ECLI:CZ:US:2019:4.US.740.19.1
sp. zn. IV. ÚS 740/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Růženy Valdhansové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 2 As 360/2018-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, a 2. města Bystřice nad Pernštejnem, sídlem Příční 405, Bystřice nad Pernštejnem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá též porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I); žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II); vedlejší účastník 2. nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III), a že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci usnesení (výrok IV).
3. Nejvyšší správní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatila soudní poplatek, vyzval ji Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 As 360/2018-17 k jeho úhradě, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Nejvyšší správní soud stěžovatelku taktéž poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Usnesení ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 As 360/2018-17 bylo stěžovatelce doručeno v úterý 27. 11. 2018; patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula ve středu 12. 12. 2018. Poplatek stěžovatelka uhradila. Ten byl ovšem na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 13. 12. 2018. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 8 Afs 37/2018-51, publ. pod č. 3734/2018 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že posledním dnem k zaplacení soudního poplatku byla středa 12. 12. 2018, stěžovatelka soudní poplatek neuhradila včas ve lhůtě k tomu stanovené. Nejvyšší správní soud proto řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že byla napadeným usnesením zkrácena na svých ústavních právech, a to na právu na přístup k soudu a na právu na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud odůvodnil svůj závěr §47 písm. c) s. ř. s, kde je odkazováno na zákon o soudních poplatcích toliko v poznámce pod čarou, nicméně poznámky pod čarou podle nálezu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 485/98 (N 173/16 SbNU 259) nemají závaznou povahu. Dále stěžovatelka uvádí, že soudní řád správní vychází ze zásady, že správní soud rozhoduje podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí. I když je stěžovatelce známo, že tato zásada se vztahuje především na rozhodování v meritu věci, tvrdí, že tato zásada by měla být zachována i při usneseních týkajících se průběhu řízení. V době, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval o zastavení řízení, již byl soudní poplatek řádně uhrazen. Lpění na striktní úhradě poplatku v tomto případě s ohledem na výše uvedené považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus, pročež se domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda Nejvyšší správní soud pochybil, když zastavil řízení o kasační stížnosti vyvolané stěžovatelkou za situace, kdy stěžovatelka uhradila soudní poplatek za kasační stížnost až po marném uplynutí jí k tomu stanovené přiměřené lhůty.
9. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
10. Ústavní soud shledává, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 685/12 aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by i v tomto řízení vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocoval. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, tak stěžovatelce lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula dne 12. 12. 2018. Vzhledem k tomu, že poplatek uhrazený stěžovatelkou byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán až dne 13. 12. 2018, Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou, jak je shrnuta v bodě 3 tohoto usnesení, když řízení o kasační stížnosti zastavil. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu