ECLI:CZ:US:2019:3.US.4101.18.1
sp. zn. III. ÚS 4101/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2018 č. j. 20 Co 71/2018-445 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. října 2017 č. j. 5 C 20/2013-372 ve spojení s unesením téhož soudu ze dne 3. ledna 2018 č. j. 5 C 20/2013-397, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Bohumila Košťála a Vladimíra Hajského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. 5 C 20/2013-372 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhal, aby mu zaplatili společně a nerozdílně částku 11 005 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu náhrady škody a dále částku 52 Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům řízení náklady řízení (výroky II. a III.). Škoda měla spočívat v tom, že vedlejší účastníci řízení odvezli z dílny, k níž měl stěžovatel užívací právo, vysokozdvižný vozík ve vlastnictví třetí osoby (Ing. Eckerta), takže jej stěžovatel, jako jeho oprávněný uživatel, nemohl využívat pro vlastní potřebu, pročež si musel obstarat za úhradu jiný vysokozdvižný vozík. Ačkoliv byli vedlejší účastníci řízení vyzýváni k jeho vydání, vozík nevrátili. Okresní soud žalobu zamítl, neboť stěžovatel neprokázal, že to byl právě on, kdo vedlejší účastníky řízení vyzýval k vydání vysokozdvižného vozíku, tedy že by jednal sám za sebe. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastníky řízení vyzýval k vydání vozíku jeho vlastník (Ing. Eckert). Předkládal-li stěžovatel okresnímu soudu důkazy, z nichž se mělo podávat, že i on vedlejší účastníky vyzýval k vydání vozíku, nevyplynulo z nich, že by jednal sám za sebe, nýbrž vždy vystupoval jako zástupce Ing. Eckerta a požadoval jeho vrácení do jeho rukou. Po zhodnocení důkazů dospěl okresní soud k závěru, že nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti vedlejších účastníků řízení za uplatněnou škodu, a to jejich protiprávní jednání. Nebylo totiž prokázáno, že by vedlejší účastníci řízení porušili povinnost vydat stěžovateli vysokozdvižný vozík či že by mu jej bez důvodu odmítali vydat.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 č. j. 20 Co 71/2018-445 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by se vedlejší účastníci řízení dopustili vůči němu protiprávního jednání a že by v důsledku tohoto jednání vznikla stěžovateli škoda.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh dosavadního řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Dovozuje, že vedlejší účastníci řízení tím, že zabrali a odvezli vysokozdvižný vozík, jednali protiprávně, a to jak vůči Ing. Eckertovi, jako vlastníkovi, tak i vůči stěžovateli, jako výhradnímu uživateli vozíku. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že mu nemohla vzniknout škoda, vyzýval-li vedlejší účastníky řízení k navrácení vozíku do rukou Ing. Eckerta. Podle stěžovatele má uživatel obdobné právo na ochranu jako vlastník věci. Nemohl-li stěžovatel užívat vozík, pak mu mohla vzniknout škoda tím, že mu v tomto užívání bylo zabráněno. Poukazuje na v pořadí první rozsudek okresního soudu ze dne 7. 7. 2015 č. j. 5 C 20/2013-171, jímž bylo jeho žalobě vyhověno a v němž okresní soud konstatoval, že jednáním vedlejších účastníků řízení došlo k vědomému zásahu do vlastnického práva Ing. Eckerta a tím i do užívacího práva stěžovatele, který byl osobou oprávněnou vozík užívat a požíval tak podle §126 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), obdobnou ochranu jako vlastník. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byly nesprávně hodnoceny některé z důkazů, a to v jeho neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky v celkové výši 11 057 Kč. Peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky, lze tak považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nýbrž i dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. Stěžovatel tak musí tvrdit a prokázat existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo.
9. V obecné rovině lze zajisté dát zapravdu stěžovateli, že oprávněnému držiteli náleží obdobná ochrana jako vlastníkovi (viz §126 odst. 2 obč. zák.), avšak tato argumentace nebyla pro stávající řízení podstatná, neboť institut náhrady škody, kterou stěžovatel svojí žalobou požadoval, je vybudován na jiných principech.
10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily. Jejich závěry byly postaveny na skutkovém zjištění, že vedlejší účastníci řízení neporušili vůči stěžovateli žádnou povinnost, když výzvy k vydání vysokozdvižného vozíku činil jeho vlastník (Ing. Eckert), a pokud k jeho vydání vyzýval stěžovatel, činil tak jako zástupce vlastníka, takže vedlejší účastníci řízení nemohli vůči stěžovateli porušit žádnou svoji povinnost. Nebyl-li tedy prokázán základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu - protiprávní jednání vedlejších účastníků řízení, nebyl ani důvod, aby se soudy věnovaly naplnění zbývajících předpokladů odpovědnosti. Z toho vyplynulo, že nebylo potřeba hodnotit další důkazy v řízení provedené. Nelze rovněž přehlédnout, že k vrácení vysokozdvižného vozíku nedošlo i z důvodu neposkytnutí součinnosti jeho vlastníkem.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá pouze vlastní verzi hodnocení skutkového stavu a z něho se snaží dovodit pro něj příznivé právní závěry. Ústavněprávní argumentace stěžovatele je tak v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
12. Namítal-li stěžovatel nesprávné hodnocení důkazů, resp. hodnocení důkazů v jeho neprospěch, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, kdyby obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu