ECLI:CZ:US:2020:1.US.1181.20.2
sp. zn. I. ÚS 1181/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2019 č. j. 0 P 244/2019-104 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2020 č. j. 14 Co 33/2020-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změnu péče o nezletilé.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilé děti byly na základě soudem schválené dohody rodičů ze dne 15. 6. 2017 svěřeny do péče matky a otec se zavázal přispívat na výživu každého z nich částkou 15 000 Kč měsíčně. Otec podal návrh na změnu péče tak, aby nezletilí byli svěřeni do střídavé péče rodičů a výživné nebylo stanoveno s odůvodněním, že na jeho straně došlo ke změně zdravotního a pracovního stavu a má možnost větší péče o děti. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími soudy návrhu stěžovatele nevyhověly, neboť poměry nezletilých již byly pravomocně upraveny a nedošlo k natolik podstatné změně poměrů, která by odůvodnila změnu předchozího rozhodnutí, resp. neudržitelnost předchozí úpravy poměrů pro rozpor se zájmem nezletilých.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly jako novou skutečností odůvodňující změnu poměrů dlouhodobými zdravotními a pracovními důsledky jeho zdravotního postižení, zapříčiněnými prodělaným infarktem, které se projevily až více jak rok po akutním infarktu myokardu. Uvádí, že v době schvalování dohody rodičů v červnu 2017 nemohl předvídat prodělání infarktu a to, že nadále nebude moci věnovat své náročné a stresující profesi advokáta tolik času a energie jako dříve. Uvolněný čas chce nyní věnovat osobní péči o nezletilé. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu mají soudy při rozhodování o výchově dětí primárně vycházet z premisy, že svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoli výjimkou. Pochybení soudů spatřuje i v absenci jakéhokoli rozhodnutí (vyhovujícího či zamítavého) o otcem navrhované změně výše výživného.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž ve věci nedošlo ke změně poměrů, jež by vyžadovala úpravu soudem schválené dohody rodičů o výchově dětí. Ústavní soud má - na rozdíl od stěžovatele - za to, že soudy se zdravotními a pracovními dopady jím prodělaného infarktu dostatečně zabývaly, a to i ve vazbě na přetrvávající následky akutního infarktu. V této souvislosti dospěly mj. k závěru, že změnu poměrů podle ustanovení §909 obč. zák. nelze dovozovat jen ze změny postoje otce, který s ohledem na nynější zdravotní stav chce namísto práce, která mu dříve zabírala až 12 hodin denně, věnovat více času dětem. Otci totiž ani dříve nic nebránilo, aby jim svůj čas věnoval, preference práce byla jeho vědomým rozhodnutím. Soudy věc posuzovaly v kontextu všech okolností podstatných pro posouzení, zda došlo k výrazné změně poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák. V této souvislosti zejména přihlédly k výslovnému přání dětí, které dosavadní úpravu měnit nechtěly, zohlednily, že matka otci nijak nebrání ve styku s dětmi i nad rámec uzavřené dohody, děti v její péči prospívají a nadále chtějí žít ve společné domácnosti s matkou a s novým polorodým sourozencem. Dosavadní úpravu poměrů doporučil ponechat rovněž opatrovník.
Poukazy stěžovatele na nálezy sp. zn. III. ÚS 149/20, III. ÚS 1206/09, I. ÚS 3216/13 a I. ÚS 1554/14, týkající se střídavé výchovy, Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být pravidlem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. Ústavní soud připomíná, že napadenými rozhodnutími nabylo prvotně rozhodováno o úpravě poměrů nezletilých dětí, ale bylo posuzováno, zda došlo k výrazné změně poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák.
Soudy ve svých rozhodnutích ani nepominuly otázku výživného. Stěžovatel navrhované "nestanovení" vyživovací povinnosti žádnému z rodičů učinil v návaznosti na navrhovanou "střídavou a časově rovnoměrnou péči". Pro případ, že by soud jeho návrhu na změnu péče o nezletilé nevyhověl, snížení své vyživovací povinnosti s ohledem na tvrzenou změnu poměrů stěžovatel samostatně nenavrhl. Ostatně má možnost domáhat se snížení výživného novým, řádným návrhem.
Ústavní soud nadto vyzdvihuje, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Ústavní soud uzavírá, že z ústavního hlediska nelze mít výhrady k závěru soudů, že nedošlo ke změně poměrů, pro niž by bylo namístě změnit předchozí rozhodnutí o péči o nezletilé. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi s jejich zájmem, neboť prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) a ust. §906 odst. 1 a násl. obč. zák.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu