ECLI:CZ:US:2019:4.US.1377.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1377/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2019 č. j. 6 Co 1649/2018-1039, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého T. P., 2. nezletilého J. P. a 3. nezletilé J. P., všech v soudním řízení zastoupených statutárním městem České Budějovice, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, a 4. J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2018 č. j. 26 P 19/2014-994 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 2. 9. 2016 č. j. 26 P 19/2014-492, ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 17. 5. 2017 č. j. 26 P 19/2014-602, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 2. 2017 č. j. 6 Co 2124/2016-565, se mění od právní moci tohoto rozhodnutí tak, že styk 4. vedlejší účastnice (dále též "matka") s 1. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilý T.") se neupravuje. Oba rodiče jsou povinni v rámci střídavé péče o 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý J.") a 3. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá J.") zdržet se zasahování do výkonu péče druhému rodiči. Otci se ukládá napomenutí. Ve zbytku se řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých T., J. a J. zastavuje (výrok I). Matce se odnímá osvobození od soudních poplatků (výrok II). Řízení o výkon rozhodnutí o styku matky s nezletilým T. se zastavuje (výrok III). Matka je povinna zaplatit na účet okresního soudu náklady za vypracovaný znalecký posudek částku 11 917 Kč, a to ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně až do úplného zaplacení se splatností každé jednotlivé splátky ke každému 15. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Otec je povinen zaplatit na účet okresního soudu náklady za vypracovaný znalecký posudek, částku 11 917 Kč, a to ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně až do úplného zaplacení se splatností každé jednotlivé splátky ke každému 15. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok V). Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. K odvolání stěžovatele do výroků I a V rozsudku okresního soudu rozhodl krajský soud tak, že rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a V ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 26 C 19/2014-1006 potvrzuje, a to včetně navazujícího výroku VI okresního soudu o nákladech řízení (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že postup v řízení byl v rozporu se základními principy řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, že nebyla brána v úvahu ochrana nejlepšího zájmu dětí, nebyla ctěna participační práva nezletilých dětí v řízení, a že způsob, jakým okresní soud i krajský soud dospívá ke svým skutkovým závěrům, extrémně vybočuje ze základních procesních ustanovení a pravidel, která upravují řádný proces, a to takovým způsobem, že tento zasáhl do jeho základních práv. Obecné soudy vzaly za prokázané skutečnosti, které se z provedených důkazů nepodávaly a jsou jen opakováním již dříve učiněných skutkových závěrů, které však byly rovněž v rozporu se zákonem. Tím má stěžovatel např. na mysli závěr obecných soudů o tom, že by bylo prokázáno, že nezletilé děti ovlivňuje proti matce, ačkoliv tento závěr se z žádného z provedených důkazů nepodává. Tento skutkový závěr však soudy do svých rozhodnutí přejímají z minula, aniž takový skutkový závěr z jakéhokoli důkazu vyplynul. Obecné soudy také porušily práva nezletilých J. a J., když nerespektovaly při úpravě výchovného prostředí jejich přání. Děti si v poslední době zcela konstantně přály být svěřeny do péče stěžovatele, soudy toto jejich přání zcela ignorovaly. Tím zasáhly do základních práv jak dětí, tak stěžovatelových. V řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, byla porušena zásada rovnosti stran, když soudy zcela nekriticky přejímaly tvrzení matky a braly je za prokázaná, aniž k jejich prokázání byl proveden jakýkoliv důkaz. Naopak stěžovatelem namítané skutečnosti podle jeho názoru zlehčovaly či zcela pomíjely, což dokládá konkrétními skutkovými okolnostmi. Stěžovatel také nesouhlasí s napomenutím, které mu uložil okresní soud (viz sub 2). K němu uvádí, že se žádným způsobem proti vykonatelnému soudnímu rozhodnutí nezprotivil a udělené napomenutí vnímá opět jen jako porušení rovnosti stran, kdy soudy bez jakéhokoliv objektivního zjištění přejímají jako svůj skutkový závěr tvrzení matky o tom, že děti nepřiměřeně kontaktuje v době, kdy jsou v její péči, a že je dokonce opakovaně navštěvuje ve škole. Nezletilé děti se v průběhu celého řízení vyjadřovaly tak, že chtějí být svěřeny do péče stěžovatele. V průběhu řízení byly podrobeny etopedickému výcviku, který byl zaměřen na zlepšení či uspořádání jejich vztahu s matkou. Za této situace potom postrádá jakoukoli logiku závěr obecných soudů o tom, že by střídavá péče měla být v souladu s jejich nejlepším zájmem. V řízení před obecnými soudy stěžovatel poukazoval na to, že se s matkou v otázkách výchovy dětí neshodne a že jedinou shodou je, že střídavá péče dětem nevyhovuje. Shodně se vyjádřily i děti. Přesto obecné soudy v rozporu s tím vším střídavou péči ponechávají. Krajský soud se také nevypořádal se stěžovatelem uplatněnými námitkami, pročež je tak napadený rozsudek kromě vytýkaných vad též nepřesvědčivý.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že střídavá péče nemusí být obecnými soudy obecně upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). Přesně k tomuto závěru obecné soudy dospěly ve vztahu k nezletilému J. a nezletilé J. v nyní přezkoumávané věci.
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a velmi důkladně a podle posouzení Ústavního soudu správně interpretovaly (srov. bod 14 napadeného rozsudku) zejména znalecký posudek zpracovaný PhDr. Karlem Bröcklerem (založený na č. l. 864 až 882 soudního spisu), ze kterého se podává zejména závěr znalce, že "I přes výhrady obou rodičů vůči modelu střídavé výchovy, doporučuje znalec v něm pokračovat, a to zvláště z důvodu zajištění možnosti paritní účasti obou rodičů na péči o nezletilé. V případě úvah o svěření mladších dětí [tj. nezletilého J. a nezletilé J. - pozn. Ústavního soudu] do péče jednoho z rodičů, se znalec přiklání spíše k variantě výhradní péče matky, a to kromě jiného i z toho důvodu, že nebyly zjištěny pevnější vazby mezi mladšími dětmi a jejich starším bratrem [tj. nezletilým T., t. č. ve výhradní péči otce - pozn. Ústavního soudu]" tak, že je v případě nezletilých J. a J. vhodná střídavá péče obou rodičů. Tento závěr je také podpořen skutečností opětovně vyplývající z předloženého soudního spisu, že střídavá péče je u nezletilých J. a J. praktikována již po delší dobu, přičemž ze zpráv škol nevyplývá, že by tento způsob výchovy přinesl potíže z pohledu přípravy nezletilých dětí do školy, či stran jejich chování. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých dětí za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů by byl spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
11. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilého J. a nezletilé J. do jeho výhradní péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly obecné soudy k přesvědčení o vhodnosti střídavé péče. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilého J. a nezletilé J., naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu i jemu přecházejícího rozsudku okresního soudu.
12. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a snažili se situaci zklidnit a urovnat, přičemž Ústavní soud musí konstatovat, že jen a pouze kvůli přístupu obou rodičů, kteří upřednostňují vlastní půtky před nejlepším zájmem svých dětí, musely být jejich nezletilé děti od 13. 4. 2018 do 1. 6. 2018 umístěny do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (k tomu srov. usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1710/18), což se nutně muselo projevit na jejich psychickém stavu, o čemž vypovídá obsah předloženého soudního spisu. Je pouze na rodičích, aby jednali především v zájmu jejich nezletilých dětí. Ústavní soud se též zcela shoduje se závěry obecných soudů o důvodnosti napomenutí uloženému stěžovateli (srov. poslední část bodu 14 napadeného rozsudku), a na těchto závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
13. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu