ECLI:CZ:US:2020:1.US.2076.20.1
sp. zn. I. ÚS 2076/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zlaty Koubové, zastoupené Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2469/2019-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 č. j. 25 Co 41/2018-151.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 10. 2017 č. j. 6 C 187/2016-69 bylo žalované stěžovatelce a jejímu synovi uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 800 USD s 8,05 % úrokem z prodlení od 4. 4. 2016 do zaplacení a náklady řízení. Krajský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu co do 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 800 USD od 12. 12. 2015 do 3. 4. 2016, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem i o nákladech odvolacího řízení. Uvedená částka představovala náhradu škody, která právní předchůdkyni žalobkyně vznikla tím, že v důsledku neuzavření smlouvy o zprostředkování studijního pobytu ze strany žalovaných musela třetí straně uhradit stornopoplatek.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní jednali při uzavírání smlouvy s žalobkyní nepoctivě, neboť za situace, kdy se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, přes důvodné očekávání žalobkyně jednání o uzavření smlouvy ukončili, aniž pro to měli spravedlivý důvod a v příčinné souvislosti s tímto jejich nepoctivým jednáním vznikla žalobkyni škoda, na jejíž zaplacení má podle ust. §1729 o. z. nárok. Žalovaní nepoctivým jednáním porušili také povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví jiného podle §2900 obč. zák., a proto by odpovídali i podle §2910 obč. zák. za škodu, která právní předchůdkyni žalobců vznikla zaplacením stornopoplatku ve výši 1 800 USD v příčinné souvislosti s tím, že žalovaní smlouvu neuzavřeli a nesdělili jí to v době, kdy ještě stornopoplatek pořadateli nemusela hradit.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jestliže sám závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaných podle §2910 obč. zák. obstojí jako důvod vyhovění žalobě a není přitom dovoláním napaden, nemůže dovolání, i kdyby uplatněné dovolací důvody byly opodstatněné, založit přípustnost mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť vzhledem k vázanosti dovolacího soudu tzv. kvalitativním vymezením dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) není řešení otázek vymezených dovolateli způsobilé přinést změnu v jejich procesním postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003, rozsudek sp. zn. 2 Cdon 119/97).
Stěžovatelka s posouzením dovolání jako nepřípustného nesouhlasí, je přesvědčena, že jeho přípustnost byla v dovolání podrobně vymezena a odůvodněna, přičemž skutečnost, že explicitně nebyl dovoláním napaden jeden ze závěrů odvolacího soudu, který navíc nemá ani jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, nemůže bránit projednání dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, jak je shora stručně nastíněno, velmi podrobně odůvodnil. Není tak dán důvod, aby Ústavní soud z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 2080/19).
S ohledem na námitky stěžovatelky Ústavní soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že v projednávané věci skutková zjištění svědčí jak pro závěr o odpovědnosti za škodu podle ust. §1729 obč. zák., tak pro závěr o porušení povinnosti počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví jiného podle §2900 obč. zák. a odpovědnosti za škodu i podle §2910 obč. zák.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu