ECLI:CZ:US:2020:1.US.2201.20.1
sp. zn. I. ÚS 2201/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 11 Co 242/2019-412 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2019 č. j. 40 C 97/2016-376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jeho vlastnickému právu nebyla poskytnuta zákonná ochrana.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozsudky byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 501 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 955/2020-432 podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje obligatorní náležitosti, a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá, od jeho doručení však patrně odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu §236 a násl. o. s. ř., na jehož „vyčerpání“ je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti však není naplněn podáním vadného dovolání, neboť podání vadného dovolání je nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí pro vady stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné námitky.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, IV. ÚS 3347/2015, IV. ÚS 2619/16, IV. ÚS 1322/16, IV. ÚS 2932/17 a stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud nadto dodává, že vzhledem k petitu ústavní stížnosti a datu jejího podání by bylo možné návrh směřující jen proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu posoudit i jako návrh opožděný, neboť je zjevné, že lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj