ECLI:CZ:US:2019:3.US.4034.18.1
sp. zn. III. ÚS 4034/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Sochuľáka, zastoupeného advokátem Mgr. Faridem Alizey, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2018 č. j. 10 Afs 115/2017-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Generální ředitelství cel (dále jen "vedlejší účastník") jako odvolací orgán rozhodl dne 9. 3. 2015 rozhodnutím č. j. 11493/2015-900000-304.5 o odvolání stěžovatele tak, že ho zamítl a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 8. 9. 2014 č. j. 85507/2014-570000-31 na úrok z prodlení ve výši 12 176 Kč vydaný dle §252 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Úrok z prodlení byl stanoven za období od 7. 5. 2014 do 15. 8. 2014 z částky 313 170 Kč vyměřené rozhodnutím ze dne 13. 8. 2014 č. j. 77340/2014-570000-31 (stěžovatel v ústavní stížnosti chybně uvádí č. j. 75953-2/2014-570000-31), jež byla splatná do 29. 4. 2014.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 2. 2. 2017 č. j. 22 Af 29/2015-27 zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele a konstatoval, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze odstranit v odvolacím řízení. Přitom odkázal na konstantní judikaturu správních soudů, podle které se správní řízení posuzuje jako jeden celek, a že dílčí vady rozhodnutí prvního stupně lze zpravidla odstranit v odvolacím řízení. Krajský soud souhlasil s názorem vedlejšího účastníka, že v řízení o vyměření úroku z prodlení není namístě posuzovat věcně pravomocné rozhodnutí, jímž byla žalobci stanovena daňová povinnost; stejné pravidlo pak platí pro řízení o přezkumu rozhodnutí o vyměření úroku z prodlení před soudem. Pokud jde o výpočet úroku z prodlení, dospěl krajský soud k názoru, že žalobce nijak nespecifikoval způsob výpočtu, kterým dospěl k odlišné částce úroku z prodlení. De facto tak nezpochybnil správnost výpočtu provedeného správními orgány, kterým dal krajský soud za pravdu.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu přezkoumatelným, neboť je srozumitelný a opírá se o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak uvedl ve výroku. Nejvyšší správní soud odkázal na svoji předchozí rozhodovací činnost a zopakoval, že v řízení o přezkumu platebního výměru na úrok z prodlení nelze namítat nezákonnost stanovení daně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvedl, že teprve platební výměr na úhradu daňové povinnosti deklaruje závazek daňového subjektu vůči správci daně a přesně vymezuje jeho výši a splatnost, a teprve následným porušením povinnosti založené takto vydaným platebním výměrem může vzniknout prodlení a možnost postihu daňového subjektu sankčními prostředky. Stěžovatel se proto domnívá, že orgány veřejné moci nemohly určit, že datum vzniku prodlení nastalo dříve, než byla daňová povinnost stanovena rozhodnutím správce daně dne 13. 8. 2014.
6. Podle stěžovatele orgány veřejné moci nesprávně a účelově nezohlednily jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, které dle jeho názoru dokládají jeho dobrou víru při nakládání s vybranými výrobky. Přitom jeho dobrá víra, že skladuje motorovou naftu a nakládá s ní, je pro posouzení věci zásadní, a to mimo jiné ohledně okamžiku vzniku jeho daňové povinnosti. Stěžovatel je toho názoru, že pro posouzení rozhodnutí o úroku z prodlení je nezbytné nejprve posoudit zákonnost platebního výměru, který dle něho teprve stanoví daňovou povinnost.
7. Stěžovatel spatřuje omezení svého práva na soudní ochranu v tom, že se správní orgány a následně i soudy odmítly zabývat zákonností stanovení daňové povinnosti, toliko odkázaly na judikaturu, ze které vyplývá, že v řízení, ve kterém se přezkoumává povinnost daňového subjektu zaplatit úrok z prodlení, se pouze zjišťuje, zda existuje rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost hradit celní dluh, avšak dané rozhodnutí se nepřezkoumává z hlediska věcné správnosti. Pouhý odkaz na judikaturu bez bližšího odůvodnění považuje stěžovatel za nedostatečné, formalistické a za odraz libovůle správních orgánů a soudů. V tomto postupu spatřuje stěžovatel zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a do práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a upozorňuje rovněž, že tato práva jsou garantována i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Současně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvantitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2424/15, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 4065/17 a další). Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
12. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je tedy dána již bagatelností částky 12 176 Kč, která byla stěžovateli vyměřena platebním výměrem jako úrok z prodlení. Je proto třeba uzavřít, že již vzhledem k míře potenciálního zásahu do majetkové sféry stěžovatele nedosahuje intenzita tvrzeného porušení jeho práv ústavněprávního významu.
13. Nadto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud učinil dostatečná skutková zjištění, vypořádal se s argumentací stěžovatele a dospěl k logickým právním závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud, ostatně stejně jako předtím i vedlejší účastník, stěžovateli dostatečně vysvětlil, že okamžik vzniku prodlení stěžovatele se odvíjí od splatnosti daně, která je jasně stanovena v §29 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž stěžovateli zopakoval, kdy mu dle §252 odst. 1 daňového řádu vznikla povinnost platit úrok z prodlení a jakým způsobem byla vypočtena jeho výše. Ústavní soud souhlasí rovněž s názorem Nejvyššího správního soudu, že přezkum rozhodnutí o vyměření spotřební daně není předmětem řízení o přezkumu rozhodnutí, kterým byl stěžovateli vyměřen úrok z prodlení. Námitky k zákonnosti vyměření daně měl stěžovatel uplatnit v řízení o vlastní daňové povinnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu