ECLI:CZ:US:2019:3.US.3436.18.1
sp. zn. III. ÚS 3436/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vindušky, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. 5 Cmo 270/2018-219, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Kalendy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 7 Cm 121/2017-213 bylo zastaveno řízení (výrok I.), a to na základě zpětvzetí žaloby o určení, že pohledávka vedlejšího účastníka jako žalobce dle směnky vlastní přiznaná směnečným platebním rozkazem téhož soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 55 Cm 80/2015-16 zanikla započtením. Městský soud postupoval dle §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výrok II. soud odůvodnil odkazem na §146 odst. 2 o. s. ř., když žalobní nárok nebyl vzat zpět pro chování stěžovatele jako žalovaného, a proto byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6 434 Kč. Výrok III. byl odůvodněn odkazem na §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a vedlejšímu účastníkovi byla vrácena alikvotní částka soudního poplatku za žalobu ve výši 1 000 Kč.
3. Proti II. výroku uvedeného usnesení o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 5 Cmo 270/2018-219 napadené usnesení městského soudu ve II. výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.). Výrokem II. vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výše odměny za úkon právní služby byla městským soudem posouzena v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy v případě určovací žaloby nelze předmět řízení penězi ocenit, a proto se vychází z tarifní hodnoty 10 000 Kč a tedy jeden úkon právní služby je honorován dle §7 advokátního tarifu částkou 1 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť vrchní soud pochybil při výkladu podústavního práva, a toto pochybení je zjevným excesem, který v napadeném usnesení vrchního soudu, ale i v usnesení městského soudu, postrádá řádné odůvodnění. Stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastník se v petitu žaloby domáhal určení, že směnečná pohledávka ve výši 5 153 000 Kč zanikla započtením. Soud však považoval tuto žalobu za obecnou určovací žalobu s tarifní hodnotou 10 000 Kč a přiznal stěžovateli odměnu za úkon právní služby toliko ve výši 1 500 Kč. Soud však měl podle stěžovatele za hodnotu sporu považovat částku 5 153 000 Kč dle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho právní věci jde o právo penězi ocenitelné, dokonce o pohledávku vyjádřenou v penězích, a proto zde nelze použít §9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel uzavírá, že je třeba vycházet z tarifní hodnoty věci ve výši 5 153 000 Kč, a přiznat jako odměnu za jeden úkon právní služby částku ve výši 28 940 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
10. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výše odměny za úkon právní služby byla městským soudem posouzena v souladu s advokátním tarifem, kdy v případě určovací žaloby nelze předmět řízení penězi ocenit, a proto se vychází z tarifní hodnoty 10 000 Kč a tedy jeden úkon právní služby je honorován dle §7 advokátního tarifu částkou 1 500 Kč. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, když předmětem sporu bylo určení, zda pohledávka zanikla započtením.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu