ECLI:CZ:US:2019:4.US.827.19.2
sp. zn. IV. ÚS 827/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2018 č. j. 14 Co 263/2018-581 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 11. června 2018 č. j. 52 P 54/2016-504, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 14. června 2018 č. j. 52 P 54/2016-512, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého R. H., 2. nezletilého M. H. a 3. nezletilé E. H., všech zastoupených městem Rožnov pod Radhoštěm, sídlem Masarykovo náměstí 128, Rožnov pod Radhoštěm, a 4. R. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2018 č. j. 52 P 54/2016-504 rozhodl, že 1. vedlejší účastník (dále též "nezletilý R.") se svěřuje pro dobu do i po rozvodu do péče otce (výrok I); 2. vedlejší účastník (dále též "nezletilý M.") a 3. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá E.") se svěřují pro dobu do i po rozvodu do péče 4. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok II); matka je povinna platit na výživu nezletilého R. od 18. 1. 2016 částku 2 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2017 částku 3 300 Kč měsíčně k rukám otce vždy k prvnímu dni každého kalendářního měsíce předem s tím, že tato výše výživného platí i pro dobu po rozvodu. Výživné splatné u nezletilého R. od 18. 1. 2016 do 30. 6. 2018 ve výši 81 629 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III); otec je povinen platit na výživu nezletilého M. částku 2 500 Kč měsíčně od 21. 8. 2016 k rukám matky vždy k prvnímu dni každého kalendářního měsíce předem s tím, že tato výše výživného platí i pro dobu po rozvodu. Výživné splatné u nezletilého M. od 21. 8. 2016 do 30. 6. 2018 ve výši 55 887 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Otec je povinen platit na výživu nezletilé E. od 1. 6. 2016 částku 600 Kč měsíčně a od 1. 6. 2018 částku 1 800 Kč měsíčně k rukám matky vždy k prvnímu dni každého kalendářního měsíce předem s tím, že tato výše výživného platí i pro dobu po rozvodu. Výživné splatné u nezletilé E. od 1. 6. 2016 do 30. 6. 2018 ve výši 16 200 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V); otec je oprávněn stýkat se s nezletilou E. každý sudý kalendářní víkend v roce od čtvrtka 16.00 hod. do pondělí 7.30 hod. s tím, že tato úprava styku neplatí o letních, vánočních a velikonočních prázdninách. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilou E. v době letních prázdnin vždy od 1. 7. od 9.00 hod. do 15. 7. do 18.00 hod. a od 1. 8. od 9.00 hod. do 15. 8. do 18.00 hod., v době vánočních prázdnin v lichém kalendářním roce od 23. 12. od 9.00 hod. do 26. 12. do 18.00 hod., v lichém kalendářním roce od 27. 12. od 9.00 hod. do 1. 1. následujícího roku do 18.00 hod. a v době velikonočních prázdnin v sudém kalendářním roce od pátku předcházejícímu velikonočnímu pondělí od 9.00 hod. do velikonočního pondělí do 18.00 hod. Styk se uskuteční tak, že otec si nezletilou E. převezme před domem, kde matka bydlí, a na stejném místě nezletilou E. matce předá zpět po ukončení styku. Matka je povinna nezletilou E. ke styku řádně připravit, ve stanovenou dobu a na stanoveném místě otci ke styku předat a po ukončení styku převzít od otce zpět (výrok VI); řízení o styku otce s nezletilým M. se zastavuje (výrok VII); žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII); otec je povinen zaplatit státu České republice náhradu nákladů řízení na znalecký posudek ve výši 3 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IX); otec je povinen zaplatit státu České republice plnou náhradu nákladů řízení na výslech znalkyně PhDr. Anny Černohorské, jejichž výše bude za použití ustanovení §155 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), určena v samostatném usnesení (výrok X). Doplňujícím usnesením okresního soudu ze dne 14. 6. 2018 č. j. 52 P 54/2016-512 byl pak rozsudek doplněn výrokem XI tak, že návrh matky na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroku soudu o péči o nezletilého R., nezletilého M. a nezletilou E. se zamítá. Bylo následně vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 14 Co 263/2018-581 k odvolání otce rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. vyjma výroku VII, se ve výrocích II, IV a XI potvrzuje s tím, že dlužné výživné pro nezletilého M. ke dni 31. 12. 2018 činí 70 887 Kč (výrok I). Ve zbývající části se rozsudek okresního soudu mění následovně: nezletilý R. se svěřuje, a to i na dobu po rozvodu manželství rodičů, do péče matky. Otec je povinen platit na výživu nezletilého R. s účinností od 1. 9. 2018, jakož i v době po rozvodu manželství rodičů, částku 2 500 Kč měsíčně, a to vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky. Výživné již splatné za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 10 000 Kč, jakož i výživné splatné za dobu od 1. 1. 2019 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení tohoto rozsudku. Otec je povinen platit na výživu nezletilé E. s účinností od právní moci tohoto rozsudku, jakož i v době po rozvodu manželství rodičů, částku 1 800 Kč měsíčně, a to vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky. Výživné splatné za dobu od právní moci tohoto rozsudku do prvého dne měsíce následujícího je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou E. od čtvrtku 16.00 hod. každého sudého kalendářního týdne do následujícího pondělí 7.30 hod., přičemž tato úprava neplatí v době letních prázdnin, vánočních prázdnin a velikonočních svátků. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou E. každoročně v době od 1. 7. 9.00 hod. do 15. 7. 18.00 hod. a v době od 1. 8. 9.00 hod. do 15. 8. 18.00 hod. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilou E. v každém sudém kalendářním roce od 27. 12. 9.00 hod. do 1. 1. následujícího roku 18.00 hod. a v každém lichém kalendářním roce od 23. 12. 9.00 hod. do 26. 12. 18.00 hod. Otec je dále oprávněn stýkat se s nezletilou E. v každém sudém kalendářním roce od pátku předcházejícího Velikonočnímu pondělí od 9.00 hod. do Velikonočního pondělí 18.00 hod. Matka je povinna nezletilou E. otci ke styku předat ve stanovenou dobu před domem, ve kterém s nezletilou bydlí, a po ukončení styku od otce převzít. Otec je povinen nezletilou E. ve stanovenou dobu na shora uvedeném místě od matky převzít a po jeho ukončení na tomtéž místě ve stanovenou dobu matce vrátit. Otec je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 4 828 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet Okresního soudu ve Vsetíně (výrok II). Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl zejména dvě skutečnosti, kterými obecné soudy měly podle jeho názoru zasáhnout do jeho ústavně garantovaných práv. Jednak je to péče o nezletilou E. Stěžovatel trvá na tom, že svěření nezletilé E. do střídavé péče obou rodičů je v rámci možností nejvhodnějším řešením. Okresní soud i krajský soud však nezletilou E. svěřily do výlučné péče matky, s čímž se nelze ztotožnit. Střídavá péče sice není vhodná z důvodu sporů mezi rodiči, ale to není rozhodně vhodná ani péče výlučná, jak ostatně uvedla přizvaná znalkyně. V tomto konkrétním případě pro střídavou péči hovoří řada argumentů, zejména tříleté faktické fungování střídavé péče, zachování stejného vztahu s oběma rodiči ve stejném poměru, zachování práv rodičů k nezletilé E. ve stejném poměru, minimální zátěž nezletilé E. s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů, závěry znaleckého posudku, které vycházely ze zcela objektivních premis, a judikatura Ústavního soudu. Stěžovatel dle svého tvrzení, na rozdíl od matky, navrhuje řešení, které je spravedlivé vůči oběma rodičům, i vůči nezletilé E. Ačkoliv stěžovatel má s matkou velmi vyhrocené vztahy, nikdy se na věc nedíval tak, že by jí chtěl upřít právo na péči o její dceru. Proto navrhuje péči střídavou, nikoliv svou péči výlučnou, která by logicky upírala práva matce na péči o nezletilou E. a naopak nezletilé E. by upírala právo na, v rámci možností, plnohodnotný vztah s matkou. Stěžovatel uvedené podpírá obsáhlými skutkovými tvrzeními i judikaturou soudů.
5. Zadruhé stěžovatel uvádí, že za zásadní pochybení krajského soudu považuje to, že se krajský soud nevypořádal s výší výživného u nezletilého R. za dobu, kdy byl nezletilý R. v jeho péči. Krajský soud zcela pominul to, že nezletilého R. měl stěžovatel ve faktické péči od 18. 1. 2016 do 28. 8. 2018, a krajský soud vynechal výrok o výživném za tuto dobu a pominul to, že výživné již bylo okresním soudem stanoveno. V odůvodnění krajský soud stručně uvedl, že nárok na zaplacení výživného za dobu, kdy měl stěžovatel nezletilé R. ve faktické péči, sice má, ale musí si to řešit samostatným řízením. Tento postup však považuje za chybný. Stěžovatel si je vědom, že na faktickou změnu - přestěhování nezletilého R. - musel krajský soud zareagovat. Naprosto však nerozumí tomu, proč krajský soud nevyřešil i vyživovací povinnost za dobu, kdy stěžovatel měl nezletilého R. ve své péči. Mohl buď toto určit, a matku zavázat k zaplacení dlužného výživného (v intencích rozhodnutí okresního soudu), případně věc v části týkající se vyživovacích povinností vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud však toto bez dalšího změnil, a tím ve výsledku porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť takto učinil bez toho, aby svůj právní názor jakkoliv předem prezentoval a stěžovatele o něm poučil, tento neměl žádnou možnost na toto reagovat a nemůže ani využít žádný řádný opravný prostředek.
III.
Vyjádření účastníků, vedlejších účastníků, replika stěžovatele a další vyjádření stěžovatele
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům.
7. Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že v předmětném řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy České republiky. Jestliže podle stěžovatele nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení, tento mohl zvolit postup podle §166 o. s. ř., který upravuje možnost navrhnout doplnění rozsudku. V řízení okresní soud provedl řádné a velmi rozsáhlé dokazování a provedené důkazy zhodnotil postupem odpovídajícím požadavku §132 o. s. ř., přičemž dospěl k závěrům uvedeným v předmětných rozhodnutích, na které zcela odkazuje. Nedomnívá se, že by postupem v řízení a výsledným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
8. Krajský soud ve svém vyjádření shrnul závěry napadeného rozhodnutí a konstatoval, že námitku stěžovatele, že krajský soud ve svém rozhodnutí nevyřešil i otázku vyživovací povinnosti za dobu, kdy měl nezletilého R. fakticky ve své péči, považuje za zcela nedůvodnou, jelikož stěžovatel svůj nárok směřovaný vůči matce dítěte má uplatnit v samostatném řízení. Požaduje-li totiž otec po matce výživné, za zpětné období, kdy o nezletilého pečoval, nelze tyto nároky vypořádávat v rámci řízení o úpravu péče a výživy nezletilých dětí. Jde o po skutkové a právní stránce o spor mezi rodiči, který je zapotřebí projednat podle části třetí hlavy první až čtvrté o. s. ř., navíc se zdůrazněním toho, že návrh musí obsahovat náležitosti žaloby podle §79 o. s. ř. Samotný nárok je pak nutno posoudit podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Prezentovaný názor má oporu v konstantní judikatuře obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 15 Co 40/2016) a na podporu těchto právních závěrů svědčí i ta okolnost, že takto přiznané finanční prostředky (jestliže by k jejich doplacení byl rodič zavázán k rukám toho rodiče, jemuž nezletilé dítě není svěřeno do péče a u něhož se již prokazatelně nenachází) by nepochybně nebyly a ani nemohly být využity k požadovanému účelu (tedy k hrazení běžných životních nákladů nezletilého dítěte). Ohledně péče o nezletilou E. odkazuje krajský soud na své závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Město Rožnov pod Radhoštěm, jako Ústavním soudem ustanovený (viz usnesení ze dne 12. 3. 2019 č. j. IV. ÚS 827/19-15) kolizní opatrovník 1. až 3. vedlejšího účastníka, ve svém vyjádření zejména uvedlo, že co se týká péče o nezletilé děti, napadený rozsudek krajského soudu shledává zcela v zájmu nezletilé E., nezletilého R. i nezletilého M. Dále se kolizní opatrovník vyjadřuje k argumentům stěžovatele směřujícím proti jeho činnosti jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se kterými nesouhlasí.
10. Čtvrtá vedlejší účastnice (matka) se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.
11. Stěžovatel ve své replice na výše uvedená vyjádření setrval na své argumentaci a zdůraznil, že zásadně nesouhlasí jak s vyjádřeními obecných soudů k péči o nezletilou E., tak také k vyživovací povinnosti za dobu, kdy měl nezletilého R. fakticky ve své péči. Ve svém dalším vyjádření stěžovatel uvedl, že se aktuálně dozvěděl, že právní zástupkyně matky, JUDr. Dalila Pelechová, advokátka, působila v letech 2001 až 2009 na krajském soudě jako soudkyně. Je tedy nutno zabývat se i otázkou podjatosti soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, ovšem tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.
16. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
17. Jak vyplývá z recentní judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18), tak splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V přezkoumávaném případě obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a podle posouzení Ústavního soudu správně interpretovaly jak znalecký posudek zpracovaný PhDr. Annou Černohorskou, tak také pohovor s nezletilou E. konaný dne 21. 11. 2018 (srov. zejména body 18, 19 a 33 napadeného rozsudku krajského soudu) tak, že si nezletilá E. přeje vyrůstat u matky v domě, kde má kolem sebe sourozence (nezletilého R. a nezletilého M.) a nechce se tak často střídat. Nezletilá E. tak vyjádřila své přání být v péči matky a s otcem se vídat, přičemž si však střídavou péči nepřeje (viz vyjádření nezletilé E., že má oba rodiče ráda a nejraději by se rozpůlila, aby ji měl každý rodič, a že chodí k tátovi, protože musí zvládnout "tu střídačku", aby vyhověla otci. Na prostředí u otce se těší, mají spolu hezký vztah, ale nejvíce se těší, když je v prostředí matky, na psa u otce a poté až na otce). Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu uvedeným v bodě 46 napadeného rozsudku, že sdělení nezletilé E. ("Že se asi rozřeže na půl a taťka i mamka ji budou mít. Neví, jak to má jinak vyřešit.") by pro oba rodiče mělo být vskutku alarmující a měli by si uvědomit, že je nejvyšší čas celý přístup ve vzájemných vztazích radikálně změnit a začít kooperovat ne z hlediska zájmů svých, ale pro blaho nezletilé E. Krajský soud také správně vzal v potaz skutečnost, že není důvodu, aby nezletilá E. byla ze sourozenců jediná, která bude mít odlišný režim výchovného prostředí. Ke svým starším bratrům má evidentně nanejvýš kladný vztah a je i z tohoto pohledu plně v jejím zájmu, aby se svými sourozenci vyrůstala společně u téhož rodiče.
19. S posledně uvedeným souvisí také nemožnost komunikace mezi rodiči. Podle Ústavního soudu z obsahu napadených rozhodnutí, z podané ústavní stížnosti a z obsahu předloženého soudního spisu jednoznačně vyplývá, že mezi rodiči vládnou nepřátelské vztahy, kvůli kterým rodiče nejsou schopni konstruktivně komunikovat a spolupracovat v záležitostech týkajících se nezletilých dětí (velmi podrobně popsáno např. v bodech 41 až 45 napadeného rozsudku krajského soudu). Z obsahu napadených rozhodnutí i předloženého soudního spisu pak nelze dle Ústavního soudu dovodit, že by neschopnost komunikace byla toliko jen u matky, nýbrž z obsahu napadených rozhodnutí a předloženého soudního spisu jednoznačně vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný (srov. za všechny např. tvrzení otce, že jedinou pozitivní věc, kterou by k osobě matky mohl uvést, je to, že byla dobrá kuchařka). Rodiče se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti, na sebe vzájemně útočí a nejsou schopni se dohodnout ani o maličkostech. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé E. za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
20. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé E. do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s nezletilou E. probíhá v širokém rozsahu (srov. bod 3 tohoto usnesení) a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilé E., naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
21. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a snažili se situaci zklidnit a urovnat.
22. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelovi nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. To se však v nyní přezkoumávané věci nestalo.
23. Co se týče tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s otázkou výživného u nezletilého R. za dobu, kdy byl nezletilý R. v jeho péči, Ústavní soud dospěl k závěru, že právní názor krajského soudu, že výživné, za zpětné období, kdy o nezletilého R. stěžovatel pečoval, nelze vypořádávat v rámci řízení o úpravu péče a výživy nezletilých dětí, ale v samostatném soudním řízení (srov. zejména bod 7 tohoto usnesení) je jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Toto rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné či za projev libovůle, a postupem krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. K tvrzení stěžovatele o možné podjatosti krajského soudu Ústavní soud konstatuje pouze to, že jde o ničím neodůvodněné a toliko spekulativní tvrzení stěžovatele, které nedokládá žádnými důkazy, a jako takové nemůže samo o sobě svědčit o tom, že by bylo jakýmkoliv způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
25. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu