ECLI:CZ:US:2020:1.US.3668.19.1
sp. zn. I. ÚS 3668/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného Mgr. Danou Libochowitzovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2019 č. j. 11 To 309/2019-59 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2019 č. j. 4 Nt 1623/2019-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel primárně namítá porušení práva na zákonného soudce, neboť o jeho vzetí do vazby nerozhodoval soud, v jehož obvodu byl čin spáchán. Kromě toho rozvrh práce Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") podle něj nedostojí požadavku na předvídatelnost a transparentnost určování zákonného soudce, přičemž soudce JUDr. Tomáš Petráň, který o návrhu na vzetí do vazby rozhodoval, nebyl podle pravidel stanovených tímto rozvrhem práce zákonným soudcem stěžovatele. Napadené usnesení okresního soudu podle jeho názoru postrádá jakoukoli individualizaci vůči jeho osobě, neboť je téměř naprosto shodné s rozhodnutím o vzetí do vazby dalšího obviněného J. P., přestože obě tato rozhodnutí byla vydána jinými soudci, z čehož dovozuje, že oba soudci museli buď spolupracovat, nebo se navzájem ovlivňovat. Má za to, že v napadeném usnesení absentují jakékoli úvahy rozhodujícího soudce, hodnocení důkazů nebo zhodnocení okolností daného případu.
Podle stěžovatele z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, co bylo konkrétním zdrojem obavy, že bude přímo či zprostředkovaně ovlivňovat svědky či spoluobviněné. Upozorňuje na to, že při jeho výslechu soudce ani státní zástupce nepoložil žádnou otázku ke zjištění skutkového stavu. Soudy podle jeho přesvědčení nepřihlédly k provedeným důkazům, zejména pak k výslechu svědkyně K. F. Trestní soudy rovněž rezignovaly na posouzení předběžné otázky týkající se důvodnosti samotného trestního stíhání. Stěžovatel konečně namítá, že mu rozhodujícím soudem nebyl doručen návrh na vzetí do vazby a stížnostní soud nevyčkal na odůvodnění jeho stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně, resp. že jej nevyzval k odůvodnění stížnosti.
II
Soudce okresního soudu Mgr. Tomáš Petráň ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že mu spis byl přidělen podle rozvrhu práce jako zákonnému zastupujícímu soudci, a dále odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření sdělil, že k věci nemá žádné doplňující stanovisko a v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Jak vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, své námitky týkající se údajné místní nepříslušnosti okresního soudu k rozhodování o vzetí do vazby, nejednoznačnosti rozvrhu práce tohoto soudu, porušení práva na zákonného soudce a nedoručení návrhu na vzetí do vazby stěžovatel neuplatil ve své stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel totiž tuto svou stížnost do vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu neodůvodnil (viz níže), a navíc tyto námitky nezahrnul ani do svého opožděně podaného odůvodnění stížnosti (jak vyplývá z listinných dokladů připojených stěžovatelem k ústavní stížnosti). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02 a I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Ústavní soud proto k uvedeným námitkám již jen stručně podotýká, že neshledal porušení zákonných pravidel pro určení příslušnosti soudu k rozhodování o vzetí do vazby (srov. §26 a §18 odst. 1 trestního řádu) ani porušení pravidel při určování konkrétního soudce okresního soudu povolaného podle rozvrhu práce tohoto soudu k tomuto rozhodnutí. Ve vztahu k námitce o nedoručení návrhu na vzetí do vazby stěžovateli pak postačí připomenout, že trestní řád v §73e odst. 1 požaduje, aby soudce k vazebnímu zasedání předvolal či nechal předvést obviněného a aby o vazebním zasedání vyrozuměl státního zástupce a obhájce. Jak vyplývá z listinných podkladů připojených k ústavní stížnosti, obhájkyně stěžovatele byla o konání vazebního zasedání vyrozuměna a ničeho v tomto směru ostatně nenamítala ani přímo v průběhu vazebního zasedání.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku týkající se údajné absentující individualizace napadeného usnesení okresního soudu. Výrazná podobnost tohoto usnesení s usnesením o vzetí do vazby spoluobviněného J. P. se v daném případě jeví do značné míry pochopitelná. Jak vyplývá z návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové na vzetí stěžovatele do vazby, stěžovatel i spoluobviněný J. P. (bratr stěžovatele) jsou stíháni pro stejný trestný čin, jehož se měli dopustit společným jednáním v rámci stejné obchodní korporace. Není tedy překvapující, že u obou z nich existovaly v podstatě shodné důvody rozhodující pro posouzení důvodnosti vzetí do koluzní vazby.
Z hlediska posouzení respektování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele je proto rozhodující, zda z odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyplývají skutečnosti vztahující se přímo ke stěžovateli, které byly podkladem pro závěr o existenci důvodu koluzní vazby ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud v tomto ohledu nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají identifikaci konkrétních okolností odůvodňujících obavu z jeho působení na dosud nevyslechnuté svědky či spoluobviněné.
Ústavní soud v této souvislosti musí odkázat na svou předchozí rozhodovací činnost, z níž mj. vyplývá, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03). Ústavní soud odkazuje na č. l. 4-5 napadeného usnesení okresního soudu, kde tento argumentoval primárně postavením stěžovatele coby provozního ředitele, který může přímo či nepřímo působit na konkrétní osoby. Okresní soud na tomto místě také s odvoláním na návrh státního zástupce uvedl konkrétní osoby, které je třeba vyslechnout v procesním postavení svědků.
Ústavní soud toto odůvodnění důvodu koluzní vazby považuje v dané věci za dostačující, neboť ve spojení s charakterem stíhané trestné činnosti jde právě o objektivní konstelaci, z níž logicky vyplývá důvodná obava z působení na dosud nevyslechnuté svědky (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 402/16). Okresní soud navíc v této souvislosti neignoroval provedené důkazy, včetně podaného vysvětlení K. F., na něž stěžovatel poukazuje (srov. č. l. 3 napadeného usnesení).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že trestní soudy rezignovaly na posouzení otázky důvodnosti trestního stíhání. Okresní soud se s touto okolností dostatečně podrobně vypořádal na č. l. 2-3 napadeného usnesení. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že u daňové trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, je poměrně běžné a logické, pokud orgány činné v trestním řízení v počáteční fázi trestního řízení vycházejí z informací dodaných správcem daně. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že dosud zjištěné informace, které okresní soud v napadeném usnesení shrnul, představují dostatečný podklad pro vedení trestního stíhání, resp. nesvědčí o tom, že by trestní stíhání stěžovatele bylo projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení.
Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu krajského soudu. Obhájkyni stěžovatele bylo usnesení okresního soudu doručeno 30. 8. 2019, přičemž ta stížnost proti tomuto usnesení odůvodnila až 10. 9. 2019. Jestliže krajský soud rozhodl o stížnosti stěžovatele dne 5. 9. 2019, nelze mu ničeho vytýkat, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny vazební věci projednat s největším urychlením (srov. §2 odst. 4 trestního řádu). Na rozdíl od řízení o odvolání (srov. §251 trestního řádu) pak v řízení o stížnosti není ani orgán prvního stupně, ani stížnostní orgán povinen stěžovatele vyzývat k doplnění, resp. odůvodnění podané stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu