ECLI:CZ:US:2019:3.US.2442.18.1
sp. zn. III. ÚS 2442/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Humplíka, zastoupeného Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem, sídlem Žerotínovo náměstí 961/14, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 22 Cdo 5742/2017-1079 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. prosince 2016 č. j. 69 Co 305/2016-981, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. ledna 2017 č. j. 69 Co 305/2016-993, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Antonína Charváta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 č. j. 7 C 103/2008-927 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 792 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.); v části, v níž se vedlejší účastník řízení domáhal zaplacení částky 5 208 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.). Dále uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).
3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 12. 2016 č. j. 69 Co 305/2016-981 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2017 č. j. 69 Co 305/2016-993 rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích pod body III., IV. a V. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vedlejší účastník řízení se celkové částky ve výši 6 000 000 Kč domáhal z důvodu ochrany práv oprávněného držitele podle §130 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), když požadoval náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitosti v odůvodnění rozsudku blíže specifikované (dále jen "předmětné nemovitosti") po dobu své oprávněné držby. Soudy vyšly ze zjištění, že vedlejší účastník řízení byl oprávněným držitelem v době od 26. 4. 2000 (kdy si byl vědom, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví jeho matky, která je nabyla v roce 1997) do 23. 6. 2000 (kdy byl prokazatelně informován, že byla stěžovatelem podána žaloba na určení vlastnictví předmětných nemovitostí), a za tuto dobu mu také náleží náhrada nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti, které byly zjištěny znaleckým posudkem.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 5742/2017-1079 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud k otázce dobré víry uvedl, že dobrá víra oprávněného držitele zaniká ve chvíli, kdy se dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Stěžovatel zpochybňoval v dovolání okamžik ztráty dobré víry vedlejšího účastníka řízení, která však byla založena pouze na jeho přesvědčení, že vedlejší účastník řízení nemohl vzhledem ke svému postavení (péče o předmětné nemovitosti a zastupování své matky jako jejich vlastnice) o podané žalobě na určení vlastnictví (ze dne 16. 5. 2000) nevědět, avšak žádnou konkrétní skutečnost, která měla způsobit zánik dobré víry vedlejšího účastníka řízení, neuvedl. Jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze podle Nejvyššího soudu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. Stěžovatel navíc vyšel ze skutkového stavu, který byl v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. K tíži stěžovatele se rovněž projevila skutečnost, že původní žalobu ze dne 16. 5. 2000 směřoval proti matce vedlejšího účastníka řízení, ačkoli již od 25. 4. 2000 byl zapsaným vlastníkem předmětných nemovitostí vedlejší účastník řízení a žaloba tak měla směřovat proti němu. K námitce stěžovatele týkající se účelně vynaložených nákladů uvedl, že byla-li Nejvyšším soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru (dobrá víra), nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat další stěžovatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2619/15 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Přesto k této otázce podotknul, že účelně vynaloženými náklady se rozumí jakékoli zhodnocení věci, kterým vznikne vlastníkovi majetkový prospěch, s výjimkou obvyklých nákladů souvisejících s údržbou a provozem. Smysl §130 odst. 3 obč. zák. spočíval v obnovení porušené majetkové rovnováhy (oprávněnému držiteli se má dostat náhrady za to, co v dobré víře na věc účelně vynaložil). Absence stavebního povolení nemohla nárok oprávněného držitele na vydání účelně vynaložených nákladů ovlivnit, zvláště v situaci, kdy stavební úpravy byly dodatečně povoleny, a není tak namístě obava z jejich odstranění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se stručně věnuje rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí a průběhu dosavadního řízení. Za nesprávný považuje především závěr obecných soudů, že vedlejší účastník řízení byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře a byl tedy v rozhodném období oprávněným držitelem předmětných nemovitostí. Podle stěžovatele bylo v řízení prokázáno mnoho skutečností, z nichž naopak nepochybně vyplývá, že vedlejší účastník řízení nikdy nebyl v dobré víře a tedy nebyl ani oprávněným držitelem. Krajskému soudu vytýká, že se dobrou vírou zabýval nedostatečně, a to v situaci, kdy okresní soud vzal sice mnoho z takových skutečností za prokázané, ale nesprávně je vyhodnotil. Stěžovatel se následně těmto jednotlivým skutečnostem, které podle jeho názoru prokazují nedostatek dobré víry vedlejšího účastníka řízení, podrobně věnuje. V této souvislosti zmiňuje, že již v roce 1997 obdržela matka vedlejšího účastníka řízení dopis zpochybňující kupní smlouvu z roku 1997 k předmětným nemovitostem, že vedlejší účastník řízení se finančně podílel na jejich koupi a nakládal s nimi jako s vlastními a dále že jeho věrohodnost byla rovněž zpochybněna jeho vlastním jednáním, když zfalšoval podpis své matky a nepravdivě vypovídal v řízení o určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Stěžovatel se domnívá, že nezohledněním těchto skutečností se krajský soud dopustil nepřípustné libovůle, přičemž obdobné platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poukazuje přitom na to, že obsahem dovolání nebylo pouze zpochybnění okamžiku ztráty dobré víry vedlejšího účastníka řízení, nýbrž zpochybnění celé její existence, což dovozuje z výše zmiňovaných skutečností souvisejících s nabytím a následným nakládáním s předmětnými nemovitostmi. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud si jeho tvrzení vyložil v rozporu s jejich obsahem. Opakovaně zdůrazňuje, že k úzkému příbuzenskému vztahu přistoupilo u vedlejšího účastníka řízení několik dalších skutečností, které jednoznačně jeho dobrou víru zpochybňují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí především z toho hlediska, zda neměla za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádnou takovouto skutečnost však neshledal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o existenci dobré víry vedlejšího účastníka řízení a jejího promítnutí do závěru o oprávněnosti držby předmětných nemovitostí. Soudům přitom vytýká, že postupovaly svévolně a nedostatečně zohlednily všechny v řízení zjištěné skutečnosti, které měly podle jeho názoru jednoznačně zpochybňovat existenci dobré víry vedlejšího účastníka řízení. Nutno podotknout, že stěžovatel převážně (a mnohdy doslovně) pouze opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil dříve v průběhu řízení (zejména ve svém odvolání a následně i dovolání) a na niž zejména krajský soud reagoval. K námitce stěžovatele, že vedlejší účastník řízení nebyl (nemohl být) v dobré víře ani v dřívějším období (před rokem 2000), neboť stěžovatel písemně informoval (již v roce 1997) jeho matku o tom, že podniká kroky k zamezení změny vlastnictví, krajský soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by se tato listina dostala do dispozice vedlejšího účastníka řízení. Nadto bylo zjištěno, že vedlejší účastník řízení se o zákonnosti převodu předmětných nemovitostí na jeho matku informoval u osob práva znalých. K tomu dále podotkl, že skutečnost, zda je držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Jednal-li vedlejší účastník řízení v důvěře v zápis do katastru nemovitostí (v době převodu předmětných nemovitostí z jeho matky na něj), byl v tu chvíli oprávněným držitelem a dobrou víru ztratil až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že byla podána žaloba na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z výše uvedeného tedy nelze učinit závěr, že by krajský soud postupoval svévolně.
10. Stěžovatel svými námitkami směřovanými proti existenci dobré víry tak pouze zpochybňuje skutková zjištění, přičemž se snaží předložit Ústavnímu soudu vlastní verzi skutkového děje a dosáhnout přehodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jestliže jimi byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], nebo neprovedl-li je sám [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné rovněž připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Ústavní soud má v nyní posuzované věci za to, že Nejvyšší soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele.
13. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud a v rámci jemu vymezeného prostoru i Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu