ECLI:CZ:US:2019:3.US.2241.18.1
sp. zn. III. ÚS 2241/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti XXX, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. dubna 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-895, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářského kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. KRPA-248023-670/TČ-2015-000097-REZ zamítla podle §78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost obviněného M. M. (dále jen "obviněný") o zrušení zajištění 4 000 gramů investičního zlata a firemního razítka stěžovatelky.
3. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodlo k instanční stížnosti obviněného tak, že uvedené usnesení policejního orgánu zrušilo a podle §79 odst. 4 za použití §78 odst. 7 tr. řádu znovu rozhodlo o zamítnutí žádosti obviněného o vrácení uvedených věcí. Stejným usnesením byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení policejního orgánu jako podaná osobou neoprávněnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení městského státního zastupitelství nedůvodně vychází z předpokladu, že je osobou neoprávněnou k podání instanční stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Uvádí, že zajištěné věci náleží nikoli obviněnému, ale právě jí samotné, přičemž podrobně popisuje důvody podporující tento závěr; odtud dovozuje, že byla k podání instanční stížnosti legitimována. Argumentace městského státního zastupitelství zdůrazňující, že věci, k nimž stěžovatelka uplatňuje svá (tvrzená) vlastnická práva, byly zajištěny v místě pobytu obviněného (tj. jejího jednatele), podle stěžovatelky neobstojí, neboť měla právo uschovat si svá aktiva u jednatele. Stěžovatelka uvádí, že policejnímu orgánu předala již v roce 2015 nabývací doklady k zajištěným věcem prokazující, že je jejich vlastníkem. Policejní orgán se nevypořádal ani s jejím návrhem na zrušení zajištění ze dne 21. 2. 2018. Městské státní zastupitelství podle stěžovatelky rovněž nepřezkoumalo důsledně řízení předcházející uvedenému usnesení policejního orgánu. Stěžovatelka má za to, že policejní orgán zákonným důvodem nepředestřel změnu důvodu zajištění věci, nevypořádal se s žádostí obviněného v plném rozsahu, neboť se nezabýval žádostí o zrušení zajištění peněžní hotovosti ve výši 16 000 euro, resp. nepřezkoumal dostatečně zákonnost úkonů policejního orgánu při provedení domovní prohlídky. Stěžovatelka poukazuje na to, že není registrována k dani z přidané hodnoty na území České republiky. Tyto vady nenapravilo ani městské státní zastupitelství ve svém usnesení, které se nevypořádalo s dalšími stěžovatelkou specifikovanými vadami. Napadené usnesení tudíž stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné, neboť nepředestřelo konkrétní skutkové okolnosti, o které lze nadále opírat zajištění předmětných věcí. Závěrem stěžovatelka policejnímu orgánu a městskému státnímu zastupitelství vytýká průtahy v řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která tvrdí, že byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve je nutné zabývat se její přípustností co do námitek týkajících se průtahů v řízení a následuje hodnocení přípustnosti proti námitkám ostatním.
7. K první části námitek Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení před obecnými soudy i jinými státními orgány lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné. Stěžovatelka navíc ani netvrdí, že využila dispozic §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu ("kromě oprávnění uvedených v §157 odst. 2 je při výkonu dozoru státní zástupce oprávněn vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje") a §12 a 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (výkon dohledu vyššího státního zastupitelství); blíže viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623). Bylo na stěžovatelce právě tyto procesní prostředky vyčerpat a Ústavnímu soudu jejich uplatnění doložit. Za této situace nemůže Ústavní soud mít podmínku přípustnosti za splněnou. Ostatně samotné průtahy s vydáním rozhodnutí, které již v době podání ústavní stížnosti neexistují, nezakládají per se důvody pro zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem, je-li toto ústavněprávně konformní. V rozsahu těchto námitek je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
8. Jde-li o ostatní námitky, ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti zbývající části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidentní kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti policejních orgánů, státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nesouladným použitím pramene práva nebo jeho ústavně nekonformním výkladem. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému aktu státního orgánu, byly dodrženy ústavní meze, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [srov. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, podle níž je nutné možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" podle odst. 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 či ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04).
13. Namítá-li stěžovatelka, že městské státní zastupitelství v napadeném usnesení nedůvodně rozhodlo, že je osobou neoprávněnou k podání stížnosti proti uvedenému usnesení policejního orgánu, nelze této výtce přiznat ústavněprávní relevanci.
14. Městské státní zastupitelství vycházelo z toho, že okruh osob oprávněných k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu vymezuje §142 odst. 1 tr. řádu tak, že nestanovuje-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje. Žádost o vrácení zajištěné věci podle §78 odst. 7 tr. řádu nepochybně lze považovat za návrh, který je podnětem k vydání usnesení. Městské státní zastupitelství při výkladu této úpravy kladlo důraz na předpoklad, že podat takovou žádost může jen osoba, které byla věc zajištěna, což - jak dovozuje - není v případě stěžovatelky splněno. Orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že zajištěné věci byly při domovní prohlídce v bytě obviněného, pročež je namístě na ně nahlížet jako na věci zajištěné obviněnému; hodnotily tudíž provedené důkazy a přiklonily se k jedné z možných verzí skutkového děje a svůj postup ústavněprávně udržitelným způsobem zdůvodnily. Městské státní zastupitelství stěžovatelce nepřiznalo ani procesní postavení zúčastněné osoby, které by ji k podání stížnosti opravňovalo z důvodu, že se jí usnesení přímo dotýká. Právní úprava zúčastněnou osobu definuje tak, že jde o toho, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (§42 odst. 1 tr. řádu). V předmětném trestním řízení podle městského státního zastupitelství (stěžovatelka opak netvrdí) nebylo až dosud rozhodnuto o zabrání věci (§101 tr. zákoníku), o zabrání náhradní hodnoty (§102 tr. zákoníku), o zabrání části majetku (§102a tr. zákoníku), ani o zabrání spisů a zařízení (§103 tr. zákoníku), přičemž nebyl podán žádný návrh na vydání takového rozhodnutí. Na tomto podkladě městské státní zastupitelství dovodilo, že stěžovatelka není osobou, které se napadené usnesení přímo dotýká, ani osobou, která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; instanční stížnost proto zamítlo.
15. Jde-li o další výhrady stěžovatelky vztahující se k ústavnosti zajištění věcí, není bez významu, že s obdobnou argumentací se Ústavní soud vypořádal v návaznosti na ústavní stížnost obviněného, přičemž ústavněprávní konformitu rubrikovaného rozhodnutí městského státního zastupitelství aproboval usnesením ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2247/18, jímž ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
16. Ústavní soud opakovaně dává najevo, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Řečené se přiměřeně uplatní i v dané věci a na toto rozhodnutí Ústavní soud odkazuje, neboť - jak bylo uvedeno - argumentace stěžovatelky obsažená v nyní posuzované ústavní stížnosti je obsahově blízká výhradám obviněného předestřeným ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2247/18.
17. Ke stěžovatelčině námitce, že policejní orgán se nezabýval její žádostí o vrácení věcí, dlužno konstatovat, že na toto podání reagovalo městské státní zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením. V širších souvislostech lze opět připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 odkazující na uplatnění dispozic §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu a §12 a 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
18. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl zčásti (co do námitek proti údajným průtahům v řízení) jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti (stran ostatních námitek) jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu