ECLI:CZ:US:2019:4.US.2088.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2088/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 25 Cdo 4685/2018-345, výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 22 Co 38/2018-306 a výrokům V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 11 C 28/2016-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí (resp. některých jejich výroků), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soudpro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2017 č. j. 11 C 28/2016-233 výrokem I uložil vedlejšímu účastníkovi (dále též "žalovaný") povinnost na své náklady zveřejnit na hlavní stránce zpravodajského serveru http://zpravy.aktualne.cz po dobu třiceti dnů omluvu provedenou ohledně nadpisu velkými tiskacími písmeny v černé barvě, tučným řezem písma typu Times New Roman o velikosti nejméně 16 bodů, a následujícím textem v černé barvě typu písma Times New Roman o velikosti nejméně 9 bodů, řádkování nejméně 12 bodů, následujícího znění: "Omluva D. R. Omlouvám se tímto panu D. R., že jsem ve svém vyjádření pro Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 5/2015 nepravdivě uvedl, že by mohla být plná moc podvodně založena do spisu. Omlouvám se dále, že jsem ve svém vyjádření pro server aktualne.cz uvedl, že jsem to D. R. a jeho právníkům sežral i s navijákem a že jsem dostal plnou moc jen k nahlížení do spisu. Žádné z těchto tvrzení se nezakládá na pravdě. Za způsobené nepříjemnosti se tímto D. R. omlouvám. M. P.", a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; výrokem II zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zveřejnění omluvy na hlavní stránce zpravodajského serveru http://zpravy.aktualne.cz, po dobu a v provedení dle výroku I tohoto rozsudku, za to, že žalovaný o stěžovateli ve svém vyjádření pro Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 5/2015 nepravdivě uvedl, že převzal mylně plnou moc (obhajobu v trestním řízení), za to, že žalovaný ve svém vyjádření pro server aktualne.cz uvedl, že byl ze strany stěžovatele a jeho právníků oklamán ohledně předmětu obhajoby, že byl blbec, že se s ním (stěžovatelem) sešel, že byl stěžovatelem oklamán a že měl plnou moc jen k nahlížení do spisu, a za způsobené nepříjemnosti všem, koho žalovaný uvedl v omyl; výrokem III zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zveřejnění omluvy dle výroků I a II tohoto rozsudku, po dobu a v provedení dle výroku I tohoto rozsudku, na hlavní stránce zpravodajského serveru http://zpravy.idnes.cz, tv.nova.cz a www.pravda.sk; výrokem IV zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se dalšího šíření nepravdivých informací, že byl stěžovatelem oklamán ohledně předmětu obhajoby ve věci vedené před krajským soudem pod sp. zn. 4 T 5/2015 a že mylně převzal plnou moc k obhajobě v tomto řízení, která následně mohla být stěžovatelem podvodně použita; výrokem V zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem VI rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38 393,49 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
3. Po skutkové stránce obvodní soud vzal za prokázané, že s nabídkou převzetí obhajoby se obrátil žalovaný na stěžovatele, a tedy že stěžovatel uváděl o těchto okolnostech nepravdivé informace, a to jak ve vztahu ke krajskému soudu, tak ve vztahu k médiím, čímž zasáhl do osobnostní sféry stěžovatele a vyvolal na jeho straně nemajetkovou újmu. Na základě zjištěných skutečností posoudil věc podle §81, 82, 2956, 2951 a 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Zvážil intenzitu újmy i následné chování stěžovatele i žalovaného. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal v úmyslu stěžovatele poškodit, že stěžovatel nebyl za osobu, která zdržuje trestní řízení, označen až na základě vyjádření žalovaného, že stěžovatel sám přispěl k medializaci celého incidentu a celou záležitost posunul do útočné roviny a využíval ji i v trestním řízení. Proto dospěl k závěru, že postačí odčinění újmy způsobené stěžovateli ve formě morální satisfakce, tj. omluvy v rozsahu, v němž ji shledal přiléhavou co do obsahu a formy, ve spojení s částečnou omluvou, kterou žalovaný stěžovateli již dříve poskytl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 22 Co 38/2018-306 výrokem I změnil výrok I rozsudku soudu obvodního soudu jen tak, že ohledně doby zveřejnění omluvy v rozsahu 28 dnů se žaloba zamítá, tedy doba zveřejnění omluvy činí 2 dny, jinak jej potvrdil; výrokem II rozsudek obvodního soudu ve výroku V potvrdil, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 19 276 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
5. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Vzhledem k intenzitě porušení práv rovněž shledal dostatečnou toliko morální satisfakci ve formě omluvy a zkrátil dobu, po níž má omluva být zveřejněna na uvedených adresách, neboť délka 30 dnů je nepřiměřená ve vztahu k době zobrazení textu s nepravdivými informacemi na těchto stránkách. Ztotožnil se také se závěrem, že požadavek na poskytnutí peněžitého zadostiučinění vedle omluvy není přiměřený, a k okolnostem uvedeným obvodním soudem doplnil kárné potrestání žalovaného za stejné jednání v řízení před Českou advokátní komorou, a to, že úmysly stěžovatele na začátku spolupráce mezi ním a žalovaným nebyly ryzí a nevinné, když sám uznal, že jej nabídka žalovaného zaujala proto, že synovec žalovaného působil jako soudce ve stěžovatelově trestní věci. K odůvodnění výroku III, týkajícího se náhrady nákladů řízení, městský soud uvedl, že vzhledem k částečné změně rozhodnutí rozhodoval městský soud postupem podle §224 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O úspěchu věci pak rozhodl postupem podle §142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl co do celkového výsledku sporu - tedy před obvodním soudem i před městským soudem - úspěšný ze dvou třetin, když před obvodním soudem byl úspěšný co do zadostiučinění v penězích, částečně i co do omluvy a také stran zdržovacího nároku, přičemž bylo vzato v potaz, že v odvolacím řízení se rozhodovalo pouze o omluvě a o zadostiučinění v penězích, kdy žalovaný byl (stran časového rozsahu zveřejnění omluvy) s odvoláním částečně úspěšný a stěžovatel nebyl s odvoláním úspěšný vůbec. Žalovanému náleží tedy náhrada nákladů řízení ve výši jedné třetiny účelně vynaložených nákladů řízení, kterou městský soud v odůvodnění svého rozsudku vyčíslil.
6. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019 č. j. 25 Cdo 4685/2018-345 tak, že výrokem I dovolání odmítl a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo Nejvyšším soudem zobecnitelné. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií [dříve §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ 1964"), nyní §2951 o. z.], přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka podle §2956 o. z. navazuje o. z. na úpravu obsaženou v OZ 1964, vycházející z toho, že při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, uveřejněné v Souboru pod C 15002). Z odůvodnění rozsudků obecných soudů vyplývá, že městský soud uvedené judikaturní závěry respektoval, a pouhá okolnost, že stěžovatel má jiný názor, přípustnost dovolání nezakládá. V dané věci obecné soudy peněžité zadostiučinění náležitě zvážily a specifické skutkové okolnosti, na nichž je založen nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 581/99 (N 83/22 SbNU 199), kterého se dovolává stěžovatel, v daném případě nejsou dány. Nejvyšší soud nadto dodává, že již opakovaně konstatoval, že soud může podle okolností konkrétního případu žalobu na ochranu osobnosti zamítnout, ačkoli práva žalobce na ochranu osobnosti žalovaný porušil, a to z důvodu, že žalovaný byl v jiném řízení (např. v přestupkovém) za své chování vůči žalobci postižen sankcí veřejného práva. Přitom je nerozhodné, že v přestupkovém řízení žalobci nelze přiznat náhradu za nemajetkovou újmu. Žalobci se také dostává určité satisfakce již samotným řízením o ochranu osobnosti a zejména konstatováním protiprávnosti zásahu žalovaného do jeho osobnostního práva v odůvodnění rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4003/2011, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2013, s. 410). Rozhodnutí městského soudu ve věci samé je tedy z hlediska stěžovatelem vznesených právních námitek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv ve vztahu k výroku VI rozsudku obvodního soudu, výroku III rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu (ve vztahu k otázce nákladů řízení) zejména v tom, že stěžovatel byl fakticky státem donucen zaplatit vedlejšímu účastníkovi za to, že neoprávněně zasáhl do osobnostních práv stěžovatele a s ohledem na nedostatečnou sebereflexi vedlejšího účastníka byl navíc nucen v rámci jejich ochrany podstoupit zdlouhavé soudní řízení, kdy obecné soudy v daném případě nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž v případě shledání důvodnosti základu nároku na odčinění nemajetkové újmy (odpovědnostního titulu a existence nemajetkové újmy jím způsobené) je třeba i přiznání jiné než žalobcem požadované formy přiměřeného zadostiučinění považovat za plný procesní úspěch žalobce ve sporu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení takto úspěšnému žalobci proti žalovanému. Tuto odchylku od ustálené judikatury vyšších soudů navíc obecné soudy v daném případě nijak neodůvodnily; Nejvyšší soud v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18 nákladové výroky věcně nepřezkoumal, a to ani implicitně v rámci napadených výroků ve věci samé, přičemž otázka vynaložených nákladů úspěšného žalobce (stěžovatele) na soudní uplatnění jeho důvodného nároku na ochranu osobností vůči vedlejšímu účastníku nebyla zohledněna ani v rámci úvah obecných soudů o adekvátní formě přiznaného zadostiučinění. Stěžovatel uvádí, že byl v rámci náhrady nákladů řízení ze strany obecných soudů sankcionován v zásadě výlučně za svůj ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího soudem přiznaného nároku, a to za situace, kdy forma a výše přiznaného zadostiučinění závisela zcela na úvaze soudu (§136 o. s. ř.). Stěžovatelem požadovaná forma a výše přiměřeného zadostiučinění přitom zjevně nevybočovala z toho, co je obecnými soudy ve srovnatelných případech zásahů do osobnostní sféry přiznáváno. Ve věci stěžovatele tedy shodně jako v případě řešeném Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 došlo k absurdní situaci, kdy ten, o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných práv neoprávněně zasáhl. Obecné soudy dále pochybily, pokud to, že došlo k přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, který nebyl úspěšný co do základu nároku, nijak nezohlednily v rámci formy a výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vedlejším účastníkem způsobenou. I tímto způsobem totiž mohl být "zhojen" z hlediska materiální spravedlnosti nepřípustný výsledek řízení, podle něhož se škůdci z ekonomického hlediska vyplatilo dopustit se protiprávního jednání vůči poškozenému, a to dokonce i za situace, kdy poškozeného fakticky donutil k soudnímu uplatnění nároku na odčinění zásahu do osobnostních práv. I proto stěžovatel napadá i zamítavé výroky rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (ve vztahu k požadavku stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
12. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
13. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
14. Není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Městský soud se v rozsudku ze dne 28. 6. 2018 č. j. 22 Co 38/2018-306 (srov. bod 5 tohoto usnesení a bod 26 předmětného rozsudku) jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů své rozhodnutí opírá a jak k určení nákladů řízení dospěl, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je však nutné též uvést, že na klíčovém závěru městského soudu, že - žalovaný byl co do celkového výsledku sporu úspěšný ze dvou třetin, jelikož před obvodním soudem byl úspěšný co do zadostiučinění v penězích, částečně i co do omluvy a také stran zdržovacího nároku, přičemž bylo vzato v potaz, že v odvolacím řízení se rozhodovalo pouze o omluvě a o zadostiučinění v penězích, kdy žalovaný byl (stran časového rozsahu zveřejnění omluvy) s odvoláním částečně úspěšný a stěžovatel nebyl s odvoláním úspěšný vůbec, pročež žalovanému náleží tedy náhrada nákladů řízení ve výši jedné třetiny účelně vynaložených nákladů řízení - neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí a tento závěr je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny. Nelze přisvědčit stěžovateli, že je to vedlejší účastník, kdo je zodpovědný za výši náhrady nákladů řízení v předmětném sporu, jelikož i sám stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 11 C 28/2016-233 odvolání, se kterým nebyl úspěšný. Ústavní soud uzavírá, že městský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, přičemž odkazy stěžovatele na jiná soudní rozhodnutí uvedené v ústavní stížnost nejsou přiléhavé, jelikož tyto se týkaly skutkově značně odlišných situací, naopak Ústavní soud shledává, že obecné soudy věc náležitě zvážily a řádně přihlédly mj. i ke specifickým skutkovým okolnostem projednávané věci (mj. i ke zjevnému úmyslu stěžovatele na začátku spolupráce mezi ním a vedlejším účastníkem, který nebyl ryzí a nevinné povahy, když sám stěžovatel v žalobě uznal, že jej zaujala nabídka vedlejšího účastníka k jeho zastupování z toho důvodu, že synovec vedlejšího účastníka působil jako soudce v mediálně propírané trestní věci stěžovatele). Nad rámec všeho uvedeného je pak třeba zdůraznit, že výsledná částka stanovených nákladů je ve výši, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
15. Vzhledem k faktu, že stěžovatel sice napadá i zamítavé výroky rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč), ale k těmto nepřikládá žádnou (natožpak ústavněprávní) argumentaci, Ústavní soud toliko v krátkosti konstatuje, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci ve věci samé, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu