ECLI:CZ:US:2019:3.US.4138.18.1
sp. zn. III. ÚS 4138/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Němce, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. 9 A 188/2017-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 28. 10. 2017 na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhal proti vedlejšímu účastníkovi vydání rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. S-MHMP 2121686/2016/Tou, neboť vedlejší účastník nevydal rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podáním doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 8. 6. 2018 vzal stěžovatel žalobu zpět v plném rozsahu, neboť vedlejší účastník již ve věci shora uvedeného správního řízení dne 28. 11. 2017, tedy po podání žaloby, rozhodl. Usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 9 A 188/2017-39 (v přiloženém stejnopise nesprávně označeném datem 25. 9. 2015) městský soud řízení zastavil (výrok I.), stěžovateli přiznal vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že ho městský soud před vydáním napadeného usnesení neseznámil se svým záměrem využít moderačního oprávnění soudu podle §60 odst. 7 s. ř. s. a stěžovatel se tak nemohl proti takovému postupu soudu jakkoli bránit. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud nezohlednil všechna kritéria pro využití moderačního oprávnění podle §60 odst. 7 s. ř. s., např. se nezabýval majetkovými poměry stěžovatele, ani postavením stěžovatele (obviněného z přestupku) a vedlejšího účastníka (správního orgánu rozhodujícího o přestupku stěžovatele v prvním stupni) ve správním řízení. Městský soud dle stěžovatele také neodůvodnil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení vůbec, resp. proč nepostačovalo náhradu nákladů řízení např. jen snížit. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že nečinnost vedlejšího účastníka byla způsobena obstrukcemi ze strany stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace správními soudy v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
6. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že jeho žaloba k městskému soudu byla podána důvodně, ale přesto mu nebyly nahrazeny náklady řízení, i když byl nucen bránit se postupu orgánu veřejné moci za využití právních služeb.
7. Ústavní soud se náklady řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12, dostupných stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
8. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor, když k podání ústavní stížnosti vedlo stěžovatele to, že mu nebyla přiznána celá jím požadovaná částka 12 342 Kč, nýbrž pouze částka 1 000 Kč. Rozdíl těchto částek představuje nepochybně částku bagatelní. Soudní přezkum rozhodování o takových částkách se zásadně nepřipouští ani v odvolacím a dovolacím občanskoprávním řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum vykonával Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Zároveň je nutno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu ? tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
9. V posuzované věci nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Ústavní soud zastává názor, že posouzení či zhodnocení existence důvodů zvláštního zřetele hodných přísluší výhradně obecným soudům, nevykazuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Městský soud svůj závěr, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro použití §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s., podrobně odůvodnil na str. 2 až 5 napadeného usnesení, když zejména s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že stěžovatel svým jednáním (které soud konkrétně v odůvodnění svého usnesení popsal) zapříčinil, že správní řízení překročilo rámec zákonné lhůty, ačkoliv se vedlejší účastník snažil toto jednání stěžovatele eliminovat. Způsob, jakým městský soud použil §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §60 odst. 7 téhož zákona, nelze označit za extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení, což by mohlo být důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jím projednávané věci (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07).
10. Ústavní soud však přisvědčil argumentaci stěžovatele, že chtěl-li městský soud použít §60 odst. 7 s. ř. s., měl stěžovateli poskytnout procesní prostor k tomu, aby se mohl k takovému zamýšlenému postupu soudu vyjádřit, a to zejména za situace, kdy proti nákladům řízení není přípustná kasační stížnost (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3225/13 ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3370/13 ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3845/15 ze dne 15. 3. 2016 či sp. zn. III. ÚS 2938/16 ze dne 27. 2. 2018). To, že tak soud neučinil, bylo jeho zjevným pochybením. Na druhou stranu však platí, jak bylo také v citovaných usneseních uvedeno, že ne každé porušení práva představuje současně i porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že zde neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Podle Ústavního soudu lze s ohledem na předmět řízení, jakož i důvody, o které městský soud opřel III. výrok napadeného usnesení, konstatovat, že nepřiznání nákladů řízení neznamenalo pro stěžovatele tak intenzivní zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by jej bylo možno označit za jejich porušení.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu