ECLI:CZ:US:2020:1.US.166.20.1
sp. zn. I. ÚS 166/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kuchynky, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2019, č. j. 56 Co 189/2019-139, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva dopravy jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud"), neboť jím dle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání České republiky - Ministerstva dopravy (dále jen "vedlejší účastnice") změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 2. 2019, č. j. 14 C 127/2018-113 tak, že žaloba na uložení povinnosti vedlejší účastnici ve výši 33 146 Kč s příslušenstvím se zamítá, a výrok III. tohoto rozsudku nalézacího soudu tak, že stěžovatel je vedlejší účastnici povinen nahradit náklady řízení před nalézacím soudem. Současně uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici i náklady odvolacího řízení.
3. Stěžovatel se v původním řízení jakožto žalobce domáhal na vedlejší účastnici jakožto žalované zaplacení částky 53 146 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonně uloženým rozhodnutím o spáchání dopravního přestupku, za nějž mu původně byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, které však následně bylo zrušeno, neboť uplynula prekluzivní doba k projednání přestupku. Nalézací soud mu vyhověl co do částky 33 146 Kč, v rozsahu částky
20 000 Kč jeho žalobu zamítl.
4. Stěžovatel namítá proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, že jeho rozhodnutí je překvapivé, v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu a neodůvodněné a v konečném důsledku vede k tomu, že stát neodpovídá za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o spáchání přestupku a uložení sankcí za něj. S ohledem na způsob rozhodnutí o této ústavní stížnosti není třeba argumentaci stěžovatele blíže rozvíjet.
5. Než se Ústavní soud může argumentací stěžovatele zabývat po věcné stránce, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení, v nichž stěžovatel či stěžovatelka nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel či stěžovatelka předtím, než se obrátili na něj, neumožnili obecným soudům napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpali všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje na to, že ačkoliv byl odvolacím soudem poučen, že proti jeho napadenému rozsudku je přípustné dovolání, má za to, že dovolání by přípustné nebylo, a to z důvodu dle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a proto se obrátil rovnou na Ústavní soud. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž rozhodoval toliko o peněžitém plnění ve výši 33 146 Kč, tedy ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu o částce nepřevyšující 50 000 Kč bez příslušenství.
10. Ústavní soud toto stěžovatelovo zhodnocení situace nesdílí. Shoduje se s ním toliko v tom, že napadený rozsudek obsahuje standardní poučení o přípustnosti dovolání proti němu, "...jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak."
11. Ve své nálezové judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyjádřil závazný právní názor, že jednotlivci nemůže jít z hlediska ochrany jeho práv k tíži, řídí-li se nesprávným poučením orgánu veřejné moci o procesních předpokladech uplatnění opravných prostředků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153), nález sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020 či nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Z hlediska naplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tak v této souvislosti zásadně zapotřebí, aby stěžovatel, který je poučen o tom, že dovolání proti rozhodnutí, v němž spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, je přípustné, toto dovolání podal, i kdyby sám nebyl přesvědčen o správnosti tohoto poučení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 38. či usnesení sp. zn. I. ÚS 1690/20 ze dne 23. 6. 2020, bod 7.].
12. Ostatně Ústavní soud připouští, že podmínka dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se vztahuje k předmětu řízení jako takovému, nikoliv k dílčímu výroku [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2613/18 ze dne 14. 5. 2019; přiměřeně též nález sp. zn. I. ÚS 1368/20 ze dne 22. 7. 2020], tedy požadavek na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti nelze považovat ani za přepjatě formalistický, neboť není jisté, že by Nejvyšší soud i při konfrontaci s tímto názorem Ústavního soudu dovolání za nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu skutečně považoval. Ve stěžovatelově věci totiž původně šlo o částku 53 146 Kč, tedy o částku převyšující 50 000 Kč tak, jak uvedené ustanovení občanského soudního řádu žádá.
13. Stěžovatel kromě toho neuvedl v ústavní stížnosti ničeho, co by odůvodňovalo postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a takový postup nenavrhl. Ani skutečnost, že některé v tomto usnesení uvedené judikáty byly vydány až poté, co stěžovatel ústavní stížnost podal, na tom nemohou ničeho změnit. Judikatura Ústavního soudu známá ještě před podáním ústavní stížnosti, na niž mimo jiné odkazuje Ústavní soud i v tomto usnesení, zavdávala stěžovateli dostatečně jasně důvod k jistotě, že jeho ústavní stížnost proti případnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítající jeho dovolání proti napadenému rozsudku pro nepřípustnost by byla považována za splňující podmínku §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel sám přitom v ústavní stížnosti nenabízí žádný jiný argument o nutnosti podat ústavní stížnost bezprostředně proti napadenému rozhodnutí kromě toho, že odvolací soud v řízení o odvolání rozhodoval toliko o částce 33 146 Kč.
14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu