ECLI:CZ:US:2019:4.US.11.19.1
sp. zn. IV. ÚS 11/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Prager Immoverwaltung s. r. o., sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. října 2018 č. j. 11 C 72/2018-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a Českého rozhlasu, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku se podává, že předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 5 000 Kč. Stěžovatelka byla dne 2. 9. 2015 vedlejším účastníkem vyzvána, aby ve lhůtě 30 dnů provedla přihlášku rozhlasového zařízení, případně k zaslání čestného prohlášení, že nevlastní, nedrží nebo z jiného právního důvodu alespoň jeden měsíc neužívá rozhlasový přijímač. Současně ji poučil, že nevyjádří-li se stěžovatelka, stane se automaticky rozhlasovým poplatníkem, a že nesplnění oznamovací povinnosti má za následek vyúčtování zákonné přirážky ve výši 5 000 Kč. Stěžovatelka na výzvu nereagovala a vedlejší účastník byl podle svého názoru povinen vystavit stěžovatelce zákonnou přirážku k poplatkům ve výši 5 000 Kč, které se v soudním řízení domáhal.
3. Obvodní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 000 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 784,20 Kč od 20. 2. 2016 do 31. 1. 2018, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a dále, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Obvodní soud uvedl, že má za prokázané, že stěžovatelka si nesplnila svoji povinnost, tedy řádně ve lhůtě se vyjádřit, zda má ve vlastnictví či v držení rozhlasový přijímač či nikoliv, a tedy stala se [podle §3 odst. 1 a 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhlasových poplatcích")] poplatníkem rozhlasových poplatků, a to počínaje 31. 10. 2015. K odhlášení došlo ke konci ledna 2016, přičemž platby za toto období ve výši 45 Kč měsíčně za přijímač placeny nebyly. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila svoji výše uvedenou zákonnou povinnost, a tedy vznikla jí povinnost k úhradě přirážky k poplatku ve výši 5 000 Kč [podle §3 odst. 4, §8 odst. 2 a §9 odst. 1 písm. a) zákon o rozhlasových poplatcích], a proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že přirážku může vedlejší účastník účtovat pouze v situaci, kdy se osoba stane poplatníkem rozhlasového poplatku, tedy zakoupí si nový rozhlasový přijímač a je povinna hradit rozhlasový poplatek. Naproti tomu v situaci stěžovatelky zákon o rozhlasových poplatcích situaci definuje odlišně. V případě, že je fyzická či právnická osoba odběratelem elektřiny a nesdělí ve stanovené lhůtě na výzvu vedlejšího účastníka, že nevlastní rozhlasový přijímač (tedy nezašle čestné prohlášení), pak se považuje za poplatníka rozhlasového poplatku na základě vyvratitelné právní domněnky. Tedy zákon tuto fyzickou či právnickou osobu "trestá" již tím, že tato musí nadále hradit rozhlasový poplatek, ač nevlastní rozhlasový přístroj. Zákon navíc žádným způsobem nezmiňuje, že by vedlejší účastník měl právo sankcionovat stěžovatelku přirážkou ve výši 5 000 Kč za nezaslání čestného prohlášení. Obvodní soud tedy slučuje oznamovací povinnost nového poplatníka a nezaslání čestného prohlášení odběratele na základě právní domněnky a určuje stěžovatelce povinnost zaplacení pokuty (přirážky za nezaslání čestného prohlášení), která nemá zákonný podklad, čímž zavázal stěžovatelku k plnění neexistující povinnosti, a tím zasáhl do jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a zároveň v důsledku toho porušil i její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, pročež se domáhá zrušení napadeného rozsudku.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 5 000 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za nějž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, III. ÚS 4497/12, II. ÚS 4668/12, a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Stěžovatelka se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a staví Ústavní soud do role odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozsudku, jak je ostatně shrnut v bodě 3 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí obvodního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723]. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obvodního soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)], a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu