ECLI:CZ:US:2020:1.US.2771.20.1
sp. zn. I. ÚS 2771/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. R., zastoupené JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou se sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2020 č. j. 13 Co 466/2019-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o svěření do péče, výživném a rozhodnutí o významné záležitosti dítěte.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že krajský soud rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2019 č. j. 0 P 179/2019-117, kterým bylo rozhodnuto o svěření nezletilé dcery do péče otce, matce byla uložena povinnost platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2019 částku 500 Kč měsíčně, bylo vyčísleno dlužné výživné a zamítnut návrh matky na nahrazení souhlasu otce s nástupem nezletilé do Základní školy H. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil pouze tak, že s účinností od 1. 6. 2020 stanovil výživné na částku 800 Kč a upravil splatnost zvýšeného výživného.
Stěžovatelka se soudy stanovenou právní úpravou poměrů k nezletilé dceři nesouhlasí. Uvádí, že poté, co se soužití s otcem nezletilé stalo neúnosným, spolu s nezletilou odcestovala ke své matce do H., neboť neměla zaměstnání, ani neměla možnost si sehnat vlastní bydlení. Následně předala nezletilou ke styku otci, který ji odmítl předat stěžovatelce na dobu přesahující délku jednoho víkendu a od té doby je stěžovatelka vystavena libovůli otce. Rozhodnutím soudů je stěžovatelka de facto vyloučena z výchovy nezletilé, kdy soud nedůvodně upřednostnil péči otce o nezletilou, ačkoliv konstatoval dobré výchovné schopnosti obou rodičů. Otec kontaktům nezletilé se stěžovatelkou brání a nezletilá často zmiňuje, že by si přála být u stěžovatelky déle. Soudy nedůvodně nadřadily požadavek stability výchovného prostředí nad potřebou nezletilé být se svou matkou.
Ústavní soud se se seznámil s obsahem soudního spisu, posoudil argumentaci stěžovatelky i odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, kdy uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž je pro nezletilou vhodnější, aby byla svěřena do péče otce. Z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že soudy celou věc posuzovaly komplexně a v kontextu všech rozhodných okolností. Odvolací soud přitom vážil všechny varianty, které přicházejí v úvahu. Dospěl k závěru, že i když mají rodiče srovnatelné výchovné možnosti, svěření nezletilé do střídavé výchovy není vhodné s ohledem na 100 km vzdálenost jejich bydlišť, a z toho plynoucí nutnost návštěvy dvou škol. Nezletilá, která je žákyní teprve první třídy, si nezvyká snadno na změny a souběžné navštěvování dvou škol by pro ni bylo nepřiměřenou zátěží, navíc by se mohla cítit vyčleněna z obou třídních kolektivů. Otec má o něco lepší výchovné schopnosti než matka, která je méně vyzrálá a do jisté míry i méně zodpovědná. Soud vzal v úvahu, že matka se rozhodla odstěhovat do poměrně vzdáleného H., ačkoliv mohla předpokládat, že nezletilou tím vystaví svízelné situaci. Do O. se matka vrátit nechce a nadále zůstává spolu s přítelem v bytě své matky. S přihlédnutím ke kontinuitě dosavadního výchovného prostředí i k vyjádření nezletilé dospěl odvolací soud k závěru, že za současné situace je v jejím nejlepším zájmu svěření do péče otce, kdy bude vyrůstat v domově na který je zvyklá, přičemž potřeba kontaktu s matkou a matčiny péče bude saturována širokým stykem.
Ústavní soud na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. S názorem stěžovatelky, že soudy rozhodovaly výlučně v zájmu otce, se Ústavní soud neztotožňuje. Smyslem jejich rozhodnutí bylo najít východisko z obtížné rodinné situace, které bude nejméně zatěžovat nezletilou.
Pokud jde o poukazy stěžovatelky na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Z judikatury přitom nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16, nálezy sp. zn. IV. ÚS 773/18 IV. ÚS 1286/18). Základní kritérium přitom musí vždy představovat především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, úkolem Ústavního soudu není vystupovat v roli konečného univerzálního "rozhodce".
Ústavní soud uzavírá, že prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilé. Z ústavního hlediska proto není důvod napadené rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud nezpochybňuje nezastupitelnou roli matky v životě a výchově dcery, jejíž realizaci, jak již konstatoval krajský soud, je třeba nesporně zajistit úpravou jejího velmi širokého a nadstandardního styku s nezletilou, kdy bude respektováno i přání nezletilé vídat se s matkou častěji.
Pokud mezi rodiči dosud nedošlo k dohodě o úpravě styku, má každý z nich možnost domáhat se úpravy soudní cestou. S ohledem na zřejmě obtížnou komunikaci rodičů a především v zájmu nezletilé je možné využít i procesní prostředky umožňující rychlé řešení. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by se stěžovatelka s příslušným návrhem na soud obrátila. Proto by vyhovění ústavní stížnosti jen z důvodu nestanoveného styku s matkou bylo spíše kontraproduktivní, neboť stěžovatelka má možnost dosáhnout širokého styku s dcerou jinými efektivnějšími procesními prostředky.
Ústavní soud rovněž považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby se v zájmu dcery pokusili své vztahy narovnat. V současné situací je klíčový postoj otce, který by měl i do doby soudního rozhodnutí o úpravě styku umožnit dceři a její matce co nejširší styk. Bránění styku nezletilé s matkou bude mít dopad nejen na vztah s matkou, ale trvale poznamená psychiku dítěte a v konečném důsledku se může obrátit i v negativní postoj k otci.
Ústavní soud dodává, že tímto nijak nevylučuje ani jinou úpravu výchovných poměrů k nezletilé, pokud dojde ke změně poměrů, v daném případě zejména pokud ze strany matky dojde např. ke změně bydliště, umožňující intenzivnější péči o výchovu dcery.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu