ECLI:CZ:US:2019:3.US.2086.19.1
sp. zn. III. ÚS 2086/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 4. 2019, č. j. 1 T 170/2018-1034, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 10 To 171/2019-1071, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v návětí tohoto usnesení, neboť jimi podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným usnesením Okresní soud v Mělníku (dále jen "nalézací soud") rozhodl po podání obžaloby pro údajnou drogovou trestnou činnost (výroba a distribuce pervitinu) stěžovatele tak, že jej dle §72 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ponechal ve vazbě z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu a současně dle §73 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního řádu neuplatnil žádný institut nahrazující vazbu.
4. Nalézací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že i nadále je dána obava, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Před svým vzetím do vazby nebyl stěžovatel zaměstnán, vydělával si pouze brigádně, svou nepříznivou finanční situaci měl řešit právě pácháním drogové trestné činnosti. Stěžovatel se rovněž trestné činnosti dopouštěl již dříve, za trestnou činnost spojenou s distribucí drog byl odsouzen v roce 2011, od té doby sám nevyhledal odbornou pomoc až doteď, kdy tak zjevně učinil až pod tlakem trestního stíhání. Skutky, z nichž byl obviněn, měl spáchat pouhé tři týdny poté, co byl pravomocně odsouzen za totožnou trestnou činnost, a to v době běhu zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který mu za ni byl uložen. Nalézací soud proto stěžovatelovu deklarovanou ochotu vést dále řádný život hodnotil rezervovaně. Písemný slib nepovažoval za dostatečný, neboť stěžovatel byl již šestnáctkráte dříve soudně trestán. Příslib zaměstnání a záruku důvěryhodné osoby neshledal nalézací soud přesvědčivými, neboť osoba, která je nabídla, ke stěžovateli nemá žádný bližší vztah a k vazebnímu zasedání se nedostavila, ačkoliv byla o něm řádně vyrozuměna. Dohled probačního úředníka již v minulosti u stěžovatele selhal. Zdravotní stav jeho manželky, na nějž se stěžovatel odkazoval, mu byl dle nalézacího soudu znám po celou dobu, kdy se měl trestné činnosti, pro niž je nyní trestně stíhán, dopouštět.
5. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl svým napadeným usnesením. V něm se v zásadě ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a k námitce stěžovatele, že nalézací soud nepřihlédl k vývoji dokazování, uvedl, že k žádnému obratu v něm nedošlo. Svědek Z. sice vypověděl, že tašku s předměty k výrobě pervitinu ponechal u stěžovatele on, s touto výpovědí se však bude muset z hlediska její pravdivosti teprve vypořádat nalézací soud. Stále však u stěžovatele byly nalezeny další předměty k výrobě pervitinu, jakož i již hotový pervitin, svědek G. v podstatě setrval na své výpovědi, že pervitin obdržel od stěžovatele a stěžovatel byl zjevně usvědčen ze lži, tvrdil-li, že ani nevěděl, jak pervitin vyrobit, když za jeho výrobu byl již v době krátce předcházející skutkům, pro něž je stěžovatel nyní stíhán, pravomocně odsouzen. Důvod dle §67 písm. c) trestního řádu tak u stěžovatele trvá i podle stížnostního soudu, k čemuž tento doplnil, že stěžovatel byl již několikrát pro výrobu pervitinu odsouzen, v odvolání proti poslednímu pravomocnému rozsudku uvedl, že se straní prostředí drogově závislých lidí, našel si stálé zaměstnání a proklamoval svoji snahu vést řádný život, přesto se měl dopustit další stejné trestné činnosti velmi brzy poté, co mu byl pravomocně uložen vzhledem k jeho minulosti značně mírný trest (odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let).
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel proti napadeným usnesením obecných soudů namítá 1) nezabývání se zajištěním zaměstnání a záruky zaměstnavatele za jeho další chování; 2) neopodstatněné dovozování nepříznivé finanční situace; 3) nezohlednění vývoje důkazní situace. V podrobnostech lze podstatu těchto námitek přiblížit takto:
7. Ad 1) stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy nepřiznaly dostatečnou relevanci skutečnosti, že jeho potenciální zaměstnavatel mu nabídl nejen zaměstnání, ale i obecným soudům záruku za jeho další chování. Potenciální zaměstnavatel se písemně omluvil z vazebního zasedání z pracovních důvodů, a proto obhajoba požádala o odročení. Nalézací soud však rozhodl o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě, a to aniž by to bylo dáno nutností dodržet zákonné lhůty periodického vazebního přezkumu, bez slyšení potenciálního zaměstnavatele. Dle stěžovatele si tak nemohl zjistit konkrétní skutkové okolnosti týkající se nabídky zaměstnání i záruky za další chování stěžovatele. Syn stěžovatele a dcera potenciálního zaměstnavatele jsou navíc v "družeckém poměru", tedy není pravda, že by ke stěžovateli neměl potenciální zaměstnavatel žádný vztah. Byť byla absence stabilního zaměstnání stěžovatele dle obecných soudů jedním z hlavních důvodů pro neuplatnění institutů nahrazujících vazbu, nezkoumal nalézací soud dostatečně skutkové okolnosti relevantní ve vztahu k nabízenému zaměstnání, proti čemuž nezakročil ani stížnostní soud.
8. Ad 2) stěžovatel namítá, že nalézací soud odůvodnil své napadené rozhodnutí mimo jiné špatnou finanční situací stěžovatele a údajným pácháním předmětné trestné činnosti z nedostatku finančních prostředků. Obecné soudy přitom nijak jeho finanční poměry nezkoumaly, a tedy tento závěr nalézacího soudu je zcela libovolný. Přitom jeden ze dvou skutků, pro něž je stěžovatel stíhán, měl spočívat v tom, že svědku G. měl stěžovatel poskytnout pervitin bezplatně.
9. Ad 3) stěžovatel napadá skutečnost, že obecné soudy posuzují důkazní situaci paušálně, nezohledňují však skutečnost, že svědek Z. potvrdil, že věci, které měly sloužit k výrobě pervitinu a které byly zajištěny u stěžovatele, byly jeho. Na tašce, v níž byly uloženy, se přitom nenašly žádné stěžovatelovy biologické ani daktyloskopické stopy. To je těžko uvěřitelné v situaci, kdy stěžovatel měl podle výpovědi policisty v hlavním líčení pervitin vyrábět kdesi v polích. Obecné soudy tedy hodnotily důkazní stav v rozporu s presumpcí neviny na základě jeho předchozí trestní minulosti ignorujíce přitom důkazy, které svědčí v jeho prospěch.
V. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh posoudil napadená rozhodnutí obecných soudů a uzavřel, že tato ani jim předcházející postupy zjevně nebyly v rozporu s požadavky na garanci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele coby obviněného v trestním řízení při rozhodování o ponechání ve vazbě. Důvody, které obecné soudy pro ponechání stěžovatele ve vazbě uvedly, z hlediska těchto ústavněprávních garancí žádné deficity zjevně nevykazují. Ústavní soud k tomu podotýká, že ústavní stížnost přezkoumal toliko v mezích námitek, které v ní stěžovatel výslovně uplatnil, neboť není povinen sua sponte vyhledávat další neuvedené skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele [srov. k tomu nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)].
13. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
14. K námitce 1) Ústavní soud poznamenává, že z rekapitulace provedeného dokazování ve vazebním zasedání tak, jak je zaznamenal nalézací soud na s. 2 svého napadeného usnesení, vyplývá, že jak stěžovatel v rámci svého výslechu, tak jeho potenciální zaměstnavatel ve svém písemném přípisu shodně uvedli, že se osobně prakticky neznají. Pokud na základě těchto shodných vyjádření nalézací soud dovodil absenci bližší vazby mezi stěžovatelem a jeho potenciálním zaměstnavatelem, aniž považoval za nutný i osobní výslech potenciálního zaměstnavatele, Ústavní soud takový závěr nemůže z ústavněprávního hlediska považovat za jakkoliv vadný.
15. Trestní řízení včetně rozhodování o vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě je vybudováno na základě zásady volného hodnocení důkazů. Ta spočívá mimo jiné v tom, že právní řád ani ústavní pořádek zásadně v trestním řízení nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
16. Součástí volného hodnocení důkazů obecnými soudy je tedy mimo jiného i volba důkazních prostředků a míra důkazu, již konkrétní soudní těleso považuje za nutnou k nabytí svého vnitřního přesvědčení o (ne)existenci určité skutečnosti. Potvrdily-li obě ve věci relevantní osoby, že se neznají, nemůže Ústavní soud rozhodnutí nalézacího soudu, že za těchto okolností by důkaz výslechem potenciálního zaměstnavatele byl nadbytečným, považovat za ústavně nekonformní.
17. Námitka 2) není přesvědčivá ve světle odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu. Ten poznatky ke stěžovatelově finanční situaci zjevně disponoval, neboť na jeho s. 3, kde s oporou o seznámení se se spisovým materiálem uvedl, že stěžovatel neměl stabilní zaměstnání, ale že si vydělával pouze brigádně. Sám stěžovatel pak v rámci vazebního zasedání uvedl, že kdyby byl propuštěn, vydělával by si z výplaty od svého potenciálního zaměstnavatele, případně z finanční výpomoci švagrové. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nijak blíže tuto svou námitku nerozvedl a se závěrem nalézacího soudu nepolemizoval, zejména se proti němu věcně nevymezil a nezdůvodnil, proč je v rozporu se skutečností, nýbrž pouze ve zcela obecné rovině uvedl, že se nalézací soud jeho majetkovou, resp. finanční situací nezabýval. Jelikož ze samotného textu napadeného usnesení nalézacího soudu plyne opak a stěžovatel tento závěr nalézacího soudu ani v rovině tvrzení nijak nepřekonal a nenabídl Ústavnímu soudu k němu žádnou argumentaci, která by jej zpochybnila, nemá Ústavní soud, co by nalézacímu soudu vytkl.
18. Námitkou 3) se stěžovatel po Ústavním soudu domáhá, aby sám přezkoumal vývoj dokazování v hlavním líčení. To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jak uvedl zejména soud nalézací, výpověď svědka G. není jediným důkazem svědčícím proti stěžovateli, ale svůj závěr o trvající důvodnosti podezření opřel mimo jiné i o to, že se u stěžovatele našel i pervitin a některé předměty sloužící k jeho výrobě, které nebyly uschovány v tašce, o níž svědek Z. tvrdí, že byla jeho. Ústavní soud nemůže takový vývod považovat za extrémně rozporný s provedeným dokazováním [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119), za výsledek zjevné svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], za nedostatečně odůvodněný [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)] či za jakkoliv jinak vybočující z mezí ústavní konformity procesu dokazování. Za těchto okolností by se proto dopustil nepřípustného zásahu do volného hodnocení důkazů (k tomu viz výše sub 15.), jestliže by s ohledem na svědeckou výpověď svědka Z. činil své vlastní skutkové závěry tak, jak po něm žádá stěžovatel.
19. Ústavní soud se rovněž nemůže ztotožnit se stěžovatelem v tom rozsahu, v němž se vymezuje proti přihlížení obecných soudů k jeho trestní minulosti. Z napadených rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že tyto z ní nevycházely při hodnocení důkazů pro rozhodnutí, zda trvá důvodné podezření stěžovatele ve smyslu §67 in fine trestního řádu, jak suponuje stěžovatel, ale toliko při hodnocení věrohodnosti stěžovatele a jeho ujištění, že dále povede řádný život a drogové trestné činnosti se napříště vystříhá. Vzhledem k tomu, že stěžovatel činil obdobná ujištění již v minulosti, nelze z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytknout, že k nim nyní přistupují rezervovaně, opakuje-li je stěžovatel v situaci, kdy vůči němu trvá důvodné podezření, že stejnou trestnou činnost opakoval, pokud tím současně nepředznamenávají jeho vinu. To však ani nalézací soud, ani stížnostní soud neučinily, naopak je z odůvodnění jejich rozhodnutí patrno, že presumpci neviny respektují a že jejich sdělení, že rozhodnutí o vině stěžovatele v hlavním líčení nelze předznamenávat, není účelové ani alibistické.
VI. Závěr
20. Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů ani v postupu předcházejícím jejich vydání nezjistil po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami nic, co by jej opravňovalo ke kasačnímu zásahu proti napadeným usnesením. Žádný takový flagrantní důvod neshledal při posuzování věci ani sám od sebe.
21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu