ECLI:CZ:US:2020:1.US.2226.20.1
sp. zn. I. ÚS 2226/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Alexeje Starého, zastoupeného JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 28 Cdo 330/2020-296, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2019 č. j. 25 Co 91/2019-263 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. února 2019 č. j. 19 C 294/2017-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 831 617,97 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání komunikace vybudované na pozemku ve vlastnictví stěžovatele.
Soudy dospěly k závěru, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného Města Kosmonosy v důsledku užívání nemovitostí jeho občany nedošlo, neboť v řízení bylo prokázáno, že se jedná o veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu ust. §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), které právní předchůdce stěžovatele (společnost CANABA a.s.) včetně pozemků, na nichž stavba leží, věnoval do veřejného užívání, aniž by jejich užívání jakýmkoliv způsobem omezil, resp. se domáhal tohoto omezení prostřednictvím rozhodnutí správního orgánu. Toto věnování samo o sobě představuje právní důvod a zavazuje i právní nástupce, kteří již nemohou věnování zvrátit, a to i přesto, že právní předchůdce stěžovatele měl v úmyslu nemovitosti v budoucnu prodat žalovanému Městu Kosmonosy. Ke kolaudaci došlo až po více než 10 letech od vydání stavebního povolení, přičemž touto prodlevou došlo i k faktickému vyvázání žalovaného z povinnosti odkoupit komunikaci. Nadto smlouva o smlouvě budoucí byla závazná pouze inter partes, na rozdíl od věnování do veřejného užívání, které váže i právní nástupce věnujícího. Stěžovatel přitom i s ohledem na personální propojení se společností CANABA a.s. již při koupi předmětných veřejných komunikací tamní situaci znal. Věděl, o jaký druh nemovitostí se jedná, že jsou veřejně užívány a minimálně konkludentně již samotnou výstavbou veřejné komunikace došlo k jejich věnování k veřejnému užívání jeho právním předchůdcem. Spoléhat nemohl ani na to, že žalovaný od něj nemovitosti koupí.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Zejména uvedl, že otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se již opakovaně zabýval, kdy dovodil, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací, jsou-li splněny dva předpoklady. A to jednak, že byl pozemek k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování k obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, 5 As 27/2009, 28 Cdo 1911/2014, 28 Cdo 1911/2014, II. ÚS 268/06), přičemž platí pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Následnému nesouhlasu právního nástupce tak přiznat právní následky nelze (srov. sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, 28 Cdo 802/2019). Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyjádřil i ke stěžovatelem vznesené otázce výkladu ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., přičemž dospěl k závěru, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rovněž nezávisí ani na otázce, zda zařazení předmětné pozemní komunikace mezi místní komunikace III. třídy zakládá samo o sobě nabytí vlastnického práva obcí. Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. přitom bez dalšího ani nezakládá vlastnické právo obce a zařazení pozemní komunikace mezi místní komunikace III. třídy právním důvodem nabytí vlastnického práva obcí není (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, 22 Cdo 921/2017, usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 15/2012). Nejvyšší soud se vyjádřil i k možnému rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy, když uvedl, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem, pro nějž lze výkon práv odepřít, avšak samo o sobě nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy tudíž nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nebo nález sp. zn. II. ÚS 190/94). Na vyřešení otázky kolize jednání žalovaného s dobrými mravy přitom rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Jednání Města Kosmonosy, jakož i správní rozhodnutí Městského úřadu Kosmonosy z roku 2009 o zařazení obslužné komunikace mezi místní komunikace Města Kosmonosy považuje za nezákonné. Faktické převzetí obslužné komunikace za netržní cenu, resp. zcela bez náhrady, ačkoli výstavba na obslužné komunikaci byla realizována na dřívější objednávku Města Kosmonosy, je zneužitím státní moci. Nesouhlasí s tím, že ze strany jeho právního předchůdce došlo k udělení souhlasu s užíváním nemovitosti a pokazuje na to, že v řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné. Uvádí, že si byl vědom možnosti napadnout správní rozhodnutí, avšak raději vnímal tuto novou skutečnost tak, že ze strany Města Kosmonosy došlo k aprobování dohody ze dne 31. 10. 1995 o ceně a způsobu vypořádání mezi vlastníkem obslužné komunikace a Městem Kosmonosy. Je si vědom i toho, že může zahájit správní řízení o vyřazení obslužných komunikací z místních komunikací, ale toto řeší situaci pouze dobudoucna a nikoliv zpětně. Nesouhlasí ani s posouzením dovolání jako nepřípustného, neboť podle jeho názoru byly naplněny dovolací důvody podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je pouze nevzal v potaz a věcně se jimi nezabýval, jelikož (nesprávně) měl skutkový právní stav za prokázaný. Rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, týkající se možného omezení vlastnického práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž žalovanému svědčí legitimní právní důvod pro užívání veřejné účelové komunikace a stěžovatel tak nemá na vydání bezdůvodného obohacení nárok. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s odmítnutím dovolání, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní posouzení není dán právní nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistentnost v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, jak je shora stručně nastíněno, velmi podrobně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 je s ohledem na jiná skutková východiska nepřípadný.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že poukazem stěžovatele na nezákonnost či nicotnost správního rozhodnutí Městského úřadu Kosmonosy (správního odboru) ze dne 19. 8. 2009 č. j. 224/2009/Mš se s ohledem na znění petitu ústavní stížnosti nezabýval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu