ECLI:CZ:US:2019:4.US.1114.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1114/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti korporace XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 7/2019-979, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 70 Co 260/2015-932, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2018, č. j. 70 Co 260/2015-970, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2014, č. j. 9 C 245/2006-712, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a dále a) hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, a b) PREdistribuce, a. s., se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud" nebo "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastníkem více pozemků (převážně zemědělská půda) v katastrálním území Běchovice, obec Praha. Stěžovatelka v řízení neprokázala tvrzení, že předmětné pozemky nemohly na vedlejší účastnici a) [dále jen "vedlejší účastnice"], zapsanou v katastru nemovitostí, přejít na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, neboť je ke dni 24. 5. 1991 nevlastnila Česká republika, nýbrž právní předchůdkyně stěžovatelky, společnost XAVEROV, a. s. Praha. Po rozsáhlém dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že sporné pozemky byly v roce 1975 vyčleněny (delimitovány) z Drůbežářství Xaverov (právní předchůdce stěžovatelky) na Státní statek hl. m. Prahy (právní předchůdce vedlejší účastnice), který na nich od té doby i fakticky hospodařil (a po něm jeho právní nástupci).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil citované rozhodnutí obvodního soudu. Jako správný potvrdil zejména závěr nalézacího soudu, že i pokud nejsou dochovány příslušné hospodářské smlouvy nebo delimitační protokoly, lze delimitaci prokázat i jinými nepřímými důkazy, jak učinil právě nalézací soud. Stěžovatelka naopak ani přes poučení nalézacím soudem nepředložila důkazy k tomu, že by na sporných pozemcích po roce 1965 (až do rozhodného dne 31. 3. 1991) hospodařili její právní předchůdci (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 28 Cdo 2514/2014-623). Na správnosti závěru nalézacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že byl u pozemků v evidenci nemovitostí uveden právní předchůdce stěžovatelky, neboť tato evidence byla založena na principu evidenčním, její údaje nebyly závazné a nemusely odpovídat skutečnosti, neboť socialistické organizace často svou ohlašovací povinnost neplnily (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2635/11 ze dne 24. 7. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Není proto možné, aby stěžovatelka měla prospěch z toho, že její právní předchůdce postupoval liknavě a neplnil řádně své povinnosti (zabezpečení převodu delimitovaných hospodářství).
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným; stěžovatelka nepředložila žádnou právní otázku, na jejímž posouzení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a kterou by odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelka v převážné míře rozporovala výsledky provedeného dokazování a jeho následného vyhodnocení, což samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (stejně jako namítané vady řízení). Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že obdobnou argumentaci stěžovatelky vypořádal již v usnesení ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 354/2012, potvrzeném dále usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4036/12.
Stěžovatelka ve svém podání rozsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu k různým atributům spravedlivého procesu a vymezuje se vůči rozhodnutím o jejích dřívějších ústavních stížnostech v obdobných věcech (již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 4036/12, a dále usnesení sp. zn. I. ÚS 3682/18 ze dne 23. 1. 2019 a usnesení sp. zn. II. ÚS 439/19 ze dne 12. 3. 2019). Svou argumentaci stěžovatelka do značné míry opírá o usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 ze dne 14. 5. 2002, od jehož závěrů se obecné soudy v řízení (i Ústavní soud v citovaných rozhodnutích) měly nedůvodně odchýlit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy a nadále nesouhlasí s jejich skutkovými i právními závěry. Konečně stěžovatelka rozporuje, že by vedlejší účastnici přiznané náklady řízení byly v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449)] účelně vynaloženy, byla-li jako subjekt veřejného práva, disponující příslušným zaměstnaneckým aparátem, zastoupena advokátem.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019).
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem; onen postup k ochraně práv jednotlivce pak již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup, a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, je porušeno právo na soudní ochranu a je ústavně nepřípustně odepřena spravedlnost (usnesení sp. zn. I. ÚS 2650/17 ze dne 17. 10. 2017). Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Jelikož stěžovatelka nepředkládá svou argumentaci Ústavnímu soudu poprvé, netřeba se jí podrobněji zabývat. Pro stručnost lze skutečně odkázat na stěžovatelkou citovaná usnesení sp. zn. III. ÚS 4036/12, I. ÚS 3682/18 a II. ÚS 439/19, od jejichž závěrů nemá Ústavní soud důvod odklonit se ani nyní, přestože jej k tomu stěžovatelka naléhavě nabádá. Obecné soudy se její věcí podrobně zabývaly, provedly rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí ve všech stupních pečlivě a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud i zde znovu opakuje, že závěry obecných soudů nekolidují se závěry vyjádřenými v usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 (viz odůvodnění citovaných usnesení a výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2514/2014).
K námitce stěžovatelky stran nákladů řízení Ústavní soud připouští, že obvodní soud se podle odůvodnění napadeného rozsudku účelností vynaložených nákladů, které vedlejší účastnice v řízení uplatnila, nezabýval. Tento nedostatek nicméně k odvolání stěžovatelky napravil odvolací soud (viz body 26 a 27 napadeného rozsudku), který přiléhavě uzavřel, že jde o věc skutkově i právně nadmíru složitou a využití advokátních služeb proto nelze klást vedlejší účastnici k tíži (srov. shodně citované usnesení sp. zn. II. ÚS 439/19). Dílčí pochybení obvodního soudu tak s ohledem na výše uvedené nedosahuje intenzity, jež by vedla Ústavní soud k uplatnění své pravomoci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu