ECLI:CZ:US:2019:4.US.1450.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1450/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 13 To 135/2018-2474, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2019, doplněnou o přílohy samostatným podáním ze dne 6. 5. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") proto, že jím dle jeho názoru byla porušena zásada řádného zákonného procesu uvedená v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip řádného, nestranného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvého stupně") návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jenž uvedený soud zamítl dle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, usnesením ze dne 1. 8. 2018, č. j. 4 T 9/2016-2401. Odůvodnil to, zjednodušeně řečeno, tím, že stěžovatel sice osvědčil, že nemá žádné příjmy, ale měl v době, kdy měl páchat předmětnou trestnou činnost, pro niž byl stíhán a v době podání návrhu na bezplatnou obhajobu nepravomocně odsouzen, vcelku významný majetek (zejména nemovitost a obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným XX, dále jen "předmětná korporace"), jehož se ze svého rozhodnutí bezplatně vzdal tak, že jej převedl na svou matku. Rovněž měl dle soudu prvého stupně stěžovatel ve vlastnictví mobilní telefon a počítač, byl stále jednatel v předmětné korporaci a disponoval dostatečnými intelektuálními schopnostmi, aby byl schopen v budoucnu pracovat, byť v době podání návrhu se léčil s psychiatrickým onemocněním. Soud prvého stupně tak uzavřel, že poměry stěžovatele, které mu aktuálně neumožňují si náklady na svou obhajobu hradit, nejsou objektivně nutné a stěžovatel je schopen si dostatečné prostředky sehnat. Zdůraznil, že neposuzoval zavinění těchto poměrů z jeho strany.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již zamítl stížnostní soud svým rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností. Ten se v zásadě shodl s argumentací soudu prvého stupně, neboť uvedl, že nemovitost daroval stěžovatel své matce dne 15. 8. 2012 a obchodní podíl v předmětné korporaci dne 22. 4. 2013, přičemž k důvodu uvedl toliko to, že ho o to matka požádala. Dle stížnostního soudu tyto úkony byly v bezprostřední souvislosti se zahájením úkonů trestního řízení proti němu, o němž byl dne 20. 12. 2012 sepsán úřední záznam. Stížnostní soud tak zbavení se majetku stěžovatelem považoval za účelové. Jelikož stěžovatel ve stížnosti argumentoval rovněž svým nepříznivým psychickým stavem, znemožňujícím mu pracovat, stížnostní soud uvedl, že stěžovatel přesto vykonával funkci jednatele v předmětné korporaci, a to zadarmo, přičemž taktéž brigádně pracoval v tenisovém klubu, za což měl možnost bezplatně využívat tamních kurtů. K další stěžovatelově námitce, spočívající v tom, že jeho matka musí hradit výživné na jeho nezletilé syny, stížnostní soud uvedl, že tak by tomu nemuselo být, kdyby pobíral odměnu za výkon funkce jednatele a kdyby brigádně pracoval výdělečně tak, aby mohl plnit své povinnosti, a nikoliv v zájmu svých volnočasových aktivit.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel argumentuje pro zrušení napadeného usnesení stížnostního soudu námitkami, jimiž vytýká 1) absenci souvislosti mezi darováním nemovitosti a obchodního podílu v předmětné korporaci a zahájením úkonů trestního řízení; 2) neposouzení jeho aktuálních poměrů; 3) založení odůvodnění na prognóze jeho schopnosti výdělečné činnosti. Ústavní soud přibližuje obsah stěžovatelovy argumentace k jednotlivým okruhům námitek následovně:
5. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že v žádosti o přiznání bezplatné obhajoby doložil jednoznačně, že podmínky pro jeho přiznání splňuje. Svou žádost zdůvodnil zejména dlouhodobě nepříznivým psychickým stavem v důsledku nezákonného trestního stíhání v jiné věci, kde byl zproštěn obžaloby, přičemž jeho zdravotní stav se v průběhu trestního stíhání dále zhoršoval. Na argument stížnostního soudu o souvislosti převodu majetku na matku stěžovatele se zahájením úkonů trestního řízení stěžovatel kontroval, že nemovitost převedl (vrátil dar) své matce již dne 15. 8. 2012, ačkoliv úkony trestního řízení proti němu byly zahájeny až 20. 12. 2012. Žádná souvislost zde tak tedy není. Obchodní podíl v předmětné korporaci pak převedl na svou matku jen v důsledku svého zhoršeného zdravotního stavu.
6. Ad 2) stěžovatel namítá, že stížnostní soud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval jeho majetkovými poměry v době před sedmi lety, ale vůbec nezohlednil jeho aktuální situaci. Z doložených lékařských zpráv dle něj vyplývá, že není schopen práce, kdy soustavnou práci nelze srovnávat s brigádou v rozsahu 25 hodin v průběhu několika měsíců. Dle stěžovatele sám soud umožnil na doporučení lékařů, aby se hlavní líčení proti němu konalo vždy v rozsahu maximálně dvou dnů za sebou. Stěžovatel podle svého názoru prokázal, že je v současnosti nemožné, aby si hradil sám náklady na svou obhajobu, a nic dalšího není pro posouzení jeho nároku relevantní. Napadené usnesení je tak proti dobrým mravům a základním zásadám trestního procesu, zejména práva stěžovatele na svobodnou volbu obhájce. Stěžovatel k tomu odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43) a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011 ze dne 24. 10. 2011 (Rt 2/2013).
7. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že stížnostní soud odůvodnil své napadené rozhodnutí subjektivními hypotézami, které však nemají oporu v platných právních předpisech. Potenciální budoucí možnost výdělečné činnosti stěžovatele je pouze spekulace. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu takové kriterium neobsahuje. Zákonná kriteria trestního řádu pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stěžovatel dle svého názoru splnil.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů platí, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu není rozhodující jen aktuální finanční situace, ale celkové ekonomické a osobní poměry obviněného (srov. např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 7 To 109/94, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1, r. 1999, na s. 10), a tedy i kdyby soud v trestním řízení skutečně zjistil aktuální nedostatek prostředků obviněného, není to důvodem pro přiznání uvedeného nároku, je-li jeho důvodem předchozí lehkomyslné nakládání obviněného s majetkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 46/98, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 74/1998). Přechodná neschopnost opatřit si prostředky u osoby schopné práce a výdělku důvod pro přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu není (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 7 To 390/97, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 54/1998, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 1994, sp. zn. 5 To 491/94, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1, r. 1996, na s. 14).
11. S těmito závěry se ztotožňuje ve své judikatuře i Ústavní soud, který při posuzování ústavních stížností brojících proti nepřiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu vychází z doktríny tzv. celkové majetkové potenciality stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3588/18 ze dne 18. 12. 2018, bod 14., shrnující v bodech 11. až 13. rovněž další aktuální judikaturu vztahující se k této problematice). Obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly zcela v souladu s tímto principem a z mezí ústavní konformity nevybočily.
12. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatele pak Ústavní soud vypořádává následovně:
13. Nad výše uvedené k námitce 1) Ústavní soud uvádí, že jí stěžovatel po Ústavním soudu v podstatě žádá, aby znovu vyhodnotil důvodnost převodu majetku na matku stěžovatele. Ústavní soud, jak mnohokráte již dříve ve svých rozhodnutích uvedl, není však zásadně oprávněn přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů a nahrazovat je svými vlastními, a to s výjimkami případů, kdy skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].
14. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)].
15. Tyto závěry se plně uplatní i na dokazování pro účely rozhodování o návrhu obviněného dle §33 odst. 2 trestního řádu. Žádná z těchto výjimek však na stěžovatelův případ nedopadá. Stížnostní soud dospěl k závěru, že převod majetku (nemovitosti a obchodního podílu v předmětné korporaci) na matku stěžovatele byl účelový. Tento závěr není v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním ani s dalšími skutkovými zjištěními a je i řádně odůvodněn.
16. Ohledně obchodního podílu v předmětné korporaci se stěžovatel tento závěr pokouší v řízení o ústavní stížnosti vyvrátit toliko tím, že jej na svou matku převedl toliko z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu. Za situace, kdy obecné soudy zjistily, že stěžovatel je stále jednatelem předmětné korporace, kdy funkce jednatele je i z hlediska nároků na zdravotní stav svého vykonavatele podstatně náročnější, než vlastnictví obchodního podílu (vyžaduje v podstatě každodenní rozhodování se o otázkách činnosti obchodní korporace), se toto vysvětlení zjevně nejeví jako způsobilé narušit závěr o tom, že toto skutkové zjištění obecných soudů je ústavně konformní.
17. Ohledně vrácení daru - nemovitosti - stěžovatel poukazuje toliko na časový odstup mezi darováním (15. 8. 2012) a sepsáním úředního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (20. 12. 2012), přičemž se však nijak nevyjadřuje k závěru soudu prvého stupně, že vcelku významný majetek (včetně nemovitosti) měl stěžovatel v době, kdy se měl trestné činnosti, pro niž byl soudem prvého stupně nepravomocně odsouzen, dopouštět (bod 13. usnesení konkretizovaného výše sub 2.). Dle Ústavního soudu se za takových okolností nelze omezit pouze na formální porovnání odstupu mezi právním úkonem vrácení daru a okamžikem zahájením trestního řízení, neboť je nepochybné, že účelové zbavení se majetku v souvislosti s trestním řízením není možné se dopustit pouze po jeho zahájení či bezprostředně před ním, ale i s určitým časovým předstihem, v němž jej stěžovatel očekává.
18. Ústavní soud podotýká, že se tímto závěrem nijak nedotýká otázky viny stěžovatele, neboť tento mohl zahájení trestního řízení očekávat (zejména vzhledem k předchozí zkušenosti s trestním stíháním, v němž byl obžaloby zproštěn) i tehdy, byl-li přesvědčen o tom, že je nevinen. I v takovém případě totiž mohl předpokládat náklady na obhajobu a své jednání přizpůsobit tomu, aby se jim vyhnul. Ústavní soud tuto úvahu uvádí pouze k odůvodnění svého závěru, že závěr stížnostního soudu o účelovosti zbavení se nemovitosti stěžovatelem nezakládá vadu protiústavnosti napadeného usnesení, neboť tento závěr je logický a odůvodněný v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z kautel práva na soudní ochranu, sám však jeho správnost blíže nijak nepřezkoumává.
19. Ostatně napadené rozhodnutí vychází nejen ze skutkového závěru, že stěžovatel je aktuálně nemajetný jen v důsledku svého účelového zbavení se majetku, ale rovněž i že je či v blízké budoucnosti bude schopen si zajistit potřebné prostředky vlastní prací či jinou výdělečnou aktivitou. I kdyby tak závěry obecných soudů o zbavení se majetku byly nesprávné, představovalo by to toliko nezákonnost napadeného rozhodnutí nedosahující však intenzity protiústavnosti.
20. Ani námitka 2) Ústavní soud nepřesvědčila. Plně na ni dopadají závěry výše uvedené sub 10. a 11., nad jejichž rámec Ústavní soud považuje za účelné se vypořádat toliko s odkazy na judikáty, jichž se stěžovatel ve svůj prospěch dovolává.
21. Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 22/10 není ve stěžovatelově věci přiléhavý. V tehdejší věci stál Ústavní soud před situací, v níž obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok uplatněný dle §33 odst. 2 trestního řádu proto, že tento ohledně něj neunesl důkazní břemeno. V nynějším případě ani soud prvého stupně, ani stížnostní soud nezpochybňují, že stěžovatel aktuálně nemá dostatek prostředků k hrazení obhajoby, jsou však názoru, že je schopen si je opatřit a rovněž že by je měl, kdyby se nebyl zbavil svého majetku způsobem popsaným výše sub 3. Tento závěr, jak bylo uvedeno výše, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu není.
22. I odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu specifikovaný výše sub 6. je rovněž nepřípadný. V tomto rozsudku Nejvyšší soud řešil situaci, v níž nebyla obviněnému přiznána bezplatná obhajoba či obhajoba za sníženou odměnu proto, že, zjednodušeně řečeno, by to bylo v rozporu s dobrými mravy a že si trestní stíhání přivodil sám, což, jak Nejvyšší soud trefně vyjádřil, by ovšem znamenalo, že by nebylo možno bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu přiznat prakticky žádnému obviněnému. Doktrínu celkové majetkové potenciality stěžovatele tento závěr však nijak nezpochybňuje.
23. K námitce 3) může Ústavní soud toliko odkázat na výše uvedená východiska judikatury obecných soudů uvedená výše sub 10. Stěžovatel nemá pravdu v tom, že by prognóza jeho vývoje schopnosti obstarat si potřebné prostředky nemohla hrát roli při úvaze soudu o tom, jak o návrhu dle §33 odst. 2 trestního řádu rozhodne.
V. Závěr
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl dát stěžovateli za pravdu. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu