ECLI:CZ:US:2019:4.US.3999.18.2
sp. zn. IV. ÚS 3999/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech J. H., zastoupené Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou, sídlem Kubelíkova 13, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2018 č. j. 9 To 350/2018 a č. j. 9 To 351/2018 a usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 26. července 2018, č. j. KRPB-136708-271/TČ-2018-060281-FIS, a ze dne 30. července 2018 č. j. KRPB-136708-286/TČ-2018-060281-FIS, a za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 6. prosince 2018 doručena ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 3999/18, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. září 2018 č. j. 9 To 350/2018 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. července 2018, č. j. KRPB-136708-271/TČ-2018-060281-FIS, jímž byly zajištěny peněžní prostředky na jejím bankovním účtu vedeném u MONETA Money Bank, a. s.
2. Téhož dne napadla Ústavnímu soudu i ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 4000/18, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení krajského soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 9 To 351/2018 a usnesení policejního orgánu ze dne 30. července 2018 č. j. KRPB-136708-286/TČ-2018-060281-FIS, jimiž byly zajištěny peněžních prostředky na jejích bankovních účtech vedených u Wüstenrot - stavební spořitelny, a. s., a u UniCredit Bank Czech Republik and Slovakia, a. s.
3. V obou ústavních stížnostech stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva ústavně zaručená v 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
4. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/18 a I. ÚS 4000/18 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3999/18.
5. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavním stížnostem vyplynulo, že P. H. (dále jen "obviněný"), manžel stěžovatelky, je stíhán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že v průběhu roku 2013 slíbil J. J. a J. J. zprostředkování privatizace jejich bytu v B. a za tímto účelem od nich v r. 2013 převzal částku 690 000 Kč a v červnu 2018 částku 662 546 Kč, přičemž měl předstírat, že jím předložené dokumenty a pokladní doklady vydalo Statutární město Brno; podle poškozené J. se předmětný byt privatizovat vůbec nebude, předložené doklady byly falešné a předanou finanční hotovost si obviněný nechal pro vlastní potřebu.
6. Na základě komplexního finančního šetření u obviněného a stěžovatelky a s přihlédnutím k jejím sociálním a ekonomickým poměrům policejní orgán dospěl k závěru, že peněžní prostředky ve výši 347 594 Kč, 275 701,62 Kč a 750 624,98 Kč nacházející se na jejích bankovních účtech mohou pocházet rovněž z trestné činnosti obviněného, a proto rozhodl podle §79a odst. 1 tr. řádu o jejich zajištění.
7. Proti usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, které krajský soud zamítl jako nedůvodné, neboť jí předložené argumenty nevyvrátily podezření, že peníze pochází z trestné činnosti obviněného; řadu finančních transakcí na účtech stěžovatelka vysvětlila pouze tvrzeními své rodiny.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítla absenci jakékoliv časové i věcné provázanosti mezi popsaným protiprávním jednáním obviněného a jejími zajištěnými financemi. Uvedla, že v roce 2013 obviněného ještě neznala, seznámila se s ním až v květnu 2015 a sňatek uzavřeli v srpnu 2016. Některé z vkladů popisovaných policejním orgánem proběhly ještě před červnem 2018, kdy měl manžel převzít částku 662 546 Kč, a každému z vkladů předcházel výběr finančních prostředků. Stěžovatelka upozornila, že jmění manželů bylo odděleno, nikdy společně nehospodařili a manžel neměl k zajištěným finančním na bankovních účtech zřízeno dispoziční právo či vystavenou platební kartu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že dostatečně vysvětlila výši svých finančních zůstatků, k čemuž však policejní orgán nepřihlédl. Jeho usnesení stěžovatelka označila za chaotické, neadekvátně odůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že ve svém rozhodnutí neuvedl jména a funkční označení osob, které se na rozhodování podílely, takže neměla možnost ověřit, zda soud byl náležitě obsazen v souladu se stanoveným rozvrhem práce. I jeho usnesení stěžovatelka považuje za nedostatečně odůvodněné, bez hlubší revize postupu policejního orgánu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a do rozhodování jiných orgánů veřejné moci zasahuje jen tehdy, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. To se týká i přezkumu rozhodnutí o dočasném zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. tr. řádu, kdy Ústavní soud zachovává maximální zdrženlivost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. 2. 2013 a mnohá další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Zajištění majetkových hodnot je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčeného subjektu, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014 a další), nehledě k tomu, že jde o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009).
12. Požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici; posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je však především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014 a další).
13. V posuzované věci Ústavní soud, vědom si toho, že ochrany svých práv se dovolává osoba, proti které není vedeno trestní stíhání, ověřil, že napadená rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky byla vydána v rámci trestního stíhání jejího obviněného manžela, dostatečným způsobem uvádí důvody, na jejichž základě policejní orgán nabyl důvodné podezření o pokračující trestné činnosti obviněného se škodou velkého rozsahu a dospěl k závěru o nutnosti zajistit peněžní prostředky jako náhradní hodnotu výnosu z trestné činnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež měl policejní orgán ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám k dispozici. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících zajištění majetkových hodnot jiné osoby než obviněného, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
14. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění krajského soudu. Byť je odůvodnění napadených usnesení krajského soudu poněkud stručnější, je zřejmé, že krajský soud, vzhledem k výsledkům dosavadního šetření, potvrdil jako správné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky a reagoval na její argumenty s tím, že nevyvrací podezření o původu zajištěných peněz. Napadená rozhodnutí proto Ústavní soud hodnotil vzhledem k limitům svého přezkumu jako rozhodnutí, která v ústavněprávním přezkumu rozhodnutí daného typu z hlediska kautel čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny obstála.
15. K námitce stěžovatelky, že pro neuvedení osob rozhodujících o stížnosti, neměla možnost ověřit si, zda byl soud řádně obsazen, Ústavní soud uvádí, že rozvrh práce krajského soudu je veřejně dostupný na portálu justice.cz, kde stěžovatelka mohla příslušné informace získat; v ústavní stížnosti ostatně neuvádí nic v tom smyslu, že by se na rozhodování o stížnosti podle §146a tr. řádu podílel někdo, kdo k tomu rozvrhem práce krajského soudu nebyl určen.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu