ECLI:CZ:US:2020:1.US.2865.20.1
sp. zn. I. ÚS 2865/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6057/2019-174 ze dne 10. 12. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 90/2020-282 ze dne 25. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Stěžovatel dále požaduje projednání věci Ústavním soudem mimo pořadí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilé dcery byly svěřeny do péče matky, otci byla uložena povinnost přispívat na výživné částkou 10 000 Kč na starší dceru a částkou 8 000 Kč na mladší dceru, dále mu byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné v částce 55 250 Kč a v částce 36 500 Kč. Soudy rovněž rozhodly o úpravě styku tak, že otec je oprávněn se s dětmi stýkat každý sudý týden od středy 15 hodin do čtvrtka 8 hodin; každý lichý týden od čtvrtka 15 hodin do pondělí 8 hodin; byl upraven styk o svátcích a prázdninách.
Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro svěření dětí do střídavé péče. Soudy vycházely jen z tvrzení matky, nedostatečně se vypořádaly s důkazy navrhovanými stěžovatelem a svá skutková zjištění a právní hodnocení věci řádně neodůvodnily, soudem stanovený rozsah styku považuje za nedostatečný. Podle stěžovatele dochází ze strany matky k manipulaci s dětmi, která poukazuje na špatný vztah starší dcery ke stěžovateli a dceru účelově vodí do psychologické poradny. Zdůrazňuje, že nízký věk dětí ani nevhodná komunikace rodičů nemohou bránit svěření dětí do střídavé péče. Rozhodnutí soudů jsou neprofesionální a neodpovídají zájmu dětí, ale zájmu jejich matky. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14, podle něhož je v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudků. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, kdy uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž je pro děti vhodnější, aby byly svěřeny do péče matky, za stanovení širšího styku s otcem. Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, že soudy rozhodovaly výlučně v zájmu matky a v neprospěch stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že soudy celou věc posuzovaly komplexně a v kontextu všech rozhodných okolností. Skutečnost, že přihlédly i k nízkému věku dětí a velmi problematické komunikaci rodičů nelze hodnotit jako neadekvátní. Matka přitom otci ve styku nijak nebrání a podporuje jej. Kolizní opatrovník doporučil svěření dcer matce. Ústavní soud na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Z judikatury přitom nevyplývá žádná priorita řešení při rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16, nálezy sp. zn. IV. ÚS 773/18 IV. ÚS 1286/18). Základní kritérium přitom musí vždy představovat především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy.
Ústavní soud uzavírá, že prioritní hledisko při rozhodování představuje nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, napadená rozhodnutí proto neshledává v kolizi se zájmy nezletilých dětí. Z ústavního hlediska není dán důvod napadená rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup za situace, kdy mohl Ústavní soud (kvazi)meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem, zjevně neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu