ECLI:CZ:US:2020:1.US.3230.20.1
sp. zn. I. ÚS 3230/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2020 č. j. 37 Co 155/2020-239 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 2. 2020 č. j. 10 Nc 1057/2018-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení ve věci svěření do péče, určení výživného a úpravě styku.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím okresního soudu byla nezletilá dcera svěřena do péče matky, bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně a vypočteno dlužné výživné. Dále byl upraven styk s otcem tak, že je oprávněn se s nezletilou stýkat každý lichý týden v kalendářním roce v době od soboty od 09:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a každý sudý čtvrtek v kalendářním roce v době od 09:00 hodin do 18:00 hodin. Rovněž byl upraven styk v době prázdnin a svátků. Krajský soud změnil výrok o výživném tak, že otec je povinen přispívat částkou 3 000 Kč měsíčně a upravil dlužné výživné, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnost uvádí výhrady proti úpravě péče o dceru, neboť soudy neshledaly zásadnější důvody, které by vedly k tomu, aby nebylo rozhodnuto o střídavé péči. Argument vzdáleností bydlišť rodičů podle stěžovatele neobstojí. Dále namítá, že oproti matce má stabilní a neměnné zázemí, když bydlí v novém a čerstvě zkolaudovaném rodinném domě. Naproti tomu matka bydlí ve stísněných bytových podmínkách. Je sice osobou samostatně výdělečně činnou, avšak práci si organizuje sám a péči o dceru by nepřenechával svým rodičům. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, kde byla mimo jiné formulována premisa, že je "nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, včetně znaleckého posudku. Znalkyně s ohledem na věk dítěte doporučila svěření dcery do péče matky, přičemž nevyloučila v budoucnu svěření dítěte do střídavé péče, pokud budou splněny předpoklady pro její vhodnost, zejména z hlediska vzdálenosti bydliště rodičů, rizika vzdělávání, zdravotního stavu, vztahu rodičů apod. Kolizní opatrovník doporučil svěření nezletilé do péče matky. Soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že oba rodiče mají dobré výchovné schopnosti. S ohledem na batolecí věk dítěte však považovaly za vhodnější jeho svěření do péče matky, která je s dcerou na mateřské dovolené, celodenně o ni pečuje a je pro ni ústřední postavou, přičemž dcera je na ni silně fixovaná. Zmínily i komunikační problémy rodičů, značnou vzdálenost jejich bydlišť a z toho plynoucí komplikace při budoucí předškolní a školní docházce nezletilé. Matka si přitom uvědomuje důležitost otce pro dceru a jejich styku nijak nebrání.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnost je pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů. Ze strany civilních soudů žádné ústavně relevantní pochybení však neshledal. Soudy svá rozhodnutí přijatelným způsobem odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah dospěly ke svým závěrům.
Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu pak Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by premisou mělo být svěření dítěte do společné/střídavé péče. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Základní kritérium přitom vždy představuje především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy.
Ústavní soud uzavírá, že prioritní hledisko při rozhodování představuje nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, napadená rozhodnutí proto neshledává v kolizi se zájmem nezletilé. Z ústavního hlediska proto není důvod rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud však nijak nevylučuje případnou budoucí změnu ve výchovných poměrech, pokud bude pro nezletilou přínosem a v jejím zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu