ECLI:CZ:US:2019:3.US.2660.18.1
sp. zn. III. ÚS 2660/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Bartuška, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, sídlem Pellicova 648/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 20 Cdo 1166/2018-287, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Zuzany Bartuškové, zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou, sídlem Bezručova 81/17a, Brno, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 64 EXE 4067/2014, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svým návrhem domáhal zastavení exekuce vedené na jeho majetek k vymožení povinnosti uložené mu usnesením městského soudu ze dne 13. 9. 2013 č. j. 58 D 211/2004-554, jež představuje soudem schválenou dohodu dědiců o vypořádání dědictví. K vymožení povinností stěžovatele dle tohoto exekučního titulu byly vedeny dvě exekuce, a to ve prospěch oprávněné Ing. Hany Václavkové a oprávněné Mgr. Zuzany Bartuškové, obě u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov, pod sp. zn. 137 Ex 16382/14 a sp. zn. 137 Ex 16392/14. Soudní exekutor obě exekuční řízení zastavil s odvoláním na absenci vyjádření oprávněných k návrhu povinného stěžovatele, aby exekuce byly zastaveny.
4. Obě oprávněné následně podaly nové návrhy na zahájení exekuce, přičemž stěžovatel opětovně navrhl jejich zastavení. Důvod pro zastavení spatřoval ve skutečnosti, že exekučně vymáhaná pohledávka ve výši 500 000 Kč není splatná, případně ani neexistuje, a to z důvodu nesplnitelnosti dohody dědiců obsažené v exekučním titulu za situace, kdy stěžovatel dosud z dědické dohody nenabyl byt se spoluvlastnickým podílem na všech pozemcích, na nichž bytový dům, v němž se předmětný byt nachází, stojí. Dále stěžovatel namítal překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť již dříve proběhla naprosto stejná exekuční řízení (pod sp. zn. 137 Ex 16382/14 a sp. zn. 137 Ex 16392/14), jež skončila pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce.
5. O těchto návrzích bylo rozhodnuto usneseními městského soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 64 EXE 4067/2014-127 (v exekuci zahájené na návrh Mgr. Zuzany Bartuškové, která je vedlejší účastnicí v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti) a ze dne 13. 5. 2016 č. j. 81 EXE 5685/2014-87 (v exekuci zahájené na návrh Ing. Hany Václavkové), tak, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce byl zamítnut. Tato rozhodnutí byla následně potvrzena usneseními Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 9. 2016 č. j. 12 Co 496/2015-149 a ze dne 13. 6. 2017 č. j. 20 Co 323/2016-149.
6. Obě posledně uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl obsahově téměř identickými dovoláními. Nejprve stěžovatel v lednu 2017 podal dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j. 12 Co 496/2015-149 vydanému v řízení zahájeném na návrh vedlejší účastnice. Řízení o tomto dovolání bylo vedeno pod sp. zn. 20 Cdo 1166/2018. Poté v září 2017 podal dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 20 Co 323/2016-149 vydanému v řízení zahájeném na návrh Ing. Hany Václavkové. Z obsahu obou dovolání, která stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, plyne, že naplnění předpokladů jejich přípustnosti stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí krajského soudu závisela na vyřešení dvou otázek, které v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Šlo o otázku, zda dohoda dědiců, podle které má jeden z dědiců nabýt z dědictví větší část majetku a ostatním dědicům má z tohoto důvodu vyplatit vypořádací částku v této dohodě uvedenou, je exekučním titulem s podmínkou, či nikoli, resp. zda se tento dědic může s úspěchem domáhat zastavení exekuce prováděné podle dědické dohody s odůvodněním, že po právní moci soudem schválené dohody o vypořádání dědictví vyšlo najevo, že věc, kterou měl podle dohody nabýt, nepatřila zůstaviteli, a nebyla proto předmětem dědictví. Dále bylo dle stěžovatele třeba vyřešit, zda se v případě dvou naprosto totožných exekučních řízení uplatní překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) tehdy, pokud důvodem k zastavení prvního (předcházejícího) exekučního řízení byl důvod, pro který exekuce neměla být vůbec zahájena.
7. Nejvyšší soud se nejprve zabýval později podaným dovoláním ve věci oprávněné Ing. Hany Václavkové, jemuž svým usnesením ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 vyhověl, když zrušil usnesení krajského soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 20 Co 323/2016-149 i usnesení městského soudu ze dne 13. 5. 2016 č. j. 81 EXE 5685/2014-87 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že dovolání je přípustné, protože shora uvedené právní otázky (viz bod 6.) "dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti řešeny". K prvně vymezené právní otázce pak dovolací soud uzavřel, že "jestliže soud schválí dohodu dědiců, podle níž konkrétní věc zůstavitele nabývá do výlučného vlastnictví jeden z dědiců s tím, že je mu právě proto vůči druhému dědici ukládána povinnost k zaplacení konkrétní vypořádací částky do určitého data, jde o ustavení navzájem závislých práv a povinností, aniž by to v dohodě muselo být výslovně uvedeno. Vzájemná závislost práv a povinností se projeví tím, že nemůže-li se dědic, jemuž byla uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu, stát vlastníkem věci, není od počátku dána ani jeho povinnost k zaplacení vypořádacího podílu. Závěr o tom, že věc, kterou má podle dohody o vypořádání dědictví jeden z dědiců nabýt do svého vlastnictví, nemohla být s ohledem na skutkové okolnosti, které existovaly v době uzavření dohody o vypořádání dědictví, předmětem této dohody (zde proto, že věc byla darována), však nemůže učinit exekuční soud k návrhu povinného (jemuž byla uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu) na zastavení exekuce konané na základě této dohody. Za účelem dosažení toho, aby ze soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nemusel splnit povinnost k zaplacení vypořádacího podílu, povinný musí využít procesní prostředky nikoliv vykonávacího, ale nalézacího řízení, když z obsahu spisu jakož i z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že povinný již podal návrh na obnovu dědického řízení, v němž byla dohoda o vypořádání dědictví schválena (řízení je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 145/2016), jakož i návrh na zrušení dohody o schválení ‚smíru' (věc je vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 6/2014). Dospěl-li odvolací soud k výše uvedenému, je jeho závěr správný."
8. Dle Nejvyššího soudu však bylo třeba zabývat se rovněž druhou z výše uvedených otázek, jež stěžovatel předestřel ve svém dovolání. K ní pak dovolací soud uvedl, že jestliže městský soud (a tedy i soud krajský, který usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil) uzavřel, že usnesení o zastavení dřívější exekuce za žádných okolností nebrání tomu, aby oprávněná podala nový exekuční návrh na základě téhož exekučního titulu za účelem realizace totožné povinnosti vůči povinnému, je jeho názor příliš obecný a tudíž nesprávný, neboť překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a §254 odst. 1 téhož zákona vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce tehdy, jestliže předchozí exekuce byla zastavena (nebo exekuční návrh byl zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [§268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) občanského soudního řádu].
9. Dovolací soud následně rozhodl rovněž o dříve podaném dovolání stěžovatele ve věci oprávněné vedlejší účastnice, které však svým usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 1166/2018-287 odmítl s odůvodněním, že dovolání není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť stěžovatelem v dovolání vznesené právní otázky již byly Nejvyšším soudem vyřešeny, a to mj. v usnesení o později podaném dovolání stěžovatele, přičemž závěr krajského soudu je dle Nejvyššího soudu "(ve výsledku) ve shodě s judikaturním nazíráním soudu dovolacího."
III.
10. Posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní se nejprve obsáhle vyjádřil k závěru dovolacího soudu, že soudem schválená dohoda dědiců o vypořádání dědictví není exekučním titulem s podmínkou, ale exekučním titulem majícím charakter synallagmatického závazku, z čehož vyplývá, že právo z něho nevznikne, pokud nevznikne povinnost, která je protějškem tohoto práva, nicméně skutečnost, zda toto právo vzniklo či nikoli, nemůže zkoumat soud v exekučním řízení, jak žádá stěžovatel, neboť exekuční soud je vykonatelným exekučním titulem vázán a není oprávněn posuzovat jeho věcnou správnost, ale soud v řízení nalézacím. S tímto závěrem stěžovatel vyslovil svůj nesouhlas, přičemž v zásadě zopakoval svou argumentaci, kterou v této souvislosti vznesl v podaných dovoláních. Následně se stěžovatel obsáhle vyjádřil rovněž k otázce uplatnění překážky věci pravomocně rozsouzené v exekučním řízení. Závěrem se ohradil proti postupu dovolacího soudu, který nejprve rozhodl o jím později podaném dovolání, jež shledal přípustným a důvodným, a následně pro nepřípustnost odmítl stěžovatelem dříve podané dovolání s odůvodněním, že stěžovatelem v dovolání vznesené právní otázky již byly v jeho judikatuře vyřešeny, a to právě v rozhodnutí o později podaném dovolání. Nejvyšší soud tak učinil přesto, že stěžovatel - dle svých slov - čelí dvěma stejným exekucím, které se liší pouze v osobě oprávněné, nicméně obě oprávněné jsou sestrami stěžovatele a v řízeních postupují synchronizovaně, a tudíž i městský a krajský soud postupovaly v obou řízeních stejně. Stěžovatel rovněž uvedl, že pokud Nejvyšší soud odmítl jím dříve podané dovolání pro nepřípustnost, postupoval nesprávně, neboť posuzoval naplnění podmínek jeho přípustnosti podle stavu, kdy o dovolání rozhodoval, nikoli podle stavu, který zde byl v okamžiku, kdy stěžovatel dovolání podal. Takový postup je však dle názoru stěžovatele třeba odmítnout, neboť v jeho důsledku byly na něj jakožto na dovolatele kladeny absolutně nesplnitelné požadavky, neboť stěžovatel v okamžiku, kdy dovolání podával, nemohl tušit, kdy bude dovolací soud o jeho dovolání rozhodovat a jaká rozhodnutí v mezidobí od podání dovolání do jeho posouzení učiní, čímž jej zároveň zbavil jakékoli právní jistoty.
IV.
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a vyjádření vedlejší účastnice řízení.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval, že důvodem pro odmítnutí dříve podaného dovolání stěžovatele byl úsudek dovolacího soudu, že ohledně obou otázek, které stěžovatel předestřel k dovolacímu přezkumu, jde o otázky, které již byly soudní praxí vyřešeny. Nejvyšší soud dle svého přesvědčení odkázal v napadeném usnesení na četná rozhodnutí dokumentující stav již ustálené judikatury; že mezi nimi figuruje i odkaz na usnesení ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188, jež bylo vydáno v dovolacím řízení zahájeném později než řízení předmětné, je dle dovolacího soudu ve sledovaných souvislostech nevýznamné, neboť "je jím doloženo jen to, co bylo známo i předtím". Dále uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu tyto závěry respektovalo, v důsledku čehož je měl dovolací soud rovněž za správné, což by v případě, že by dovolání nebylo odmítnuto, nevedlo k jinému výsledku, než že by bylo zamítnuto. S přihlédnutím k právě uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že ani v případě, kdy by věcný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu otevřel, nepřinesl by tento jeho postup pro postavení stěžovatele žádný užitek (procesní ani věcný). Z těchto důvodů Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry dovolacího soudu vyslovenými v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a Ústavnímu soudu navrhla, aby ústavní stížnost odmítl.
14. Stěžovatel ve své replice setrval na své argumentaci předestřené již v ústavní stížnosti, přičemž se nově ohradil proti názoru dovolacího soudu vyslovenému v jeho vyjádření, dle něhož by otevření věcného přezkumu jeho dříve podaného dovolání nebylo způsobilé přinést mu jakýkoli užitek. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že v případě otevření věcného přezkumu jím dříve podaného dovolání by - s ohledem na stejný průběh obou exekučních řízení a stejný postup obecných soudů v nich - jeho dovolání muselo být vyhověno a věc by byla vrácena soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
V.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
VI.
16. Vzhledem k subsidiaritě řízení před Ústavním soudem se musel Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda je důvodná námitka stěžovatele týkající se odepření přístupu k dovolacímu soudu tím, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné. Přitom dospěl k závěru, že tato námitka důvodná není.
17. Ústavní soud již dříve konstatoval, že ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by znemožňovalo jeho uplatnění [např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
18. Ústavní soud připomíná, že stávající právní úprava přípustnosti dovolání byla do občanského soudního řádu zakotvena na základě zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 404/2012 Sb."), s účinností od 1. 1. 2013. Podle této právní úpravy nyní platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Zákonem č. 404/2012 Sb. byla dovolatelům rovněž nově uložena povinnost, aby ve svém dovolání vymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Cílem této novely bylo zajistit, aby se advokát, případně notář, a nevyžaduje-li se zastoupení advokátem, pak sám dovolatel, ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda s ohledem na tuto praxi má podání dovolání vůbec význam [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), bod 32]. Přitom je zřejmé, že tuto úvahu může dovolatel, resp. jeho právní zástupce, učinit nejpozději v okamžiku, kdy dovolání podává, neboť nejpozději v tomto okamžiku může zvážit, zda s přihlédnutím k dosavadní relevantní judikaturní praxi dovolacího soudu má jeho dovolání naději na úspěch, či zda by jeho podání vedlo pouze k dalšímu neúčelnému prodlužování soudního řízení a tím i k navyšování jeho nákladů.
20. Jak plyne z vyžádaného spisového materiálu, zejména pak z obou dovolání stěžovatele, stěžovatel tuto úvahu v době, kdy obě svá dovolání podával, učinil. V obou svých dovoláních, jež jsou v části vymezení této obligatorní náležitosti obsahově zcela identická, řádným způsobem vymezil dvě právní otázky, na jejichž vyřešení dovoláním napadená rozhodnutí krajského soudu závisela a které dle názoru stěžovatele v době podání těchto dovolání dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny (viz bod 6.). Této jeho úvaze pak Nejvyšší soud přisvědčil v řízení o později podaném dovolání ve věci oprávněné Ing. Hany Václavkové, neboť toto dovolání Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 shledal přípustným (a zároveň důvodným), přičemž tak učinil s odůvodněním, že stěžovatelem v dovolání vymezené právní otázky "dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti řešeny".
21. Ze spisového materiálu rovněž Ústavní soud zrekonstruoval časovou posloupnost úkonů v obou řízeních, která osvětluje, proč měla obě rozhodnutí Nejvyššího soud vročení 2018, ačkoliv byla obě podána již v roce 2017. Chronologicky první usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 19. 9. 2016 a stěžovatel jej převzal dne 28. 11. 2016. Dne 5. 12. 2016 pak podal návrh na zastavení exekuce a dne 24. 12. 2016 žalobu pro zmatečnost, která byla posouzena jako další návrh na zastavení exekuce). Dne 12. 1. 2017 podal stěžovatel návrh na odklad exekuce. Poté, dne 26. 1. 2017, podal stěžovatel své první dovolání, tj. dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j. 12 Co 496/2015-149. Dne 20. 2. 2017 vydal městský soud usnesení, kterým výše uvedené tři návrhy stěžovatele zamítl, proti čemuž se stěžovatel dne 12. 3. 2017 odvolal. Dne 30. 6. 2017 podal stěžovatel další návrh na odklad, tentokrát úspěšně, neboť městský soud svým usnesením ze dne 20. 7. 2017 exekuci odložil do skončení řízení o obnově. Teprve v této fázi mohl krajský soud rozhodnout o stěžovatelově odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 20. 2. 2017 a učinil tak dne 12. 12. 2017, přičemž výrok o zamítnutí návrhů na zastavení potvrdil, výrok o zamítnutí návrhu na odklad zrušil a řízení zastavil, protože v mezidobí byl odklad povolen. Teprve po doručení tohoto usnesení krajského soudu mohl být spis předložen Nejvyššímu soudu, což se stalo dne 21. 3. 2018. Proto rozhodoval Nejvyšší soud o obou dovoláních až v tomto roce a dříve se jimi ani zabývat nemohl, neboť mu nebyl předložen příslušný spisový materiál, tudíž měla obě jeho usnesení logicky vročení 2018, čemuž nelze ničeho vytknout.
22. V řízení o dříve podaném dovolání ve věci oprávněné vedlejší účastnice, které je předmětem nynějšího přezkumu Ústavním soudem a o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 1166/2018-287, týž senát Nejvyššího soudu uzavřel, že toto dovolání není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť stěžovatelem v dovolání vznesené právní otázky již byly Nejvyšším soudem vyřešeny, a to mj. v usnesení o později podaném dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozhodnutí posoudil přípustnost (identického) dovolání stěžovatele odlišně, ačkoliv u zcela identicky vymezených právních otázek dospěl k odlišným závěrům o přípustnosti dovolání, a to dokonce tak, že později podané dovolání posoudil jako důvodné a dříve podané dovolání jako nepřípustné.
23. Ústavní soud je v této souvislosti nucen odmítnout argumentaci dovolacího soudu uvedenou ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle níž právní otázky, které stěžovatel předestřel k dovolacímu přezkumu v dříve podaném dovolání, představují otázky soudní praxí již vyřešené, což Nejvyšší soud dle svého přesvědčení v napadeném rozhodnutí doložil odkazy na četná vydaná rozhodnutí, která dle jeho názoru "dokumentují stav již ustálené judikatury", přičemž "skutečnost, že mezi těmito odkazy figuruje i odkaz na usnesení ve věci sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, jež bylo vydáno v dovolacím řízení zahájeném později než řízení předmětné, je přirozeně ve sledovaných souvislostech nevýznamné, neboť je jím doloženo jen to, co bylo známo i předtím". Je tomu tak proto, že tato argumentace je v příkrém rozporu s odůvodněním usnesení ve věci sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, v němž jen o dva měsíce dříve tentýž senát Nejvyššího soudu uvedl, že dvě (zcela shodné) právní otázky, které stěžovatel učinil předmětem svého dovolání, "dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti řešeny." Nejvyšší soud přitom ve svém napadeném usnesení (viz jeho s. 2) odkazoval na rozhodnutí stará několik let, tedy nepochybně známá i v době, kdy rozhodoval již o později podaném dovolání.
24. Tato argumentace Nejvyššího soudu proto nijak přesvědčivě nevysvětluje odůvodněnost odlišného přístupu k týmž právním otázkám, přičemž stěžovateli dává Ústavní soud za pravdu i v tom, že tento nemůže v zásadě ovlivnit, kdy Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání a jaká rozhodnutí v mezidobí vydá. Odlišný přístup Nejvyššího soudu k oběma stěžovatelovým dovoláním je tak arbitrární.
25. Přesto nemohl Ústavní soud na podkladě této námitky dovodit stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud zastává názor, že ne každá nezákonnost či nesprávnost postupu zakládá rovněž současně vždy i vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
26. Nedostatečnou intenzitu vadného postupu obecných soudů na to, aby tento představoval současně i porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod pak Ústavní soud dovozuje zpravidla v případech, kdy by i při správném postupu byl výsledek pro jednotlivce stejný. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ani v případě, že by Ústavní soud shledal jeho postup nesprávným, není jeho zásah v nyní posuzované věci na místě, neboť ani případné vyhovění ústavní stížnosti stěžovateli nemůže přinést žádný užitek (ani procesní, ani věcný), neboť je dle mínění Nejvyššího soudu zřejmé, že i kdyby předmětné dovolání nebylo odmítnuto, bylo by zamítnuto. Stěžovatel naopak ve své replice kontroval, že kdyby Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením stejně jako o jeho později podaném dovolání, výsledek by pro něj nepochybně příznivější byl, neboť Nejvyšší soud by napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
27. Ústavní soud nejprve předesílá, že obě rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaných stěžovatelem se věcně týkala dvou otázek: jednak zda povinnost stěžovatele uhradit exekuovanou částku obstojí, přestože je podle dědické dohody podmíněna tím, že stěžovatel skutečně nabude byt, ale tento dosud nenabyl (dále i jen "první otázka"); jednak zda zastavení exekuce zakládá překážku věci rozsouzené pro další exekuci z téhož exekučního titulu (dále i jen "druhá otázka").
28. Ústavní soud k první otázce poznamenává, že z věcného hlediska se obě rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaných dovoláních shodovaly v tom, že návrh na zastavení exekuce není procesním instrumentem, v jehož rámci by stěžovatel mohl uplatnit svou argumentaci o podmíněnosti jeho povinnosti z dědické dohody, ale že za tímto účelem stěžovatel měl využít prostředků paralelního nalézacího, nikoliv vykonávacího řízení a že odvolací soud nepochybil, jestliže na základě tohoto argumentu exekuční řízení nezastavil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188, s. 5; napadené usnesení Nejvyššího soudu, s. 2nn).
29. Věcné řešení první otázky tak stěžovatelovo postavení nemohlo nijak ovlivnit, neboť Nejvyšší soud se ztotožnil s tímto závěrem krajského soudu, uplatněným v obou jeho rozhodnutích napadených následně stěžovatelem dovoláními, i ve svém rozhodnutí o později podaném stěžovatelově dovolání, na jehož podkladě dřívější rozhodnutí obecných soudů zrušil. Tuto otázku tedy řešil Nejvyšší soud v obou předmětných dovolacích řízeních stejně, a to s výsledkem, že krajský soud ji posoudil správně. Potud tedy byl dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu o obou dovoláních na stěžovatele zcela stejný, neboť řešení prvé otázky nevedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu ani v usnesení Nejvyššího soudu o později podaném dovolání, neboť jím zrušil napadené rozhodnutí až kvůli řešení druhé otázky.
30. Rovněž druhou otázku v obou rozhodnutích o stěžovatelových dovoláních Nejvyšší soud zodpověděl v obecné rovině stejně, a to, zjednodušeně řečeno, tak, že záleží na důvodu, pro nějž byla dřívější exekuce zastavena, neboť byl-li dán tzv. "obecný" důvod zastavení exekuce, za nějž považuje Nejvyšší soud důvody dle §268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) občanského soudního řádu, překážka věci rozsouzené založena je, je-li dán jiný důvod, pak nikoliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188, s. 6; napadené usnesení Nejvyššího soudu, s. 3).
31. Toto obecné východisko ke druhé otázce však vedlo v obou usneseních Nejvyššího soudu o dovoláních stěžovatele k různým výsledkům. Ústavní soud se tak musel zabývat příčinami tohoto rozdílu a tím, zda tyto příčiny opodstatňovaly rozdílné důsledky obou těchto usnesení Nejvyššího soudu pro stěžovatele.
32. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, odlišné výroky obou jeho usnesení o stěžovatelových dovoláních (přes identické obecné řešení obou otázek) zapříčinila skutečnost, že v rozhodnutí krajského soudu, jež stěžovatel napadl pozdějším dovoláním, krajský soud kategoricky vyloučil možnost založení překážky věci rozsouzené pouhým faktem dřívějšího zastavení exekuce na základě stejného exekučního titulu, tedy se vůbec nezabýval tím, zda byl ve stěžovatelově věci dán některý z důvodů, s nimiž Nejvyšší soud takovou překážku spojuje. Takto však krajský soud nepostupoval ve svém rozhodnutí, které stěžovatel napadl dříve podaným dovoláním. Zde podle Nejvyššího soudu správně krajský soud žádný z "obecných" důvodů pro zastavení exekuce neshledal, neboť exekuční řízení bylo zastaveno pro absenci vyjádření oprávněné, tedy dle §55 odst. 2 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tedy Nejvyšší soud neměl důvodu zakročit proti jeho rozhodnutí z důvodu řešení právní otázky odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
33. K tomuto možná na první pohled subtilnímu, nicméně z věcného hlediska zcela zásadnímu rozdílu mezi oběma rozhodnutími Nejvyššího soudu o stěžovatelových dovoláních se stěžovatel vyjádřil jen ve své ústavní stížnosti obecně tak, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že zastavení exekuce dle §55 odst. 2 a 4 exekučního řádu nesplňuje "obecné důvody" pro zastavení exekuce, které zakládají překážku věci rozsouzené, je sporný a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188. K tomu stěžovatel obsáhle polemizuje s nevhodností řešení zvoleného napadeným usnesením Nejvyššího soudu, uvádí např., že by vedlo k absurdním důsledkům, podle nichž by např. oprávněný mohl nevyjádřením se k návrhu na zastavení exekuce donekonečna takové zastavení blokovat a znovu následně podávat exekuční návrhy, navíc oprávněná svým nevyjádřením uznala dle stěžovatele důvodnost jeho návrhu na zastavení exekuce. Ani stěžovatel však nezpochybnil, že krajský soud ve svém rozhodnutí napadeném jeho dříve podaným dovoláním, vycházel z toho, že exekuční řízení bylo zastaveno z důvodů dle §55 odst. 2 a 4 exekučního řádu a že tento důvod neodpovídá tzv. obecným důvodům dle §268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) občanského soudního řádu.
34. Tato stěžovatelova argumentace představuje tak jen jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva provedeného Nejvyšším soudem. K tomu v obecné rovině Ústavní soud odkazuje na své níže rozvedené závěry, že zásadně není oprávněn takovýto výklad přehodnocovat (viz níže sub 41. až 43.), což platí i pro výklad "obecných" důvodů k zastavení exekuce, které zakládají v exekučním řízení překážku věci rozsouzené. Výklad zastávaný Nejvyšším soudem není svévolný, zjevně nelogický či nerespektující ochranu ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, není Nejvyšším soudem zastáván nekonzistentně a nevykazuje ani žádnou jinou ústavněprávní vadu. Naopak jej lze považovat za racionální, neboť je zřejmé, že u různých důvodů zastavení exekuce se může lišit jejich právní povaha z toho hlediska, zda zabraňuje dalšímu provedení exekuce na podkladě stejného exekučního titulu (např. splnění exekuované povinnosti vs. návrh na zastavení exekučního řízení oprávněným z důvodu dohody s povinným, který tuto následně nedodrží). Výklad, který zvolil Nejvyšší soud, tak sám o sobě neopravňuje Ústavní soud ke kasačnímu zásahu proti napadenému usnesení.
35. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova polemika je zjevně účelová. Pokud by existoval důvod pro zastavení exekuce spočívající v zániku exekuované povinnosti jejím splněním, exekuce by byla zastavena z důvodu dle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, který je "obecným" důvodem k zastavení exekuce, a tedy překážku věci rozsouzené zakládá. Postup, který stěžovatel naznačuje, tj. opakované podávání exekučních návrhů a následné nevyjádření se k návrhu povinného na zastavení exekuce, by tak byl zjevně šikanózním výkonem práva, které nepožívá právní ochrany. Stejně tak je nabíledni, že z prosté procesní pasivity oprávněné nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s tím, že vymáhaná pohledávka zanikla.
36. Ústavní soud shrnuje, že jestliže tak v napadeném usnesení Nejvyšší soud aproboval postup krajského soudu, který nespatřoval překážku věci rozsouzené v exekuci proti stěžovateli proto, že předchozí exekuce ze stejného exekučního titulu byla zastavena nikoliv pro "obecný" důvod zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. a), b), g) či h) občanského soudního řádu, ale pro důvod dle §55 odst. 2. 4 exekučního řádu, který překážku věci rozsouzené dle Nejvyššího soudu nevytváří, nelze v tomto postupu spatřovat svévoli a neodůvodněně rozdílný postup proto, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil v případě, v němž se krajský soud odmítl vůbec námitkou překážky věci rozsouzené zabývat, neboť ji považoval v exekučním řízení za absolutně vyloučenou. V napadeném usnesení i ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 se tak Nejvyšší soud vypořádával se dvěma rozdílnými procesními situacemi, přičemž obě vyřešil v souladu se svou judikaturou.
37. Ústavní soud nemůže za těchto okolností než uzavřít, že ve stěžovatelově případě tak pro odlišnost v obou těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu nemohla být porušena obecně uznávaná právní zásada "ve stejných případech stejně", neboť se uplatnil její pandán "v odlišných případech odlišně".
38. Za rozhodující však Ústavní soud považuje to, že fakt, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud dříve podané dovolání stěžovatele odmítl, ačkoliv jeho později podané dovolání týkající se stejně vymezených právních otázek v usnesení ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 připustil a rozhodl o něm meritorně, nemá z hlediska konečného dopadu na stěžovatele samo o sobě význam.
39. Ke zrušení předchozích rozhodnutí krajského soudu a městského soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 totiž došlo, jak předestřeno výše, jen v důsledku nesprávného, protože příliš paušálního, právního závěru krajského soudu v jeho tamním rozhodnutí, který však krajský soud neaplikoval v rozhodnutí, které stěžovatel napadl svým dříve podaným dovoláním, a tedy Nejvyšší soud ani neměl důvod toto posledně jmenované rozhodnutí rušit, neboť toto bylo plně v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 4987/2017-188 (a ostatně i v napadeném usnesení).
40. Z toho je zřejmé, jak ostatně upozornil i Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že i kdyby Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dříve podané dovolání stěžovatele považoval za přípustné a rozhodl o něm meritorně pro dosud neřešenou právní otázku, postavení stěžovatele by se nemohlo nijak změnit, neboť by toliko došlo k výměně odmítavého výroku za zamítavý. Rozhodnutí krajského soudu napadené tímto dovoláním totiž věcně bylo v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu u obou stěžovatelem předložených právních otázek. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud uzavřít, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu mohla být porušena některá stěžovatelova ústavně zaručená základní lidská práva či svobody.
VII.
41. K ostatním stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud uvádí, že tyto se vztahují k problematice podmíněnosti povinnosti stěžovatele zaplatit exekuované částky jeho nabytím vlastnického práva k bytu tak, jak to vyplývalo z dědické dohody specifikované výše sub 3. Jde o problematiku výkladu podústavního práva, do níž Ústavní soud zásadně není oprávněn zasáhnout, neboť interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, postrádajíc zásadně ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
42. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)]. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Principiálně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
43. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
44. Žádnou takovou vadu ve výkladu Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal. Výklad zastávaný Nejvyšším soudem není zřejmě nelogický či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ani s ochranou ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, není extrémně formalistický, Nejvyšší soud jej zastává konzistentně a zejména, což Ústavní soud považuje za zásadní, jím stěžovatele nezbavuje možnosti domoci se toho, aby soudní moc této jeho námitce přisvědčila, pouze uvedl, že v exekučním řízení prostor pro její řešení dán není a stěžovateli objasnil procesní postup, kterým se může domoci přezkumu této námitky soudem v nalézacím řízení.
45. Již jen z důvodu, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu stěžovatelova možnost efektivně námitku podmíněnosti povinnosti zaplatit exekuovanou částku vznést nekončí (a ostatně stěžovatel Ústavní soud informoval, že této možnosti využil a inicioval další věcně související občanská soudní řízení), nemohl Ústavní soud uzavřít, že by zvoleným výkladem Nejvyššího soudu vůbec byť potenciálně mohlo být porušeno některé stěžovatelovo ústavně zaručené základní lidské právo či svoboda.
VIII.
46. Jelikož Ústavní soud ve stěžovatelově věci na podkladě jeho námitek žádná porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod neshledal a žádná takováto flagrantní porušení neodhalil ani sám, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu