ECLI:CZ:US:2019:3.US.2829.18.1
sp. zn. III. ÚS 2829/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Břetislava Kresty, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2018 č. j. 11 Co 97/2018-135 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 16. ledna 2018 č. j. 112 C 304/2017-102, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Andrey Krestové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 1. 2018 č. j. 112 C 304/2017-102 byla v I. výroku stěžovateli jako žalovanému (dále též "otec") uložena povinnost platit na výživu vedlejší účastnice jako žalobkyně (dále též "dcera") s účinností od 1. 2. 2017 do 31. 8. 2017 částku 4 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2017 nadále částku 5 000 Kč, vždy ke každému 1. dni v měsíci předem k jejím rukám. Dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2017 do 31. 1. 2018 ve výši 41 500 Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výroku specifikovanými v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč tak, že 1. splátka bude splatná spolu s běžným výživným dne 1. 2. 2018 a další vždy k 1. dni následujícího kalendářního měsíce, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. Částky výživného splatné do doručení rozsudku byl stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku. Ve výroku II. byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na přiznání úroků z prodlení a zamítnuto výživné v částce 1 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2017 do 31. 8. 2017 a v částce 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2017 nadále. Ve výroku III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 72 165 Kč.
3. Proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 5. 2018 č. j. 11 Co 97/2018-135 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Ve výroku III. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 62 562 Kč (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 36 472 Kč (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jediným důvodem, který jej vedl ke změně výroku III., je skutečnost, že nepovažuje za účelně vynaložený náklad na poradu vedlejší účastnice se svou právní zástupkyní, jež se konala dne 3. 1. 2018, a to v rozsahu konala-li se déle než jednu hodinu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v rozporu s §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přestože mu vedlejší účastnice neposlala nejméně 7 dní před podáním žaloby předžalobní výzvu na adresu bydliště, kde se zdržuje. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že SMS zpráva vedlejší účastnice, ve které píše, aby jí stěžovatel poslal peníze, je předžalobní výzvou. Stěžovatel namítá, že text této SMS zprávy nebyl předložen k důkazu, ani nebylo prokázáno, zda byla stěžovateli tato SMS zpráva doručena.
5. V jednání vedlejší účastnice a její právní zástupkyně spatřuje stěžovatel zneužití práva, které podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepožívá právní ochrany. Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ani okresní soud ani krajský soud nezamítly nárok vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení, když před podáním žaloby nebyla zaslána stěžovateli předžalobní výzva, která by splňovala náležitosti dle §142a o. s. ř.
6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že ve věci jsou dány důvody pro použití §142a odst. 2 o. s. ř. Soud měl při rozhodování o nákladech řízení vycházet jednak z toho, že předžalobní upomínka nebyla stěžovateli zaslána, a dále měl vzít v úvahu důvody, proč otec, který platil dceři výživné řádně, kupoval jí dárky a dával peníze nad rámec běžného výživného, se takto zachoval. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §142a odst. 2 o. s. ř., protože vedlejší účastnice nedbala otce, porušila dobré mravy, zneužila práva, zachovala se vůči otci nemravně a neomluvila se mu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
12. V posuzované věci krajský soud dovodil, že vedlejší účastnice splnila svoji povinnost podle §142a o. s. ř. a u soudu prokázala, že žádala, byť formou SMS zprávy, stěžovatele o zasílání výživného, takže se nezbavila možnosti náhrady nákladů řízení. Krajský soud dále zdůraznil, že ani v případě, pokud by SMS zpráva nemohla být považována za výzvu k zaplacení dle §142a o. s. ř., pak je v této souvislosti třeba odkázat na odstavec 2 téhož ustanovení a na skutečnost, že ani po doručení žaloby stěžovatel nezačal plnit, takže nelze předpokládat, že pokud by mu byla doručena písemná výzva, začal by plnit. V této souvislosti odkázal krajský soud na současnou judikaturu, dle které by absence předžalobní výzvy neměla být důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení. Jde o případy, kdy žalovaný nezačne plnit ani po doručení žaloby. Není-li žalovaný schopen či ochoten plnit po doručení žaloby, není podle krajského soudu dán důvod sankcionovat pochybení vedlejší účastnice, neodeslala-li výzvu k plnění.
13. Výše uvedené závěry krajského soudu shledal Ústavní soud souladnými s judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je pro rozhodování o náhradě nákladů řízení určující stav v době vydání rozhodnutí soudu, a proto není absence výzvy podle §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, v nichž žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten plnit ve lhůtě odpovídající §142a o. s. ř., není sebemenšího důvodu, aby byl věřitel za absenci předžalobní výzvy sankcionován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1336/2016, ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4730/2016 a ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3501/2016).
14. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud se proto již nezabýval námitkami stěžovatele ohledně toho, zda předžalobní výzva mohla být učiněna formou SMS zprávy, případně zda byla tato výzva předmětem dokazování v řízení před obecnými soudy.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů obsaženou v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, jejich rozhodnutí se nejeví jako svévolná, neboť jsou výrazem soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu