ECLI:CZ:US:2020:1.US.2690.20.1
sp. zn. I. ÚS 2690/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Ondřeje Vomáčky, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem Revoluční 17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 C 27/2017-393 ze dne 15. 8. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 72/2020-480 zde dne 25. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o příspěvek na výživu a náklady neprovdané matky.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozhodnutími bylo částečně vyhověno žalobě na zaplacení výživného neprovdané matky a stěžovatel byl zavázán k zaplacení částky 10 000 Kč a dále je povinen zaplatit žalobkyni výživné s účinností od 6. 7. 2016 do 30. 9. 2016 ve výši 2 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 2016 do 6. 7. 2018 ve výši 4 000 Kč měsíčně, přičemž dluh na tomto výživném za uvedenou dobu ve výši 90 323 Kč je povinen uhradit v měsíčních splátkách po 5 000 Kč.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, je přesvědčen, že soudy nepostupovaly nestranně, k jeho důkazům nebylo dostatečně přihlíženo, případně nebyly provedeny. Poukazuje na to, že příjmy matky po porodu byly ve skutečnosti větší. Rozhodnutí soudu nejsou dostatečně odůvodněna. Přiznání výživného je s ohledem na nemorální jednání matky v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasí s výší nákladů řízení, kdy jednání bylo vedeno nehospodárně a ve věci mělo být podle stěžovatele aplikováno ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu však představuje pouhá polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování stran majetkových a výdělečných poměrů obou rodičů a konkrétních nákladů vynaložených matkou v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost. Městský soud rovněž uvedl, proč nepovažuje přiznání výživného za rozporné s dobrými mravy. Poukázal na krátkou známost rodičů a jejich problematický vztah, kdy nelze příčiny problémů přiřknout jen matce nezletilého.
Učiněné právní závěry, podle nichž v projednávané věci byly splněny podmínky podle ust. §920 obč. zák. pro přiznání výživného neprovdané matky, tak nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Soudy zmínily, z jakých důvodů nepřistoupily k dalším stěžovatelem navrhovaným důkazům. Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem v rámci ochrany ústavnosti do nejmenšího detailu posuzovat každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů či do závěru soudem vytvořeného, neboť ani existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Shora zmíněné zásady vztahující se k přezkumu soudních rozhodnutí se pak ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další).
Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Úkol Ústavního soudu totiž nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech či dokonce přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost jejich vynaložení, zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Pokud jde o možnou aplikaci ustanovení ust. §150 o. s. ř., Ústavní soud ve své judikatuře již nesčetněkrát uvedl, že otázka jeho aplikace spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží proto na samotném soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud má ostatně za to, že odvolací soud rovněž přijatelným způsobem odůvodnil, proč ve věci ust. §150 o. s. ř. neaplikoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu