ECLI:CZ:US:2020:1.US.1345.20.1
sp. zn. I. ÚS 1345/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Thomase Karena, Mary Anderson Eirich Kohn a Michaela Paula Kohna, zastoupených Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, 1800, N.Y. 10122, U.S.A., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 3667/2019-442 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2019 č. j. 18 Co 111/2018-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy a Preambule, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2017 č. j. 41 C 83/2016-293 v odvoláním napadených výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím ze dne 30. 6. 2016 č. j. SPU 335628/2016, 3239/92/88-RNP zamítl (výrok I.), v odvoláním napadeném výroku III. o určení vlastnictví k částem v rozhodnutí specifikovaných pozemků (dále jen "pozemky") změnil tak, že žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím z 30. 6. 2016 č. j. SPU 335628/2016, 3239/92/88-RNP zamítl (výrok II.). Odvolací soud odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98, v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, 28 Cdo 2174/2010 a 28 Cdo 2016/2010, dále v R 70/1994 a 73/1995, a konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav ohledně pozemků, neztotožnil se však s jeho závěrem, pokud zjištěné skutečnosti hodnotil z hlediska zastavěnosti pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ve vztahu k jednotlivým pozemkům, a pokud z nich dovodil, že nejsou nezbytně nutné k provozu areálu plaveckého bazénu a fitcentra, resp., že není dána bezprostřední souvislost pozemků se stavbami areálu, jelikož v dané věci bylo nutné přihlédnout k tomu, že tyto "pozemky jsou součástí funkčních celků, a to areálu plaveckého bazénu a fitcentra". Poukázal na konkrétní důkazy provedené v řízení a konstatoval, že dávají dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci z hlediska příslušných ustanovení hmotného práva. Krajský soud dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků brání překážka spočívající v tom, že jsou součástí funkčního celku - areálu plaveckého stadionu a fitcentra, tvořeného nejen stavbami, ale také komunikacemi sloužícími areálu a terénními a sadovými úpravami, jak byly vybudovány za účelem společného užívání. Soud připomněl, že předmětné pozemky plní funkci v souladu s územním plánem, proto je již nelze využívat k zemědělským nebo lesním účelům podle zákona o půdě. Je tudíž dána překážka vydání předmětných pozemků, přičemž uvedená interpretace §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě současně respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku stěžovatelů a zúčastněné osoby (Jana Halouzky) na vydání původních pozemků a prosazením veřejného zájmu. Krajský soud konečně poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že k předání a převzetí stavby plaveckého stadionu (krytá plovárna, gymnastická tělocvična, spojovací objekt, terénní úpravy, oplocení, sadové úpravy, veřejné osvětlení) došlo v roce 1978 a že kolaudační rozhodnutí bylo příslušným stavebním úřadem vydáno dne 8. 10. 1980; v dané věci tedy bylo na předmětných, původně zemědělských, pozemcích na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné (resp. sportovní) zařízení, a je proto naplněna i překážka jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1, §237 a §245 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Připomněl, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že vydání předmětných pozemků brání překážka podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, které je ve vztahu k §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ustanovením speciálním. Za situace, kdy stěžovatelé v dovolání zpochybnili výslovně jen jeho závěr, že je dána překážka vydání předmětných pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je zcela nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval jejich námitkami vztahujícími se pouze k překážkám vydání těchto pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť ani kdyby jim dal za pravdu, nebyl by dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho závěr, že v daném případě je naplněn výlukový důvod podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, stěžovatelé v dovolání nenapadli. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci je naplněna překážka vydání předmětných pozemků podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, nemůže tedy zvrátit polemika dovolatelů napadající v dovolání výslovně jen závěr odvolacího soudu, že je naplněna rovněž překážka vydání předmětných pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, neboť odpověď na jejich námitky z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě by byla jen akademická a nebyla by způsobilá pro ně přinést příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Nejvyšší soud také dodal, že stěžovatelům a zúčastněné osobě (Jana Halouzky) by v případě naturální restituce předmětných pozemků zůstalo zachováno pouze tzv. holé vlastnictví. Tj. nebyla by možná realizace jejich vlastnického (spoluvlastnického) práva v širším slova smyslu, jelikož tyto pozemky náleží k tzv. veřejnému statku, neboť již od roku 1980 byly a jsou určeny k veřejnému užívání a takto jsou doposud přístupné každému bez omezení a veřejností jsou takto užívány, takže jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je vyloučeno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/14, I. ÚS 581/14 a I. ÚS 217/17). Nejvyšší soud konečně připomněl, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, kterou stěžovatelé charakterizují jako nefunkční/nedokončený areál, a ani jejich námitky vztahující se k §11 odst. 6 zákona o půdě, neboť jde o ustanovení, jež podle jeho výslovného znění je použitelné jen v případě, že překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, pominula ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu. Ten však k aplikaci §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě uvedl, že "s ohledem na znění §11 odst. 6 zákona o půdě rozhodl o nevydání pouze těch částí sportovního zařízení, které se na nárokovaných pozemcích v souladu s vydaným územním rozhodnutím nacházejí v době vydání rozhodnutí správního orgánu", tedy evidentně nedospěl k závěru, že by překážky uvedené v §11 odst. 1 písm. c) a písm. e) zákona o půdě ke dni jeho rozhodnutí pominuly. Kromě toho dovolací soud připomněl vlastní usnesení sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (a také sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), v němž dovodil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tak je tomu i v případě §11 odst. 6 zákona o půdě, jehož aplikací se odvolací soud při svém rozhodnutí - vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem dané věci - nezabýval. Stejně tak je tomu i ohledně pominutí argumentace stěžovatelů, jež se týkala pozemků v blízké lokalitě, neboť k jejich vydání došlo za jiného skutkového stavu.
III
Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnuli předmět řízení a jeho dosavadní průběh. Dále poukázali na restriktivní aplikaci restitučních ustanovení na nezastavěné pozemky a následně také na "nezohlednění neexistence překážky areálu, který byl plánován, ale nerealizován", když "překážka pozemků s realizovanými stavbami byla expandována i na pozemky sporované, resp. na pozemky, na kterých žádné tělovýchovné nebo sportovní zařízení nikdy realizováno nebylo". Stěžovatelé konečně připomněli judikáty Ústavního soudu, které se podle nich týkají "stejného předmětu žaloby". Dále se domnívají, že v napadeném řízení nebyla ochráněna ani jejich dědická práva, odvolací soud i dovolací soud z velké části nerespektovaly a přehlédly skutková specifika.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že to byl již Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, který se v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2016 č. j. SPU 335628/2016 a 3239/92/88-RNP podrobně (posléze) souzenou věcí zabýval a uvedl, proč oprávněným osobám předmětné pozemky vydat nelze a také, že jim za ně bude poskytnuta náhrada podle zákona o půdě. Obdobně také Krajský soud v Brně poukázal na provedená dokazování, zhodnotil skutkový a právní stav věci v kontextu dosavadní judikatury a dovodil areálový charakter předmětných objektů a pozemků. Uzavřel s tím, že žalované pozemky jsou zastavěny funkčním celkem a bezprostředně souvisí s jednotlivými stavbami.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani neodůvodněnou domněnku o formálním přístupu dotčených orgánů, o nepřesném výkladu uváděné judikatury či o nerespektování specifik souzené věci a dědického práva. Je nutno připomenout, jak vyplývá z dokazování i z jeho hodnocení, že každý jednotlivý pozemek byl posuzován individuálně a s přihlédnutím ke specifickým podmínkám prostředí areálu. Odvolací soud jasně a přehledně v příslušných částech odůvodnění konkrétně uvedl rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení, vysvětlil důvody pro přijetí svého rozhodnutí. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za logické a právně přiléhavé. Argumentace stěžovatelů - ostatně obdobná jako v odvolání i dovolání - byla v obou napadených rozhodnutích podrobněji posouzena a do určité míry se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné argumentaci Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti dovolání stěžovatelů. Jeho argumentace je dostatečně průkazná a přiléhavá. Vychází z toho, že právní posouzení věci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, výše připomenutá řada judikátů představuje ustálenou rozhodovací praxi. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svůj ustálený přístup, podle něhož postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Požadavku stěžovatelů na ústní jednání Ústavní soud nevyhověl, neboť ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost usnesením odmítl (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu