ECLI:CZ:US:2019:3.US.2322.18.1
sp. zn. III. ÚS 2322/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Markem Kocábem, advokátem, sídlem Pod Šternberkem 306, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 sp. zn. 7 Tdo 1551/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. 2 To 59/2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. května 2017 sp. zn. 68 T 12/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu krajský soud uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovateli krajský soud uložil podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), povinnost uhradit na náhradu škody a na nemajetkovou újmu poškozeným vyčíslené peněžní částky.
3. K odvolání stěžovatele, jímž byl rozsudek krajského soudu napaden ve výroku o vině, trestu a zařazení do konkrétního typu věznice, nikoli ve výroku o uložení ochranného léčení, rozhodl Vrchní soud v Olomouci nadepsaným usnesením tak, že se odvolání podle §256 tr. řádu zamítá.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedostály požadavku na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Soudy se nevypořádaly zejména s některými skutkovými tvrzeními poškozené a s obsahem znaleckého posudku MUDr. Milana Votavy. Poškozená uvedla, že do zaměstnání nastoupila po třech týdnech od napadení a po této době nebyla omezena v obvyklém způsobu života. Soudní znalec oproti tomu konstatoval, že pracovní neschopnost trvala pět týdnů a pět dnů. Zmiňovaný rozpor nebyl v odůvodnění rozsudku krajského soudu dostatečně objasněn. Rovněž nebylo prokázáno, že stěžovatel do poškozené kopal. Znalec uvedl, že předpoklad kopání je "50 % na 50 %". Přesto skutková věta zahrnuje právě tento mechanismus útoku, čímž došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatel tvrdí, že nejednal v úmyslu přímém ani nepřímém spáchat těžkou újmu na zdraví poškozené a nepoužil žádný nástroj jako zbraň. Skutek měl být podle něj posouzen jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a v případě, že by byl prokázán vznik těžké újmy, pak by byla správná kvalifikace podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Procesní vadu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu, dovozuje dále stěžovatel, nenapravil ani Nejvyšší soud.
6. Stěžovatel má za to, že soudy svými závěry o mechanismu a intenzitě útoku na poškozenou a navazující trestněprávní kvalifikací porušily zásadu presumpce neviny, zásadu zákonného řádného procesu, zásadu volného hodnocení důkazů (neboť zkreslily závěry znaleckého posudku MUDr. Milana Votavy i výpověď poškozené a nepřihlédly dostatečně k okolnostem, za kterých se útok stal), zásady zákonnosti (soudy "automaticky" uplatnily přísnější právní kvalifikaci, ačkoli poškozená zdůrazňovala délku pracovní neschopnosti odlišnou od obsahu znaleckého posudku a zmiňovala užívání léků proti bolesti již před napadením).
7. Závěrem stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení práv poškozené, neboť v případě zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku není ke stíhání pachatele zapotřebí souhlasu poškozeného, je-li ve zvláštním blízkém vztahu k pachateli (srov. §163 a 163a tr. řádu).
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Poškozená užívala antidepresiva již před napadením, časové zařazení stomatologického zákroku souviselo s vytížením zubního lékaře a poškozená nemusela mít dva pracovní poměry, jelikož bydlela u svých rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti a závěry.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
18. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran okolností napadení, mechanismu útoku a potažmo jeho intenzity, délky pracovní neschopnosti poškozené a subjektivní stránky trestného činu. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
20. Kopnutí stěžovatele do poškozené na chodbě domu před bytem bylo podle soudů prokázáno rovněž výpovědí konkretizované svědkyně u hlavního líčení konaného dne 20. 12. 2016. Soudy nikoli neudržitelně uzavřely, že s ohledem na zjištěné opakované útoky velké intenzity a utrpěná zranění, by ani takovéto útoky "pouze" pěstí nic na věci neměnily.
21. Jde-li o následky útoku stěžovatele, soudy přisvědčily argumentaci obhajoby potud, že je při výkladu pojmu těžká újma na zdraví (§122 odst. 2 a §145 odst. 1 tr. zákoníku) sice obecně soudní praxí uznávána hranice delší dobu trvající poruchy zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] v délce šesti týdnů, nicméně tato není neprolomitelná, především s ohledem na pokrok lékařské vědy, individuální stav pacienta a možné komplikace při léčení. U poškozené se poranění dobře hojila a jen náhodou neutrpěla taková zranění, která by byla již nevratná s ohledem na razanci útoku a fakt, že údery byly vedeny na hlavu poškozené. Nejvyšší soud rovněž připomenul závěry obsažené ve vlastní judikatuře a citoval i z komentáře k trestnímu zákoníku: "díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté ublížení na zdraví" (Šámal, Pavel: §122, Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví. In: Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314).
22. Na tomto podkladě soudy ústavněprávně konformním způsobem dovodily (i přes určitou bagatelizaci následků ze strany poškozené při výpovědi v hlavním líčení), že těžká újma na zdraví nastala. Zdůraznily, že stěžovatel tupým násilím velké intenzity poškozené způsobil mj. otřes mozku a těžké poranění obličeje (tříštivou zlomeninu nosních kostí s posunem, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice), přičemž poškozená ještě v době konání hlavního líčení dne 20. 12. 2016 neměla zhotovenu zubní náhradu a uvedla, že ji nadále zranění bolí při změnách počasí. Ústavněprávní roviny nedosahují ani výhrady stěžovatele obsažené v doplnění ústavní stížnosti, neboť jde toliko o pokračující polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů.
23. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též se subjektivní stránkou trestného činu, konkrétně zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Soudy dovodily, že stěžovatel zjevně jednal s úmyslem způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví (srov. podmínky obsažené v §145 odst. 1 tr. zákoníku), což jednoznačně vyplývá z velké intenzity útoku, opakování úderů, resp. kopů a faktu, že útočil především na hlavu poškozené. Není přitom podstatné, že při útoku nepoužil žádný předmět jako zbraň, který by jeho útok učinil účinnějším. Nejvyšší soud s poukazem na vlastní prejudikaturu (usnesení ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1139/2016) připomenul, že k naplnění této základní skutkové podstaty přitom není třeba přímého úmyslu, jak zjistily oba soudy, ale postačí i úmysl nepřímý (eventuální), tedy že pachatel věděl, že svým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit a s tímto byl srozuměn. Soudy nepochybily ani tím, že stěžovateli příznivé konsekvence nedovodily z okolností, že se na útok nijak předem nepřipravoval a jednal nepromyšleně v reakci na momentální situaci, přičemž i samotná poškozená byla pod vlivem alkoholu, čímž zvýšila riziko konfliktu s ním.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály zásadě presumpce neviny, zásadě zákonného řádného procesu, zásadě volného hodnocení důkazů či zásadě zákonnosti.
25. Poukazuje-li stěžovatel, že soudy poškozené odepřely dispoziční právo k jeho trestnímu postihu (srov. §163 a 163a tr. řádu), Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18). Nadto platí, že nevyznačuje-li se kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku (kdy není ke stíhání pachatele zapotřebí souhlasu podle §163 a 163a tr. řádu) ústavní diskrepancí, jsou úvahy stěžovatele odvíjející se z odlišné právní kvalifikace bezpředmětné.
26. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
27. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu