ECLI:CZ:US:2019:4.US.375.19.1
sp. zn. IV. ÚS 375/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem, se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 15 Co 309/2018-375, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018 č. j. 15 Co 309/2018-382, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo ve věci péče o nezletilé děti rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti.
2. V obšírné ústavní stížnosti stěžovatel opakoval obdobné výhrady jako v předchozím soudním řízení. Tvrdil, že městský soud k aplikaci norem hmotného práva ve stěžovatelově věci přistoupil zcela formalisticky a v rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého soudního procesu. Stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu [měnící rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 5. 2018 č. j. 50 Nc 6257/2016-330], kterým byly jeho nezletilé děti syn D. M. a dcera N. M. svěřeny po dobu trvání manželství i po rozvodu manželství do péče matky T. M. Otci byl stanoven styk s nezletilými dětmi, výrok o výživě byl potvrzen a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Obvodnímu soudu bylo uloženo, aby doplňujícím rozsudkem stanovil dlužné výživné za předcházející období.
3. Stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasil, neboť podle něj neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilých, nerespektuje právo nezletilých na péči obou rodičů a nenaplňuje právo stěžovatele podílet se na výchově nezletilých dětí. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl shodně jako o předběžném opatření dne 2. 3. 2017 č. j. 15 Co 104/2017-66, kdy děti svěřil do výlučné péče matky. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistují objektivní překážky, které by bránily střídavé péči a které by odůvodňovaly vyloučení možnosti otce podílet se na výchově nezletilých ve stejné míře, jakou se na ní podílí matka. Při správném posouzení všech relevantních kritérií měl městský soud dospět k závěru, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je svěření do střídavé péče obou rodičů, neboť všechna relevantní kritéria naplňují oba rodiče stejnou měrou. Odmítavý postoj matky nemůže být důvodem pro vyloučení možnosti svěřit nezletilé do péče obou rodičů. Podle názoru stěžovatele se městský soud nevypořádal s jeho procesními stanovisky a argumenty, které uplatnil, rozhodnutí řádně neodůvodnil, a tvrdil, že je neúplné, nepřesvědčivé. Cítí se být diskriminován i tím, že soud ignoroval doporučení znalců o vhodnosti střídavé péče, stanovisko kolizního opatrovníka a přání dětí.
4. Stěžovatel rovněž poukázal na závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14, nález sp. zn. I. ÚS 3216/13, nález sp. zn. III. ÚS 2298/15, nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, nález sp. zn. I. ÚS 1506/13), z nichž má vyplývat, že svěření dětí do střídavé péče by mělo být pravidlem. Stěžovatel se domnívá, že městský soud nejednal v nejlepším zájmu dětí a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah spisu obvodního soudu sp. zn. 50 Nc 6257/2016, argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné [srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04 a další; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
8. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." [ srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15].
9. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 1677/15].
10. Ústavní soud z obsahu spisu obvodního soudu dospěl k názoru, že soud provedl v dané věci dostatečné dokazování, důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotil, každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Městský soud své závěry, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, podpořil zjištěním, že rodiče nejsou schopni spolu bezproblémově komunikovat, což je pro výchovu dětí ohrožující faktor. Při rozhodování městský soud důsledně zkoumal všechna zákonná kritéria pro rozhodování o péči o nezletilé děti a rozhodl, že aktuálně není střídavá péče vhodná a odpovídající výchovné opatření představuje svěření nezletilých dětí do péče matky. K tomuto dospěl městský soud i vzhledem k postoji matky, která si je vědoma nezastupitelné role otce v jejich životě a umožnovala stěžovateli široký styk s dětmi. Matka i přes prozatímní úpravu poměrů předběžným opatřením byla ochotna děti otci svěřovat i mimo určené termíny, což otec nepopíral. Nelze matce vytýkat, že v době rozhodování soudu odmítala mediaci a podobná opatření, neboť matka onemocněla rakovinou a z pochopitelných důvodů se věnovala onkologické léčbě, namísto podstupování párové terapie či mediaci. Městský soud tedy poukázal na to, že špatná komunikace mezi rodiči není jen vinou matky, ale oba rodiče se na ní podílejí stejnou měrou.
11. Zavedení střídavé péče u takto malých dětí považuje městský soud za velmi nevhodné a zejména střídání školního zařízení podle toho, u kterého z rodičů děti pobývají. Navíc nezletilý D. před pracovníky OSPOD projevil přání, že ve školce v P. je to lepší a rád by chodil do školky jen tam. V posuzované věci je zřejmé, že vzájemné spory rodičů se obou dětí velmi dotýkají a obě děti zasáhly, o čemž bezpochyby svědčí i občasné noční pomočování obou dětí. Městský soud je toho názoru, že děti na střídavou výchovu tak, jak byla zavedena, jsou ještě malé, potřebují stabilní jeden domov a zázemí. Pokud jde o společný znalecký posudek PhDr. Karla Humbala a MUDr. Karla Stibrala ze dne 30. 3. 2018, městský soud poukazuje na to, že znalci děti vyšetřovali v únoru 2018, kdy fungoval model podle předběžného opatření. Děti v té době byly stabilizované, spokojené, měly vřelé vazby na oba rodiče. Podle názoru znalců je N. více vázána na matku (vzhledem k věku), i D. se po matce stýská, sourozenecké pouto dětí je silné a nemělo by být narušováno. Městský soud vzal v úvahu zejména již akcentovaný nízký věk obou dětí, nevhodnost jejich rozdělení, větší smířlivost matky při zařizování záležitostí kolem dětí, proto svěřil děti do péče matky. Otci byl stanoven široký styk s oběma nezletilými, který je na hranici asymetrické střídavé péče. Ke svěření dětí do asymetrické střídavé péče městský soud však nepřistoupil i s ohledem na vyjádření znalců při jednání před obvodním soudem, kteří nemají s touto formou střídavé péče dobré zkušenosti (č. l. 316).
12. Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dětí do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány. Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření dětí do střídavé péče nebyl odmítavý postoj matky dětí, jak uvádí stěžovatel.
13. Ústavní soud se ani neztotožňuje s argumentací stěžovatele, podle nějž by střídavá péče měla být pravidlem, jak mělo vyplývat z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkázal. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu, a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura [srov. např. usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2336/14, usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3272/18].
14. Jakkoli lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, někdy navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.
15. Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k normalizaci vztahů rodičů. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
16. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u městského soudu všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soud rozhodoval v souladu se základními právy podle Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
17. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu