ECLI:CZ:US:2020:1.US.2933.20.1
sp. zn. I. ÚS 2933/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 656/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 5 Tdo 1559/2018-455, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016 sp. zn. 1 To 19/2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2014 č. j. 17 T 38/2013-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uznán vinným z pomoci ke třem trestným činům posouzeným podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen a stěžovatel byl nově uznán vinným z pomoci ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c), §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že společně s dalšími osobami v úmyslu umožnit předem dohodnuté vítězství ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku "Olomouc - obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic" společnosti určené spoluobžalovanými V. K. a M. K., souhlasil s účastí společnosti A, v zadávacím řízení za podmínek, které mu sdělil obžalovaný M. K. Ve spolupráci s dalším obžalovaným K. zajistil vypracování žádosti o účast v zadávacím řízení na tuto firmu a zajistil doručení takové cenové nabídky za uvedenou firmu veřejnému zadavateli soutěže, aby nejnižší nabídku měla firma B.
Stěžovatel namítá, že nevěděl o zmanipulování předmětného zadávacího řízení, ani o tom, že manipulující osobou je někdo v postavení úřední osoby. Tvrdí, že tato jeho námitka, kterou uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, nebyla nikdy vyvrácena. V této souvislosti zdůrazňuje, že neměl žádné zkušenosti se zadávacím procesem na Vojenské ubytovací a stavební správě. Z uvedeného dovozuje, že v průběhu řízení nebyl prokázán jeho úmysl pomáhat jiným osobám k výše uvedeným trestným činům. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že neakceptovaly jeho návrh na vyslechnutí svědka M. H., který měl potvrdit, že stěžovatel neměl ve společnosti A, na starosti podávání nabídek v rámci veřejných soutěží. Rozporuje, že by společnost B, hradila společnosti A, poplatky spojené s účastí v zadávacím řízení, jak uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebylo spolehlivě prokázáno jeho úmyslné zavinění. Trestní soudy ve svých rozhodnutích opakovaně poukazovaly na průkazný obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Z nich vyplynulo, že stěžovatel dobrovolně a vědomě spolupracoval jak se spoluobviněným M. K., hlavním koordinátorem zákulisních dohod mezi uchazeči o předmětnou veřejnou zakázku, tak i s dalšími osobami zapojenými do zločinného spolčení. Odposlechy prokázaly i důležitou skutečnost, že stěžovatel řešil vyřízení potřebných dokumentů s K., ředitelem společnosti B, tedy společnosti, která byla manipulací veřejné zakázky určena k získání dané veřejné zakázky. Na základě těchto skutečnosti trestní soudy dospěly k logickému závěru, že stěžovatel svým jednáním směřoval nikoli k transparentní účasti společnosti, za niž jednal v zadávacím řízení, s opravdovým zájmem získat veřejnou zakázku, ale k tomu, aby na žádost spoluobviněného K. dělal tzv. "křoví" předem domluvenému vítězi (blíže viz rozsudek Vrchního soudu v Praze č. l. 132 a usnesení Nejvyššího soudu č. l. 61). Ústavní soud neshledává důvody, aby tento závěr rozporoval, zvláště když stěžovatel uvedené skutečnosti ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží a nijak na ně nereaguje.
Ústavní soud akceptuje i způsob, jakým trestní soudy odůvodnily závěr o úmyslném zavinění stěžovatele ve vztahu k účastenství ve formě pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku. Pokud byl totiž stěžovatel požádán o laskavost spočívající ve formální účasti jím zastupované obchodní společnosti, nutně si pod tím musel představit, že předpokladem účinné pomoci bylo také "náhodné", tj. zmanipulované vylosování mezi užší počet pěti zájemců o veřejnou zakázku, protože pouhé zařazení mezi širší neomezený okruh uchazečů by "žadateli o laskavost" ještě nepřinesla žádnou faktickou výhodu, k níž měla jeho formální účast vést. Stěžovatel si dále musel být vědom (minimálně na základě zadávací dokumentace), že za zadavatele (Vojenskou ubytovací a stavební správu) vystupují i úřední osoby, které se nutně musí podílet na netransparentním a účelově zkresleném zadávacím řízení, přičemž mu byl takový následek lhostejný. Z uvedených okolností tedy spolehlivě vyplýval stěžovatelův nepřímý úmysl také ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (blíže viz č. l. 40-42 usnesení Nejvyššího soudu). Námitkám stěžovatele, že se v rámci společnosti A, nezabýval podáváním nabídek v rámci veřejných soutěží a nevěděl o manipulaci se zadávacím řízením ani o zapojení určité úřední osoby, proto Ústavní soud nemůže přiznat žádnou relevanci.
Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy neakceptovaly jeho návrh vyslechnout jako svědka M. H. Ústavní soud k tomu připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť výslech uvedeného svědka byl navrhován s cílem prokázat, že stěžovatel neměl ve společnosti B, na starosti podávání nabídek v rámci veřejných soutěží a nemohl mít zkušenosti s průběhem zadávacího řízení na Vojenské ubytovací a stavební správě. Krajský soud v Českých Budějovicích na č. l. 15 svého rozsudku vysvětlil, že pro posouzení míry účasti stěžovatele na předmětné zmanipulované zakázce není třeba zjišťovat, kdo fakticky zpracovával žádost o účast, a to vzhledem k průkaznosti obsahu odposlechů. Provedení navrhovaného výslechu se proto jevilo jako nadbytečné. Jelikož odposlechy skutečně spolehlivě prokazovaly rozhodné skutečnosti, jakož i zavinění stěžovatele, jeví se Ústavnímu soudu uvedený závěr nalézacího soudu jako zcela opodstatněný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu