ECLI:CZ:US:2019:3.US.2696.17.1
sp. zn. III. ÚS 2696/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nicole Musilové, zastoupené Mgr. Andreou Novosadovou, advokátkou se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2017, č.j. 17 C 217/2016-46, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Invia.cz, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se domáhala uložení povinnosti žalované, obchodní společnosti Invia.cz, a.s., zaplatit jí částku 166,60 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi ní a cestovní kanceláří KARTAGO TOURS, a.s., zastoupené zprostředkovatelem, cestovní agenturou Invia.sk, s.r.o., byla uzavřena cestovní smlouva, jejímž předmětem byl zájezd, který byl pro nepotvrzení rezervace poskytovatelem ubytování zrušen dva dny před jeho konáním. S ohledem na zrušení zájezdu žalovanou požadovala stěžovatelka dle obchodních podmínek žalované uhrazení penále ve výši 10 % z ceny zájezdu s tím, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalované a prostřednictvím její zaměstnankyně.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také jen "obvodní soud") ze dne 6. 6. 2017, č.j. 17 C 217/2016-46, byla zamítnuta žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 166,60 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že obchodní podmínky žalované, na základě kterých se stěžovatelka smluvní pokuty domáhala, se na daný případ neužijí, neboť obchodní společnost Invia.cz, a.s., nebyla pořadatelem, poskytovatelem ani zprostředkovatelem předmětného zájezdu, jelikož smlouva o zájezdu byla uzavřena mezi stěžovatelkou a cestovní kanceláří KARTAGO TOURS, a.s., a to prostřednictvím prodejce Invia.sk, s.r.o., nikoli prostřednictvím žalované. Žaloba tak byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované.
II.
3. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
4. Dle přesvědčení stěžovatelky mezi ní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah o zprostředkování uzavření cestovní smlouvy, na který se aplikují obchodní podmínky žalované, ze kterých vyplývá nárok na zaplacení penále. Ke vzniku závazku mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku - na webu žalované si stěžovatelka vybrala konkrétní zájezd, souhlasila s obchodními podmínkami žalované a odeslala objednávku, přičemž i další komunikace probíhala prostřednictvím zaměstnankyně žalované. Zákazník má dle stěžovatelky za to, že společnost Invia.cz, a.s., zprostředkovává uzavření smlouvy o zájezdu a je vázána smluvními podmínkami, ze kterých vyplývají určité nároky. Nicméně následně je mu zaslána smlouva, dle které je zprostředkovatelem společnost Invia.sk s.r.o. s jinými obchodními podmínkami. Jednání žalované, která se necítí být vázána závazky vyplývajícími ze smlouvy o zprostředkování uzavřené distančním způsobem a vlastními obchodními podmínkami není dle názoru stěžovatelky žádoucí, představuje obcházení zákona a uvádí spotřebitele v omyl, čímž je dán přesah bagatelní úrovně sporu.
5. Rozhodnutí obvodního soudu podle stěžovatelky nese znaky libovůle a zakládá se na nesprávném skutkovém zjištění. Soudu stěžovatelka vytýká, že nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, nezohlednil navržené důkazy a nevysvětlil, proč se jejími argumenty a námitkami stran uzavření smlouvy o zprostředkování uzavření cestovní smlouvy nezabýval. Deklaroval-li soud, že smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou uzavřena nebyla, a nerespektoval tak autonomii vůle účastníků být vázán smlouvou uzavřenou distančním způsobem a z tohoto závazku vyplývajícími obchodními podmínkami, jde podle stěžovatelky o přepjatý právní formalismus a nesprávnou právní úvahu. Současně namísto toho, aby obsah smlouvy vyložil způsobem příznivým pro spotřebitele, k tíži stěžovatelky rozhodl, že z obchodních podmínek žalované nárok pro stěžovatelku neplyne, a pominul nezbytnost ochrany spotřebitele coby slabší strany.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Předmětem posuzovaného sporu je částka 166,60 EUR (tedy méně než 5 000 Kč), kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za jednoznačně bagatelní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně odmítá z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 4065/17 ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
10. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, obvodní soud po provedeném dokazování zjistil, že výběr a rezervaci zájezdu a veškerou další komunikaci stěžovatelka činila se specialistkou prodeje zájezdů žalované. Po objednávce zájezdu stěžovatelka obdržela e-mail, ke kterému byly připojeny pokyny k uzavření smlouvy o zájezdu, obchodní podmínky Invia.sk, s.r.o. a podmínky platby a e-mail potvrzující přijetí objednávky. Soudu předložená Smlouva o zájezdu (ZMLUVA o ZÁJAZDE) je ze strany stěžovatelky vlastnoručně podepsána, smlouva je ve slovenštině a strany smlouvy jsou v ní jasně a viditelně označeny. Smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelkou, jako objednatelem zájezdu, a cestovní kanceláří KARTAGO TOURS, a.s., jako pořadatelem zájezdu, zastoupenou prodejcem, cestovní agenturou Invia.sk, s.r.o. Podpisem předmětné smlouvy stěžovatelka rovněž souhlasila s obchodními podmínkami pořadatele zájezdu, cestovní kanceláře KARTAGO TOURS, a.s., a zprostředkovatele, cestovní agentury Invia.sk, s.r.o. Cena zájezdu byla stěžovatelkou zaplacena na účet příjemce společnosti Invia.sk. Obvodní soud proto shrnul, že smlouva o zájezdu byla uzavřena mezi stěžovatelkou a cestovní kanceláří KARTAGO TOURS, a.s., prostřednictvím prodejce Invia.sk, s.r.o., nikoli prostřednictvím žalované, která nebyla stranou této smlouvy. Soud tak dovodil, že obchodní podmínky žalované, na základě kterých se stěžovatelka smluvní pokuty domáhala, se na daný případ vůbec neužijí, neboť obchodní společnost Invia.cz, a.s. nebyla pořadatelem, poskytovatelem (ani zprostředkovatelem) předmětného zájezdu. Soud dále konstatoval, že poskytování poradenství a administrativní podpory při sjednávání zájezdu ze strany specialistky prodeje zájezdů žalované právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou nezakládá a pro úplnost soud doplnil, že i kdyby byl smluvní vztah stěžovatelky a žalované prokázán, pak penále by se uplatnilo pouze v případě, že by žalovaná byla pořadatelem zájezdu (což v některých případech je), ale v tomto případě tomu tak nebylo. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že žalovaná nemá povinnost, jejíhož splnění se stěžovatelka domáhá, a z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované žalobu zamítl.
11. Z naznačené rekapitulace odůvodnění je zřejmé, že s názorem stěžovatelky, že obvodní soud k tvrzeným skutečnostem nepřihlédl, souhlasit nelze. Soud formuloval srozumitelné a přiléhavé důvody, které jej k rozhodnutí vedly, přičemž přiměřeně a dostatečně (s ohledem na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované) reagoval i na argumentaci stěžovatelky. Posouzení žaloby obvodním soudem Ústavní soud nepovažuje za svévolné, ani v něm nespatřuje projev libovůle či přepjatého formalismu. Přestože stěžovatelka s rozhodnutím nesouhlasí a poukazuje na přesah bagatelní úrovně sporu, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, jej lze vnímat jako ústavně konformní a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Vzhledem k tomu, že k pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, nedošlo, postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu