ECLI:CZ:US:2019:3.US.46.19.1
sp. zn. III. ÚS 46/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem, sídlem Toušeňská 579/7, Praha 4 - Lhotka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2018 č. j. 7 Tdo 1206/2018-30, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2018 č. j. 5 To 169/2017-499 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. února 2017 č. j. 3 T 90/2013-455, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let.
3. Rozsudek okresního soudu stěžovatel napadl odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěry, které soudy přijaly na základě provedených důkazů.
6. Nejprve obrací pozornost k rekognici a výslechu svědkyně J. L. Namítá zejména, že jeho osoba byla v rozporu s §104b odst. 2 větou druhou tr. řádu svědkyni L. ukázána policejním orgánem před rekognicí, a to dne 31. 7. 2012 na videu z kamerových záznamů z banky ze dne 1. 6. 2012, kdy stěžovatel náhodně navštívil banku za účelem dotazu na poplatek. Rekognice byla provedena jako neodkladný úkon, ačkoli k jejímu uskutečnění došlo současně se zahájením trestního stíhání. V den loupeže (6. 6. 2012) svědkyně L. nebyla schopna vypovědět nic konkrétního k podobě pachatele, avšak s odstupem několika měsíců při rekognici (18. 10. 2012) již k jeho vzezření uvedla podrobnosti. Některé údaje přitom neodpovídají charakteristikám stěžovatele. Policejní orgán uskutečnil "dvě kola" rekognice, přičemž svědkyně L. při v pořadí první identifikaci dala najevo nejistotu. Při rekognici nebyly použity tři osoby od stěžovatele se výrazně neodlišující. Svědkyni L. stěžovatel označuje za nevěrohodnou a zaujatou, přičemž její výpověď byla ovlivněna sugescí od policejního orgánu.
7. Stěžovatel zpochybňuje též sejmutí pachových stop, neboť u tohoto úkonu nebyl přítomen jeho obhájce, tudíž nebyla zaručena objektivita.
8. Dále stěžovatel obrací pozornost k posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika a výslechu znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., a posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie znalkyně RNDr. Hany Eliášové, z nichž vyplývá, že snížená kvalita videozáznamu neumožňuje s dostatečnou spolehlivostí identifikovat pachatele. Jediný exaktně vypočtený parametr představuje podle prvně uvedeného posudku výška pachatele, která se nicméně odlišuje od výšky stěžovatele přinejmenším o 1,5 cm, zatímco druhý posudek ani tyto údaje nepovažuje za prokazatelné. Zejména závěry znalkyně RNDr. Hany Eliášové soudy v podstatě ignorovaly.
9. Stěžovatel uvádí, že při domovní prohlídce v jeho pokoji nebyly nalezeny věci související s inkriminovaným trestným činem a jeho přítomnost na místě činu neprokazuje ani odborné vyjádření policejního orgánu z oboru genetika.
10. Z výslechu svědkyně R. D. vyplývá, že stěžovatel pachatelem není a že skutečného pachatele viděla dotyčná odjet do ulice Č.; kdyby pachatelem byl stěžovatel, nestihl by se zavčas dostavit na své pracoviště. Rovněž svědek R. P. ve své výpovědi vyloučil, že pachatelem mohl být stěžovatel, a i výpovědi dalších svědků vyznívají ve prospěch závěru o jeho nevině.
11. Stěžovatelovo kolo prokazatelně není dopravním prostředkem použitým při loupeži.
12. Dále stěžovatel vytýká, že mu krajský soud nedovolil po zahájení veřejného zasedání přednést odvolání. Krajský soud neumožnil státnímu zástupci se k podanému odvolání vyjádřit a nerozhodl o důkazních návrzích obhajoby, stejně jako opomněl o důkazních návrzích rozhodnout i okresní soud. V průběhu dokazování před okresním soudem došlo k závažným procesním vadám, neboť při provádění výslechů svědků jim nebylo umožněno, aby souvisle sami vypověděli vše, co o dané věci věděli. Tato pochybení spolu s dalšími vedla k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a vydání nezákonného a nespravedlivého rozsudku, který nenapravil ani krajský soud.
13. Okresní soud a krajský soud se dopustily neodůvodněných průtahů v řízení, a tím i odepření spravedlnosti. Trestní stíhání trvalo šest let, přičemž dva roky jdou na vrub těmto průtahům.
14. Závěrem stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se zejména k zásadě in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
16. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve je nutné zabývat se její přípustností co do námitek týkajících se nepřiměřené délky řízení a průtahy v jeho průběhu a následuje hodnocení přípustnosti proti námitkám ostatním.
17. K první části námitek Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení před obecnými soudy i jinými státními orgány lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné.
18. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba, nedošlo-li k poskytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení [srov. např. nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 1609/14, dostupné - stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek případného soudního sporu (obdobně usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1076/12 a usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1682/13).
19. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež je vymezená námitkami týkajícími se průtahů v řízení a jeho celkové délky.
20. Jde-li o námitky ostatní, je ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud tudíž následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích (viz předchozí body) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
23. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
24. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny předně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení pak vychází z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
25. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
26. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
27. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
28. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích součástí procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
29. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti s rekognicí. Podle §104b odst. 2 tr. řádu platí, že osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být před rekognicí poznávající osobě ukázána. Stěžovatel namítá, že byl svědkyni L. ukázán policejním orgánem, a to dne 31. 7. 2012 na kamerovém záznamu z banky ze dne 1. 6. 2012, kterou náhodně navštívil za účelem dotazu na poplatek. Stěžovatel nicméně v jiných částech ústavní stížnosti zdůrazňuje zejména s poukazem na závěry znalkyně RNDr. Hany Eliášové, že kamerové záznamy z bankovní pobočky jsou natolik nekvalitní, že na jejich základě nelze zhotovit odborné antropologické či jiné posouzení s relevantními znaleckými závěry. Není tudíž ústavněprávně přijatelného argumentu ve prospěch úsudku, že se postup policejního orgánu příčil smyslu a účelu stěžovatelem vzpomínané procesní úpravy. Námitka, že při rekognici nebyly použity tři osoby od stěžovatele se výrazně neodlišující, se odvíjí z §104b odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739) bodu 46. konstatoval, že: "Základním testem je, že na základě předchozí výpovědi poznávajícího by nezúčastněná osoba neměla být mezi figuranty schopná identifikovat podezřelého (Wells Gary. Eyewitness identification: Systemic reforms. Wisconsin Law Review. 2006, 2, str. 624), což podobně reflektuje i česká literatura. (...) V opačném případě by právě specifický znak, na základě kterého si poznávající osoba pachatele pamatuje a na základě kterého osobu pachatele popsala, nepřiměřeně směřoval pozornost poznávajícího k podezřelému." Stěžovatel v nyní posuzované věci o existenci tohoto znaku nic neuvádí a svoji výtku nekonkretizuje ani jiným způsobem.
30. Ústavněprávního významu nedosahuje ani stěžovatelova výhrada, že u sejmutí pachových stop nebyl přítomen jeho obhájce. Stěžovatel sice odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573), avšak ani v tomto směru svoji výtku neupřesňuje a o možnosti přenosu pachu či nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy se zmiňuje pouze v hypotetické rovině.
31. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)].
32. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
33. Na stěžovatelovy námitky, že okresní soud a krajský soud nerozhodly o jeho důkazních návrzích, reagoval Nejvyšší soud konstatováním, že okresní soud podle protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 12. 2016 zamítl návrh na doplnění dokazování ze dne 26. 11. 2016 pro nadbytečnost (či pro absenci zákonných podmínek pro čtení některých úředních záznamů) a stěžovatel další návrh na doplnění dokazování již neučinil. Z protokolu krajského soudu o veřejném zasedání ze dne 11. 1. 2018 je podle Nejvyššího soudu patrné, že stěžovatel další návrhy na doplnění dokazování již neměl. Stěžovatel tuto argumentaci Nejvyššího soudu, kterou byly vyvráceny jeho výhrady vůči vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby, žádnými konkrétními námitkami nezpochybňuje.
34. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
35. Této kategorii vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit výtkami, že soudy neměly považovat za spolehlivý důkazní prostředek zejména výpověď svědkyně L., nevzaly v potaz nedostatečnou kvalitu kamerových záznamů z místa činu a jí limitované závěry znalců, nekriticky převzaly závěry odorologické expertízy a nedocenily výpovědi dalších svědků podporující jeho procesní obranu. Namítá též, že soudy nepatřičně ovlivnily výpovědi svědků svými dotazy.
36. Okresní soud ani krajský soud se nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování (vycházejících kromě výpovědi svědkyně L. též z výpovědí svědků T. Z. a J. Z., protokolu o rekognici, videozáznamu z bezpečnostních kamer, znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biomechanika, resp. pachové identifikace) a jejich zvážení dospěly k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další]. Uvedené platí i pro dotazy, které soudy adresovaly svědkům, neboť stěžovatel nedokládá, že jimi sledovaly jiný účel než usměrnění jejich výpovědí k podání informací podstatných z hlediska předmětu řízení.
37. Úvaha, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu).
38. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by musel přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
39. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
40. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k závěru o vině, který z výše popsaných hledisek ústavněprávního přezkumu obstojí. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
41. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
42. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za neústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
43. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
44. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zčásti (co do námitek proti údajným průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce) nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti (stran námitek ostatních) jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu