ECLI:CZ:US:2020:1.US.2013.20.1
sp. zn. I. ÚS 2013/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nuntius Brokerage & Investment Services S.A., se sídlem Atény, Dragatsaniou 6, Řecko, zastoupené JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1510/19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 6 To 37/2020 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, 3. oddělení ze dne 27. 4. 2020 č. j. NCOZ-9484-99/TČ-2019-417704-H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), jímž byla podle §79f odst. 3 trestního řádu zamítnuta její žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty, konkrétně peněžních prostředků deponovaných na jejích bankovních účtech. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka uvádí, že považuje za nepřijatelné, nepřiměřené a protizákonné, aby byly zajištěny prostředky na bankovních účtech investiční společnosti fungující legálně od roku 1990 s licencí vydanou řeckou Komisí pro cenné papíry, navíc bez toho, že by bylo zahájeno trestní stíhání, a na základě trestního oznámení, které bylo podáno před více než třemi lety. Zdůrazňuje, že peněžní prostředky na jejích účtech jsou zajištěny již 15 měsíců a doposud nebylo zahájeno trestní stíhání, a odkazuje v této souvislosti zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 6 To 96/2019, v němž bylo zmíněno, že podle Ústavního soudu má být délka omezení vlastnických práv v podobě zajištění finančních prostředků na účtu obdobná lhůtám, které trestní řád stanoví pro omezení osobní svobody. Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že byla zamítnuta její žádost o nahlédnutí do spisu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud dále připomíná, že zajištění peněžních prostředků stěžovatelky v dané trestní věci již bylo předmětem přezkumu, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejích bankovních účtech byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2900/19 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z citovaného usnesení je navíc zřejmé, že námitky, které stěžovatelka uváděla v předchozí ústavní stížnosti, se v převážné míře shodují s těmi, o něž opírá aktuální ústavní stížnost. Pokud jde tedy o námitky stěžovatelky směřující vůči samotnému zajištění věci, Ústavní soud konstatuje, že nemá důvod přehodnocovat své závěry vyjádřené v citovaném usnesení a odkazuje na jeho odůvodnění.
Za novou je třeba považovat zejména námitku stěžovatelky týkající se doby, po kterou zajištění peněžních prostředků na jejích bankovních účtech trvá. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
V posuzovaném případě trvalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky (posuzováno k době vydání napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci) přibližně dvanáct a půl měsíce. Tuto dobu Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou, a to i s ohledem na lhůty stanovené v §72a trestního řádu pro omezení osobní svobody. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl s ohledem na složitost objasňování dané trestní věci, která vyplývá především ze skutečnosti, že policejní orgán musel prověřit mj. velké množství bankovních operací, přičemž na účty stěžovatelky byly poukazovány finanční prostředky od množství drobných investorů, stěžovatelka je zahraniční právnickou osobou a finanční prostředky byly ve velké míře obratem převáděny na řadu zahraničních bankovních účtů. V dané věci byla také vyžadována právní pomoc z Polské republiky. Po část doby, po kterou trvalo zajištění peněžních prostředků, byla činnost policejního orgánů objektivně znesnadňována rovněž v návaznosti na epidemiologická opatření v souvislosti s výskytem nemoci Covid-19 (srov. č. l. 4-5 usnesení Vrchního soudu v Olomouci - stěžovatelka tyto skutečnosti ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje).
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí nebylo umožněno nahlédnout do spisu, z ústavní stížnosti vyplývá, že policejní orgán zamítl její žádost o nahlédnutí do spisového materiálu dne 12. 7. 2019, a to s poukazem na ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může do spisu nahlížet pouze obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, resp. jejich obhájci a zmocněnci. Policejní orgán vysvětlil, že stěžovatelka do okruhu těchto osob nepatří. Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelky -nepovažuje tento postup za projev svévole, přičemž nelze přehlédnout, že stěžovatelka tento postup policejního orgánu nerozporovala u dozorujícího státního zástupce, resp. z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tak učinila.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu