ECLI:CZ:US:2019:3.US.4315.18.1
sp. zn. III. ÚS 4315/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007 sp. zn. 6 To 392/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2007 sp. zn. 2 T 160/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), za který byl odsouzen za použití §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch stěžovatele odvolání. K posléze uvedenému odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovateli uložil podle §235 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona stěžovateli dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Odvolání stěžovatele městský soud podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1133/2018 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal, obžaloba nepředložila takové důkazy, které by mohly v souladu s primární zásadou trestního řízení in dubio pro reo vést k jeho odsouzení, jednání popsané ve skutkové větě výrokové části rozsudku obvodního soudu nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl odsouzen, a městský soud radikálně změnil výměru trestu odnětí svobody, přičemž mu uložil trest zcela nepřiměřený.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle zde odkazovaného §72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
8. Při posuzování ústavní stížnosti je Ústavní soud zásadně vázán jejím petitem, nikoliv odůvodněním. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, nikoliv úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Je-li tedy z odůvodnění ústavní stížnosti zřetelný i nesouhlas s posledním rozhodnutím (obecného) soudu (byť jej stěžovatel posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
9. V nyní posuzovaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, jejím petitem stěžovatel navrhl zrušení toliko rozsudků obvodního soudu a městského soudu a pouze tyto soudy označil za účastníky řízení (podle §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje; Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo).
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným jeho zástupci dne 22. 3. 2019, ke sdělení, zda požaduje zrušení výhradně rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu. Stěžovatel (prostřednictvím svého advokáta) v odpovědi ze dne 28. 3. 2019 uvedl, že požaduje zrušení výhradně těchto rozsudků.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu; jde však o návrh nepřípustný.
12. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) uvedl, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
14. V nyní posuzovaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen městským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.
15. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný [srov. usnesení ze dne 19. 8. 1996 sp. zn. IV. ÚS 219/96 (U 18/6 SbNU 563) a usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1102/11]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující (toliko) proti rozhodnutím nalézacího soudu a odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. judikaturu Ústavního soudu představovanou např. usneseními ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 724/02, ze dne 13. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 242/03, ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 270/05, ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1980/07, ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2981/08, ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 1398/09, ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1710/10, ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2976/08, ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 2013/09, ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. I• ÚS 2452/10, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4839/12, ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 365/13, ze dne 10. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2980/14, ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2195/14, ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 1536/15 či ze dne 10. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2823/16).
16. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj