ECLI:CZ:US:2020:1.US.2001.20.1
sp. zn. I. ÚS 2001/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti RPproreal s.r.o., se sídlem Pila 97, Trhanov, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3925/2019-274 ze dne 14. 4. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení, jehož předmětem bylo posouzení odpovědnosti za vznik škody na nemovitosti uložením odpadního materiálu, bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2019 č. j. 25 Co 91/2019-239, kterým bylo ve výroku I. rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 1. 2019 č. j. 12 C 13/2018-196, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2019 č. j. 12 C 13/2018-210, zavazujícího stěžovatele zaplatit žalobkyni 770 763 Kč, prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a výrok II., kterým byla žaloba v rozsahu částky 352 538 Kč zamítnuta, byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 151 538 Kč, dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů celého řízení.
Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že otázka existence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a škodou je otázkou skutkovou, nikoliv právní, (sp. zn. 21 Cdo 300/2001, 25 Cdo 4009/2014) a přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky mající skutkový charakter, tj. tvrzení stěžovatele, že se nepřihlásil k příslušné odbornosti při nakládání s odpady. Dále objasnil nepřípadnost odkazu stěžovatele na judikaturu, pokud jde o spoluzavinění a zdůraznil, že jeho posouzení závisí vždy na okolnostech konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody (sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, 25 Cdo 91/2010, 23 Cdo 4111/2011). Nejvyšší soud poukázal i na to, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, 32 Cdo 3986/2013, 32 Cdo 1254/2014, 22 Cdo 3812/2015, 29 Odo 663/2003, 32 Cdo 5169/2015).
Stěžovatelka s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. Je přesvědčena, že v jejím konkrétním případě byly splněny předpoklady k projednání podaného dovolání a vydání meritorního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i při přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16). Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, jak je shora stručně nastíněno, velmi podrobně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci není dán důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 2080/19).
Okolnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu