ECLI:CZ:US:2020:1.US.2973.20.1
sp. zn. I. ÚS 2973/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti T. B. zastoupeného JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem Brno, Skopalíkova 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 73/2020-611 ze dne 5. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení ve věci péče o nezletilé.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019 č. j. 22 Nc 5/2018-481 byly nezletilé dcery svěřeny do střídavé péče rodičů a bylo upraveno výživné. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se dcery svěřují do péče matky; otec je oprávněn se stýkat s nezletilými vždy v lichém týdnu od pátku 14 hodin do středy následujícího týdne 8 hodin; styk otce s dcerami během prázdnin a svátků byl upraven tak, aby děti byly s rodiči stejnou dobu, dále bylo upraveno výživné.
Stěžovatel nesouhlasí s úpravou péče o děti, je přesvědčen, že pro děti by byla vhodnější střídavá péče a v této souvislosti poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13. Namítá, že odvolací soud nerespektoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Děti znovu nevyslechl a spokojil se s vyjádřením orgánu péče o dítě. Uvádí, že odvolací soud dostatečně nevyhodnotil nevhodné výchovné poměry v rodině nového partnera matky. Je přesvědčen, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví, když soud uvedl, že s ohledem na útlý věk dětí je v tomto životním období vhodnější mírně větší vliv matky. Soudu dále vytýká nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí, neboť znalecký posudek doporučuje střídavou péči.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že soudem prvního stupně provedené dokazování bylo v odvolacím řízení doplněno a odvolací soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, přičemž uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o potřebě změnit prvostupňové rozhodnutí. Zejména poukázal na to, že stav, jak byl založen posledním předběžným opatřením, tedy že jsou děti svěřeny do výchovy matky a otci je stanoven široký styk, dětem velmi svědčí, což potvrdil kolizní opatrovník i soudem ustanovený znalec. Přihlédl i k přání dětí, které opakovaně před kolizním opatrovníkem vyjádřily přání, aby byl zachován stávající stav. K dalšímu výslechu dětí soud nepřistoupil, neboť je nechtěl vystavit dalšímu stresu z toho, že musejí vypovídat před soudem. Zdůraznil, že mladší dcera výrazně preferuje matku a pedagogicko-psychologická poradna na základě jejího vyšetření svěření do střídavé výchovy nedoporučuje, přičemž sestry zásadně nelze od sebe oddělovat a stanovovat každé jiný režim styku. U žádného z rodičů nezjistil negativní okolnosti, pro které by děti do jejich výchovy nemohly být svěřeny, na straně otce však shledal velkou míru konfliktu směřujícího vůči osobě matky. Zohlednil, že otec vykazoval nadměrnou povědomost o zprostředkovaných informacích z bydliště matky, které získával od bývalé manželky partnera matky. I když podle soudu takovéto jednání není obvyklé, odvolací soud se námitkami otce zabýval i v tomto směru, avšak zjistil, že žádné poměry v nové rodině matky nemohou výchovu dcer negativně ovlivnit. Význam otcovské role v životě dcer nezpochybnil, naopak uvedl, že otcovy povahové vlastnosti, ačkoliv mírně omezují jeho výchovnou způsobilost, jsou pro nezletilé dcery důležité, neboť i ony se musí naučit čelit sebevědomému a neústupnému životnímu principu tak, jak jej život přináší a do značné míry si jej i osvojit.
Ústavní soud tak konstatuje, že žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Rozhodnutí nelze považovat ani za překvapivé jen z toho důvodu, že odvolací soud o předmětu sporu rozhodl odlišně od soudu prvního stupně. Závěry znaleckého posudku (obecně) nejsou pro soud jediným a zavazujícím podkladem, neboť jako nezávislý orgán soudní moci rozhoduje na základě komplexního posouzení věci, kdy znalecký posudek tvoří jen jeden z podkladů pro rozhodování. V projednávané věci nadto závěry o střídavé výchově jako jediném vhodném způsobu úpravy výchovy z dokazování ani jednoznačně nevyplývaly.
Poukazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být prioritou. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15, IV. ÚS 611/16 a další). Základní kritérium přitom vždy představuje především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy.
Ústavní soud uzavírá, že prioritní hledisko při rozhodování představuje nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, napadená rozhodnutí proto neshledává v kolizi se zájmy nezletilých dětí. Z ústavního hlediska není dán důvod napadená rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu