedostatečnosti odůvodnění dovolacího soudu jsou liché. Za takové situace nespatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv ani v tom, že po konstatování, že dovolání nenapadlo všechny samostatné důvody, na nichž stálo rozhodnutí odvolacího soudu, se Nejvyšší soud věcně nezabýval alespoň druhým z důvodů, o nějž se opíralo rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu. Ani věcné posouzení druhého důvodu Nejvyšším soudem by totiž na výsledku sporu nic nezměnilo.

15. Již v minulosti Ústavní soud neshledal nic neústavního na hodnocení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání s odůvodněním, že dovolatel nenapadl všechny samostatné důvody, na nichž stálo rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 2333/14, body 5. a 17., usnesení ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 151/17).

III. B. Usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu

16. Proti I. výroku usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh na vyslovení neúčinnosti doručení a proti té části I. výroku usnesení krajského soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, je ústavní stížnost nepřípustná z následujícího důvodu (body 17. a 18.).

17. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům ochrany práva [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému posouzení může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl. Proti té části I. výroku usnesení krajského soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, bylo dovolání posledním procesním prostředkem, který zákon poskytoval k ochraně stěžovatelova práva. Stěžovatelovo dovolání bylo však nepřípustné, a to nikoli z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, ale s ohledem na to, že stěžovatel obranu svého práva v dovolání volil takovým způsobem, že Nejvyššímu soudu neumožnil, aby se zákonností hodnocení odvolacího soudu zabýval.

18. K efektivnímu vyčerpání procesního prostředku ochrany práva nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), bod 61.]. Jak bylo popsáno výše (bod 14.), stěžovatel vlastní vinou nepodal takové dovolání, na jehož základě by se musel Nejvyšší soud věcně zabývat důvody, jimiž krajský soud a před ním i okresní soud odůvodnily zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. Jde o odlišnou situaci od posouzení, zda je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., které představuje (kvazi)meritorní posouzení, neboť v jeho rámci dovolací soud porovnává právní posouzení odvolacího soudu se svou judikaturou nebo s judikaturou Ústavního soudu, jde-li o situaci, o níž se pojednává v bodech 43. a 44. zmíněného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. I v případě, že Nejvyšší soud na základě dovolání porovná dovoláním napadené hodnocení odvolacího soudu s vlastní judikaturou či judikaturou Ústavního soudu a dospěje k závěru, že dovolání není přípustné dle §237 o. s. ř., byl vůči tomuto posouzení odvolacího soudu efektivně vyčerpán procesní prostředek ochrany práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v podobě dovolání. Jinak je tomu při závěru Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dvou či více samostatných důvodech a dovolatel je dovoláním nenapadl všechny, čímž relevantně nezpochybnil dovoláním napadené rozhodnutí. Jde totiž primárně o hodnocení kvality samotného dovolání, při němž Nejvyšší soud neměl důvod porovnávat právní úvahy v rozhodnutí odvolacího soudu se svou rozhodovací praxí. K ústavní stížnosti pak Ústavní soud prověří, zda odmítnutím dovolání z tohoto důvodu Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. V případě, že by k jejich porušení rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo, umožní Ústavní soud kasací rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu zabývat se věcně otázkami, jimiž se měl v dovolacím řízení zabývat. Naopak v případě, že k jejich porušení nedošlo rozhodnutím Nejvyššího soudu, nebyl vůči rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně efektivně vyčerpán procesní prostředek ochrany práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), což je rovněž případ stěžovatele.

19. Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že i v případě, kdyby proti částem rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, které se týkaly neúčinnosti doručení, byla ústavní stížnost přípustná (což však není), neobsahuje ústavní stížnost argumentaci, která by byla schopna zpochybnit hodnocení těchto soudů o opožděnosti podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. Rozhodnutí soudů by vůči tomuto návrhu zcela obstála již jen v situaci, kdy obstojí závěr o opožděnosti návrhu. Krajský soud i okresní soud přitom podrobně popsaly, kdy se stěžovatel seznámil s rozhodnutím, u něhož podal návrh na vyslovení neúčinnosti doručení, a proč tedy tento návrh podal opožděně. Ústavní soud v tomto hodnocení nespatřuje nic protiústavního, a to ani v hodnocení krajského soudu, který nepřisvědčil stěžovatelově námitce o nedostatku poučení o možnosti navrhnout neúčinnost doručení a lhůtě pro podání takového návrhu. Ústavní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že poučovací povinnost není bezbřehá. Není povinností soudů poskytovat všeobjímající poučení o všech myslitelných procesních právech pro všechny alespoň teoreticky možné procesní situace. Poučovací povinnost soudu o procesních právech či povinnostech nastupuje tehdy, je-li z konkrétních okolností případu patrno, že je účastníkovi poučení třeba. Krajský soud shledal, že v posuzované věci do podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení se o takových konkrétních okolnostech soud nedozvěděl.

20. Proti II. výroku usnesení okresního soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, a proti té části I. výroku usnesení krajského soudu, v níž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku II. o odmítnutí odvolání, je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání procesního prostředku ochrany práva, který stěžovateli zákon svěřoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části I. výroku bylo možno usnesení krajského soudu napadnout žalobou pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel ani netvrdil, že tuto žalobu pro zmatečnost podal, natož aby doložil, že tak učinil. Ústavní soud současně neshledal, že by v daném rozsahu bylo možno ústavní stížnost připustit dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost svým významem totiž podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť otázky řešené obecnými soudy zde byly ve valné části vázány ke konkrétním okolnostem případu. Ústavní stížnost nelze připustit ani dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

21. Proti III. a IV. výroku usnesení okresního soudu (šlo o výrok o nákladech řízení a výrok o vrácení soudního poplatku), proti části I. výroku usnesení krajského soudu, v níž byly zmíněné výroky usnesení okresního soudu potvrzeny, a proti II. výroku usnesení krajského soudu (šlo o výrok o nákladech odvolacího řízení) je ústavní stížnost přípustná a včasná, jde však v této části o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

22. Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je dovolání nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud se ve své judikatuře již zabýval situacemi, kdy účastníci podali dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé a současně ústavní stížnost proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud takové ústavní stížnosti zpravidla odmítá dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12, ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19, ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19). Základním důvodem pro tento postup je subsidiarita ústavní stížnosti v kombinaci s tím, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K tomuto a dalším důvodům srov. zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19. Závěry ve výše zmíněných usneseních Ústavního soudu nezbavují potenciální stěžovatele možnosti napadnout ústavní stížností nákladový výrok v rozhodnutí odvolacího soudu, pouze odsouvají okamžik, kdy tak lze učinit v případě, že potenciální stěžovatelé podali rovněž dovolání. Bránit se proti němu mohou ústavní stížností až v okamžiku, kdy neuspěli s dovoláním, resp. kdy rozhodnutím o dovolání zůstaly tyto výroky o nákladech řízení nedotčeny (v takovém případě se mohou ústavní stížností bránit dle své volby jen proti nákladovému výroku v rozhodnutí odvolacího soudu, nebo společně s rozhodnutím o dovolání nejen proti nákladovému výroku, ale i výroku o věci samé v rozhodnutí odvolacího soudu, jsou-li splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti). Lhůta k podání takové ústavní stížnosti běží od doručení rozhodnutí o dovolání.

23. Je však nutno připustit, že postupu popsaného v bodě 22. se Ústavní soud nedrží vždy bezvýhradně. Příkladem, kdy ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti nákladovému výroku rozhodnutí o odvolání a nákladovým výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, shledal přípustnou, byť bylo souběžně podáno dovolání, je usnesení ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 1227/18. Jde o usnesení vydané ve věci stěžovatele, které se týká přímo částí rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu označených v bodě 21., proti nimž směřuje nynější ústavní stížnost. V daném usnesení Ústavní soud vyhodnotil, že ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti právě zmíněným výrokům či jejich částem v usneseních krajského soudu a okresního soudu, je zjevně neopodstatněná (viz body 5. a 6. odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18).

24. Jelikož přístup popsaný v bodě 22. představuje vyvážené a racionální procesní řešení respektující subsidiaritu ústavní stížnosti, Ústavní soud se jej (i při vědomí existence usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18) přidržel i při posuzování nynější věci. Závěry judikatury rekapitulované v bodě 22. vedou k tomu, že ústavní stížnost je přípustná v části, v níž směřovala proti nákladovému výroku rozhodnutí o odvolání a nákladovým výrokům rozhodnutí okresního soudu. Je rovněž i včasná, jelikož se v její popsané části lhůta k jejímu podání odvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání. Usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18 nezakládá překážku rei iudicatae. Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž odmítnutí návrhu, a to i jako zjevně neoprávněného, nezakládá překážku věci rozhodnuté [usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 (U 5/62 SbNU 511), bod 12.]. Usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18 sice nezakládá překážku věci rozhodnuté, ale Ústavní soud není oprávněn v nynějším usnesení jakkoli přehodnotit své závěry u těch otázek, které v rámci posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zaujal v usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18 vydaným v té samé věci. Opodstatněnost ústavní stížnosti by tak mohl posoudit jen vůči novým námitkám, které by nebyly v předešlém usnesení v té samé věci řešeny (srov. zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11, body 16. až 18. odůvodnění). Stěžovatel k výrokům o nákladech řízení neuplatnil žádnou námitku v ústavní stížnosti (neučinil tak ani v ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. I. ÚS 1227/18). K odůvodnění, proč je ústavní stížnost v dané části zjevně neopodstatněná, tak lze plně odkázat na body 5. a 6. odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18. Zde Ústavní soud objasnil, že rozhodnutím okresního soudu ani krajského soudu o nákladech řízení nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost a nebylo jimi stěžovateli upřeno ani žádné právo.

IV.

Závěr

25. Ústavní stížnost Ústavní soud odmítl zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (body 10. až 15. a 24.), zčásti jej odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (body 16. až 18. a 20.). O odmítnutí ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

26. Ústavní soud shledal důvod i pro odmítnutí návrhu na zrušení §45 až 50l o. s. ř. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se musí promítnout i do návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [viz usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 369/17]. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí

Identifikátor evropské judikatury	ECLI:CZ:US:2019:3.US.1844.19.1
Název soudu	Ústavní soud České republiky
Spisová značka	III. ÚS 1844/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
Populární název
Datum rozhodnutí	17. 7. 2019
Datum vyhlášení
Datum podání	5. 6. 2019
Datum zpřístupnění	8. 8. 2019
Forma rozhodnutí	Usnesení
Typ řízení	O ústavních stížnostech
Význam	4
Navrhovatel	STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán	SOUD - NS SOUD - KS Plzeň SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodaj	Fiala Josef
Napadený akt	rozhodnutí soudu zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; §§45 až 50l
Typ výroku	odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy	2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy	99/1963 Sb., §243f, §237, §45, §45a, §45b, §45c, §45d, §45e, §45f, §46, §46a, §46b, §46c, §47, §48, §48a, §48b, §48c, §48d, §48e, §48f, §48g, §48h, §48i, §49, §50, §50a, §50b, §50c, §50d, §50e, §50f, §50g, §50h, §50i, §50j, §50k, §50l, §236, §238 odst.1 písm.c, §238 odst.1 písm.h, §238 odst.1 písm.e, §137 odst.1, §242 odst.3
Odlišné stanovisko
Předmět řízení	právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík	poplatek/soudní řízení/zastavení odvolání doručování/neúčinnost doručení lhůta/zmeškání dovolání/přípustnost dovolání/důvody
Jazyk rozhodnutí	Čeština
Poznámka
URL adresa	http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1844-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id):	107872
Staženo pro jurilogie.cz:	2019-08-17

Rozšířené vyhledávání

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2019, sp. zn. III. ÚS 1844/19 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.1844.19.1