ECLI:CZ:US:2019:3.US.2212.18.1
sp. zn. III. ÚS 2212/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 sp. zn. 6 Tdo 1251/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 sp. zn. 43 T 8/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. - XXVIII. výroku o vině. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 3 000 000 Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí uvedených ve výroku o vině. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvaceti obviněných.
3. Podle skutkových zjištění se stěžovatel trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že po předchozím ujednání a v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob v rozsudku vyjmenovaných obchodních společností a podnikajících fyzických osob vystavil za obchodní společnost X faktury na fiktivní plnění, která měla být realizována obchodní společností PROTOTYPE TEAM, Ltd., NO 1374310, se sídlem Akara, Akara Bldg., De Castro Street 24, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britich Virgin Islands, na základě mandátní smlouvy mezi obchodními společnostmi, když takto stěžovatel vystavoval za tyto fiktivní služby faktury, které ostatní spoluobvinění zahrnuli do účetnictví a podali se zohledněním těchto plnění za své společnosti daňová přiznání k dani z příjmu právnických nebo fyzických osob u příslušných finančních úřadů, v nichž tyto doklady uplatnili, přičemž takto všichni zúčastnění jednali, ačkoliv věděli, že deklarované plnění a služby ve skutečnosti nebyly provedeny, neboť faktury byly vystaveny za účelem snížení daňového základu, přičemž tak úmyslně došlo ke zkrácení daně z příjmu fyzických nebo právnických osob, kdy stěžovatel svým jednáním popsaným pod body I. - XXVIII. rozsudku zkrátil daň z příjmu fyzických a právnických osob v celkové výši 46 249 721 Kč.
4. O odvolání stěžovatele (a šestnácti spoluobviněných) rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí vůči stěžovateli zrušil v celém výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon ho zařadil podle 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, peněžitý trest mu stanovil ve stejné celkové výměře jako městský soud s tím, že pro případ jeho zmaření mu určil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Dále mu uložil stejný trest zákazu činnosti a ve shodné výměře jako městský soud i stejný trest propadnutí věci.
5. Dovolání stěžovatele podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel poukazuje na další obdobná trestní řízení u jiných soudů, v nichž figuroval jako mandatář stejné zahraniční společnosti, a byl vždy vyslýchán pouze jako svědek. Za zcela totožné skutkové situace nebyl v těchto trestních řízeních obviněn. Z toho dovozuje, že soudy obou stupňů skutek nesprávně právně posoudily. Domnívá se, že tím došlo k porušení předvídatelnosti zákona v jeho neprospěch a zásady in dubio pro reo. Uvádí, že tuto disproporci připustila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání. Odkazuje přitom i na výsledek řízení o návrhu na obnovu trestního procesu, v němž na danou skutečnost také poukazoval. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu k této otázce a polemizuje i s odůvodněním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zamítnutí obnovy řízení.
7. V následných několika doplněních ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na svém přesvědčení, že neposoudily-li orgány činné v trestním řízení ve většině obchodních případů totožné jednání jako protiprávní, nemůže být ve zbylé menšině takové jednání označeno za úmyslně protiprávní. Dále poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 9 Afs 19/2012 a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 9 Afs 11/2011, v němž je vysloven názor, že u daně z příjmu je pro oprávněnost uvedeného daňového nákladu zcela nerozhodná případná rozdílná identita subjektu fyzického zhotovitele obchodního plnění a subjektu výstavce účetního dokladu k tomuto plnění, neboť tímto způsobem ke krácení daně z příjmu u subjektu odběratele obchodního plnění nedochází. Tvrdí, že v předmětných obchodních případech nemohlo dojít k úmyslnému protiprávnímu krácení daně z příjmu. Poukazuje na extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, který je také nepochybně důvodem pro zásah Ústavního soudu, což dokládá obchodním případem uvedeným pod bodem VIII. napadeného rozsudku městského soudu. Tvrdí, že nešlo o obchodní plnění fiktivní, ale existující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podle lustra se na Ústavní soud obrátili se svými ústavními stížnostmi i někteří další z původních 21 odsouzených; tyto věci jsou vedeny pod sp. zn. IV. 2312/18, sp. zn. III. ÚS 2374/18, sp. zn. IV. ÚS 2407/18 a sp. zn. I. ÚS 2421/18. Prozatím bylo rozhodnuto o třech z uvedených ústavních stížností proti stejným soudním rozhodnutím, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2312/18, usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2407/18 a usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2374/18.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "podústavní normy", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje a dále konkretizuje námitky, které uplatnil v opravných prostředcích. Přestože na jeho argumentaci soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a adekvátně se s ní vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článků Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
14. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že nebylo prokázáno, že plnění ze smluv neproběhla, a že byla fiktivní, takže měla být aplikována zásada in dubio pro reo, postačí odkázat na odůvodnění rozsudku městského soudu, v němž je poukazováno na to, že absenci realizace předmětných plnění prokazují výpovědi svědků, vyjadřující se k tomu, že smlouvy byly se stěžovatelem uzavírány zpětně s daty, která umožnila vložit je do účetnictví za předchozí zdaňovací období, že na závodech na vozidlech reklamní loga nebyla a tato byla na vozidla dodatečně, po skončení období, v němž měla být reklama poskytnuta, lepena v objektu stěžovatele, závěr o fiktivnosti předmětných plnění je dovozován i z listinných důkazů, a to zejména z bankovních výpisů a číslování faktur umožňujících jejich zpětné vystavení, a z obsahu emailové komunikace mezi stěžovatelem a spoluobviněnými. Uvedený závěr je pak podporován i zjištěním, že uvedená společnost, fakticky zastoupená stěžovatelem, nebyla s ohledem na své sídlo a předmět činnosti schopna sjednané plnění poskytnout.
16. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci vrchního soudu, který případně poukázal na to, že předmětem plnění od obchodní společnosti PROTOTYP TEAM, zastoupené jako mandatářem společností X, za kterou jednal stěžovatel, byl až na výjimky pronájem reklamních ploch na závodních automobilech nebo doprovodných vozidlech či na pevných místech závodů, kterých se měl účastnit stěžovatel, přičemž, pokud se vezme v úvahu předmět podnikání jednotlivých odběratelů této reklamy i tvrzené ceny pronájmu vyplývající ze zjištěné fakturace, a místo a oblast údajně uskutečňované reklamy, pak je nutno bezvýhradně přisvědčit názoru městského soudu o nesmyslnosti takového plnění pro odběratele z hlediska rozvoje jejich firem a tím i motivace pro objednávání reklam, neboť k rozvoji jejich podnikání nemohla tato reklama nijak přispět a náklad do ní vložený by se odběratelům nemohl finančně vrátit, čehož si museli být obvinění vědomi. Sama společnost, která měla reklamy poskytovat, nemohla takové plnění poskytnout jinak než prostřednictvím stěžovatele, neboť s vědomím skutečností, které vyplynuly z výpovědi svědka G. K., který byl jen nastrčenou figurkou v obchodní společnosti PROTOTYPE TEAM, kdy jako jejímu řediteli mu o žádné podnikatelské činnosti této společnosti nebylo nic známo, nelze dospět k jinému závěru, než k tomu, že šlo o předem promyšlenou připravenou situaci, kdy cílem předstíraných obchodních aktivit byla snaha o případné vyvinění stěžovatele poukazem na toliko mandátní vztah k této zahraniční společnosti jím ovládané a řízené, a kdy pro závěr o pouze její formální roli bez jakékoliv aktivity ve vztahu k uskutečnění nasmlouvaných plnění stěžovatelem, svědčí i všechny zjištěné skutečnosti nejen ve vztahu k osobě jejího ředitele, ale i vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná jiná osoba než stěžovatel, která by za tuto společnost jednala. Stěžovatel byl také jediným disponentem s účty této společnosti, které využíval pro svoje soukromé účely. Nevznikají tedy pochybnosti o tom, že celé údajné reklamní plnění bylo jen fikcí směřující k dosažení snížení daňové povinnosti na základě dohody mezi stěžovatelem a spoluobviněnými jako odběrateli reklamy. I v dalších případech, kdy se plnění netýkalo poskytování reklamní plochy, bylo postupováno obdobně. Vrchní soud poukázal na prokázanou značnou motivaci všech obviněných, přičemž způsob, jakým stěžovatel předmětnou reklamu nabízel, dával vysoký předpoklad, že toto podvodné jednání nebude správcem daně odhaleno. To také po určitou dobu obviněným vycházelo.
17. S ohledem na prokázané trestní jednání stěžovatele je jeho poukaz na judikáty vydané ve správním soudnictví nepřípadný. Že šlo o podnikání velmi výnosné, svědčí nejenom objem předmětných obchodů, ale i jednoznačně prokázaná skutečnost, že objem a rozsah těchto fiktivních obchodů byl mnohem větší, o čemž vypovídala řada slyšených svědků.
18. Nelze pominout odsouzení dalších odběratelů stěžovatelem "poskytované" reklamy. Právě na tyto trestní věci (vedené u Městského soudu v Brně, Okresního soudu v Karviné a Okresního soudu v Jihlavě) stěžovatel poukazoval ve svých opravných prostředcích a činí tak i v ústavní stížnosti, přičemž namítá, že vůči těmto odběratelům reklamy nebyl obviněn ani odsouzen. Jak však poukázal vrchní soud, v těchto trestních věcech nebyl osobou stíhanou. Ústavní soud by pouze spekuloval o tom, proč se tak nestalo. Bez ohledu na to však poukazuje na jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu obžalovací podle §2 odst. 8 tr. řádu, která stanoví, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na chválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (viz §160 odst. 1 a 5 tr. řádu, §176 odst. 2 tr. řádu). Soud tak v daných případech mohl uznat vinným toliko obviněné, vůči nimž bylo v konkrétní věci zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba. Stěžovatel v nich neměl postavení obviněného, pouze vypovídal v pozici svědka, takže se soudy otázkou jeho viny nezabývaly ani zabývat nemohly. Jeho trestně právní odpovědnost v nyní posuzované věci však prokázána byla, byť ji stěžovatel právě s odkazem na jiná řízení, v nichž nebyl obviněn, zpochybňuje.
19. Mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy v otázce viny a trestu aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě. Odkaz stěžovatele na řízení, v nichž obviněn nebyl, je tak nepřípadný, neboť jeho jednání popsané ve výroku rozsudku městského soudu a konkretizované v odůvodnění bylo bez důvodných pochybností prokázáno a následně správně právně kvalifikováno. Nadto, jak poukázalo Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání, stěžovatelem zmíněné disproporce v soudních rozhodnutích vyzněly výrazně v jeho prospěch, neboť posuzovaly-li by i ostatní orgány činné v trestním řízení jeho činy obdobně jako v předmětné věci, byl by uznán vinným v daleko širším rozsahu.
20. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, shledal však, že mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy není žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Nepřisvědčil ani námitce o porušení zásady in dubio pro reo.
21. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
22. Nejvyšší soud ověřil i relevantnost námitky stěžovatele, že odsuzujícím rozhodnutím došlo k porušení předvídatelnosti zákona v jeho neprospěch, byla-li vedena ve skutkově shodných věcech další trestní řízení, v nichž nefiguroval jako obviněný, ale pouze jako svědek. Vyžádal si k tomu všechna rozhodnutí zmiňovaná stěžovatelem, přičemž konstatoval, že obsah těchto rozhodnutí jeho závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele potvrzuje.
23. Je tak možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu